Minulý rok touhle dobou jsem měla celkem silný úzkosti ze své budoucnosti. Příšerně jsem se bála nástupu do práce. Popravdě je na veterině úplně normální a běžný být tak nějak kontinuálně psychicky v prdeli. Někdo má i deprese nebo ty úzkosti, ale vlastně asi každý má chronický stres. Spoustě lidí se to váže ke zkouškovému, což tak bylo i u většiny mých kamarádů nebo u mého přítele. Já jsem vždycky tak nějak věděla, že školu prostě dodělám. Možná to lze brát jako nějaký vysílání pozitivní energie, ale i když jsem se samozřejmě zkoušek bála, někde uvnitř jsem věděla, že to dobře dopadne. Úplně opačně jsem to ale měla s nástupem do práce. Byla jsem naprosto a kompletně podělaná strachy. A ta vnitřní hrůza byla založená na jedné hloupé věci - KLEPALY SE MI RUCE.
Teď se možná smějete nebo nechápete, proč to jako bylo takový drama. No tahle "blbost" mě přivedla k takovýmu zoufalství, že jsem v jednu dobu chodila i k psycholožce (na čemž ale nevidím nic špatného).
Začalo to ve třeťáku. V podstatě poprvé jsem se dostala k něčemu víc praktickému na farmakologii, kde jsme na některých hodinách měli králíky, u kterých nám bylo "ukazováno, jak některé léky působí". Myslím, že jsem měla tenkrát odebrat krev z ucha, kdy se před nás do menších skupinek postavil králík, hodily jehly a řeklo se "tak odebírejte". Dopadlo to tak, že jsem propíchla králíkovi ucho skrz na skrz. Kdo ví, proč to tenkrát na mě zapůsobilo tak traumaticky, protože ani ten králík z toho potom nebyl tak v hajzlu jako já. Vím, že jsem to doma obrečela a že jsem farmakologii nenáviděla. Myslím, že jsem si tehdy poprvé uvědomila, že nejsem automaticky "šikovná", že to nemám v rukách nebo že nemám talent. Je to úplná blbost že jo. Čekat, že vám hned všechno půjde, i když to děláte poprvý.
