Kolektivní vina, žádný čin

Včera jsem viděla film The Reader (=Předčítač) a musím říct, že to se mnou po všech jeho stránkách dost hnulo. Tento článek vznikl na podnět toho příběhu, takže úvod se týká přímo toho filmu, ale zároveň to ve mně opět vyvolalo pocity, kterým bych ráda věnovala samostatnou část. Pokud jste film neviděli, můžete rovnou přeskočit na druhou část a snad ji i tak pochopíte. 

Film je tak nepředvídatelný, že jsem se vůbec nemohla připravit na ty emoce, které přišly potom. Tlačítko play jsem zmáčkla s tím, že mě čeká spousta scén ve vaně a sexuálních útržků starší ženy s mladším chlapcem. Ze začátku se to k té vizi i dost blížilo, ale potom mi to prostě vyrazilo dech. 

POZOR, SPOILERY! (kdo neviděl, prosím podívejte se na ten film a k článku se vraťte)

Nechci se nějak detailně zabývat tím filmem a psychikou postav, i když věřte mi, stále mi to vrtá hlavou, ale něco ve vás prostě zůstane, když vidíte skrze film lidi, ženy (!), které posílaly lidi na smrt. To jste nečekali, co? Hlavní postava Hanna Schmitz, byla jednou z šesti dozorkyní, které nechali 300 židovských žen uhořet v kostele. Vědomě a bez výčitek.

Její mladší milenec, kterého už roky neviděla, byl náhodou při soudním procesu a na vlastní oči viděl, že žena, kterou roky choval v srdci a smiřoval se s jejím odloučením, se podílela na masové vraždě a navíc se přiznala k velení celé akce, protože se styděla přiznat, že neumí číst. 

Pokud jste ignorovali varování na spoilery, jste asi dost zmatení, protože jste zachytili jen zmatkovité útržky z filmu, které vám pravděpodobně vůbec nic neříkají. Na co se ale chci zaměřit je fakt, že ten mladý muž (Michael Berg) se snažil celý život pochopit nejenom fakt, že Němci masově vraždili Židy, ale především skutečnost, proč se na tom podílela žena, kterou miloval. Proč nechápe, že to bylo špatně?

Hned po zhlédnutí filmu jsem zabrousila na youtube, protože mě zajímaly rozhovory s hlavními herci (Kate Winslet, Ralph Fiennes, David Kross) a právě tento konkrétní rozhovor s Ralphem Fiennesem ve mně spustil kolotoč myšlenek, ze kterého se dnes musím vypsat. 

Reportérka se ho zeptala na vinu, zda Michael Berg cítil vinu a zda je celé to téma pouze věc Německa. Ralph Fiennes odpověděl tak, o čem přemýšlím už léta a léta, co mi nahání kůži a co se po většinu času snažím ignorovat. 

Vina. Kolektivní vina. 

Nechtěla bych o sobě utvářet obrázek věčné pesimistky, protože jsem v podstatě pravý opak. Myslím si, že na světě je spousta a spousta věcí, kvůli kterým se můžeme radovat, ale i spousta věcí, kvůli kterým můžeme být nešťastní nebo naštvaní. Nemohla bych říct, že svět, který jako lidé utváříme, je svět plný zla, ale často mě srazí na kolena uvědomění, kolik toho zla tu je. 

Není to věc, o které bych mluvila často a kterou bych říkala každému, mnozí z mých přátel o tom možná ani nevědí, ale i když studuji veterinu a mým životním cílem je zachraňovat především životy zvířat, na ty lidské nezapomínám. Pravděpodobně bych nikdy nenašla klid, pokud bych se nějak nepodílela i na pomoci lidem. Mým snem, ne snem, posláním je odjet do některých zemí, kde podmínky k žití jsou v podstatě nulové. Chci to vidět a chci to zažít. 

Nejenom kvůli zkušenosti, ale právě proto, abych něco změnila. I kdybych měla pomoci jedinému člověku tak, že jeho život by se potom změnil, stojí mi to úsilí za to. 

Proč? Proč chceš odjet do země, kde tě můžou zabít? Proč chceš riskovat svůj život pro někoho, koho neznáš? Kdo ani nežije ve stejné zemi jako ty?

Protože se cítím vinna. Každou sekundu, i teď, umírá na světě strašně moc lidí, umírají děti, jen proto, že nemají co jíst. Bouří se davy, hlučí demonstrace a policisté se je snaží obušky umlčet. Probíhají náboženské války ve jménu Boha a ve stínu boje o pravdu. Světová impéria bojují o území, která jsou od jejich hranic tisíce kilometrů daleko. Na ulicích leží lidé bez domova, bez rodiny a bez naděje. Jsou farmy na stahování zvířat zaživa a vše to kontrolují lidé. 

A já se cítím zodpovědná. 

Protože my, my, co máme co jíst, co pít, máme kde bydlet, máme co na sebe, máme rodinu a přátele, MY, se každý den, každou hodinu, každou minutu a každou sekundu rozhodujeme jim nepomoci. Je to naše svobodná volba žít nadále náš relativně spokojený život a ignorovat veškerou bolest a utrpení, které způsobuje náš druh. Člověk. 

Vím, co chcete říct. Ale co máme dělat? Já samotný/á přece nic nezmůžu. Já vím...proč myslíte, že se to po většinu času snažím ignorovat? Nemám prostředky, čas, věk a sílu dělat tolik, kolik bych chtěla. 

Nevěřím ale, že tvorba malého dobra je žádné dobro. Věřím, že i jeden člověk dokáže změnit svět. Podívejte se na všechny ty vědce, spisovatele, sportovce a umělce, o kterých se dnes píše. Podívejte se na ty obyčejné lidi kolem vás, jež změnily váš život. Já věřím, že jeden člověk dokáže příliš. 

Jak je tedy možné, že lidé vytváří tolik zla, ale nedokáží ho zničit? 

Nevěřím v házení viny na společnost. Nevěřím na společnost. My jsme společnost. Každý z nás má právo volby. Každý z nás tu společnost, o které furt mluvíme, tvoříme. 

A každý z nás nese vinu. 

Představte si, kdyby v jednu minutu všichni na světě, kteří mohou pomoci, pomohli. Mám pocit, že by všechno zlo mohlo během té jedné minuty vymizet, přinejmenším polovina. 

Pravděpodobně si říkáte, co ty děláš tak zázračnýho, že tady promlouváš lidem do duše? Jak jsem řekla, není toho moc, ale snažím se, pravidelně přispívám na projekt Svobody zvířat (více článek Kdo může, pomůže) a přispívám bezdomovcům, kteří mě slušně požádají. Moje rodina není bandou ignorantů a jsem pyšná na to, že můžu říct, že moje mamka a její manžel měli příležitost pomáhat na Haiti. 

Není mě ani třeba považovat za malou holku s růžovými brýlemi, která si maluje, že celé lidstvo se spojí a společně vyhladíme zlo jednou provždy. Já vím, jak to na světě chodí. 

Mám ale stavy, kdy vím, že teď jsou v Africe děti, které vyhladovělé umírají a já nemůžu nic. Já přemýšlím nad tím, že máme v kuchyni zase bordel a že pravděpodobně neudělám zkoušku z histologie. 

A to se potom chci jenom schoulit do klubíčka a brečet a brečet, protože já nemám pocit, že můj život je cennější než toho malého černouška, který teď umřel. 

Vy ano?

Mějte se krásně a občas se zastavte a uvědomte si, že ne každý má to štěstí jako vy. 

:)