Zdravím všechny u dalšího updatu. Přijde mi to jako věčnost, ale jsou to vlastně jen dva měsíce, co jsem naposledy podobný článek psala.
Přijde mi, že je zase vše jinak, opět jsem změnila prostředí, opět se změnily moje nálady, ale co zůstává stejné je fakt, že času na blog mám stále málo. Už ani nevím, na jaké důvody bych se měla vymlouvat, pravdou stejně nakonec vždy zůstane, že na co si čas udělat chceš, na to si ho uděláš. Nebo snad ne? Přijde mi, že se mě tohle heslo drží jako vteřinové lepidlo. Stejně jako to, že poslední dobou nejsem schopná dodržet jediný slib - slib, spíš takové to "sejdeme se/podnikneme/zařídíme" a "určitě" a "tohle nebude takové to, že si to řekneme a potom to neuděláme".
Už je to dva týdny, co jsem v Brně (momentálně ale píšu z domova) a chodím zase do školy. Musím říct, že právě to jsem už nutně potřebovala - ironií je, že právě to jsem nechtěla.
Nevím, jak se to jeví vám, ale tenhle blog je stále málo otevřený a upřímný, jak bych chtěla. Možná se to časem změní, možná ne, každopádně není to jen na mně. Brala jsem to vždy jako krásnou příležitost vytvořit kolekci něčeho, co miluji, co obdivuji, co mě plní radostí a co může být stejně všední jako krém na obličej či velmi důležité jako můj vztah k hladovějícím dětem. Není náhodou, že jsem sem psala většinou tehdy, kdy mi bylo fajn, kdy jsem měla o čem psát a kdy jsem zkrátka měla těch svých pokladů na rozdávání - ať už se jednalo o něco, na čem mi záleželo či to byl jen malicherný nákup. Zkrátka se stalo, že vyprchala ta opravdovost, o které celý ten náš život je. A i o tom by měl můj blog být. Alespoň já to tak chci.
Nemám zdání, zda na tom někomu vůbec záleží. Je to malý kout ve virtuálním světě, který je na první (a možná i na druhý) pohled naprosto zbytečný. Jenže potom v podstatě dostanu návrh psát pro školní časopis a to právě proto, že někdo našel můj blog...nebo kamarád se zmíní před jeho novou kamarádkou, že píšu a že jsem napsala o veterině a ten člověk má o to zájem...nebo se zkrátka jen moje kamarádka zeptá, jestli budu tenhle víkend psát.
Efekt motýlích křídel, znáte to? Na všem záleží, na každém momentu, na každé vaší činnosti i na vašem názoru. Nevím, jak jsem na to mohla zapomenout. Protože já s tímhle tento blog zakládala, že prostě sem zabrousí takoví lidé, jež moje slova ocení, zhodnotí a něco si z nich odnesou. Stejně jako to dělám já u x dalších lidí, které často ani neznám.
Co tím vším ale chci říct. Chci, aby tu byl prostor i pro takové chvíle, kdy je zkrátka všechno na hovno. Život není jen o sluníčkách, duhách a jednorožcích, každý z nás se denně probíjí životem a ne vždy to večer končí výhrou. Často se cítíme naprosto bídně a nějak jsme se ocitli v době, kdy špatná nálada je znamením porážky a že děláme něco špatně. Což samozřejmě je často pravda, ale často to znamená jen to, že se snažíme, že hledáme a že jsme na cestě. Na cestě za něčím lepším, k čemuž ještě nevíme, jak se dostat.