Popravdě tento článek píšu především z tradice, protože jsem takový souhrn psala po každém ročníku a mám tak pocit, že bych měla i teď. Nejsem si ale jistá, jestli je o čem. Prostě furt se chodí na cvičení, na přednášky, chodíte na kliniku a potom brečíte o zkouškovém. Nic novýho. V páťáku už prostě nějak víte, jak na tom jste. Už víte, jak se učit, jak se z toho nezbláznit, jste zvyklí na stres, spoustu povinností a mnohem větším strašákem nežli je samotná škola, je vaše veterinární budoucnoust. Aneb...co se mnou doprdele po té škole bude?
Takže místo toho, abych se dlouho zaobírala tím, co jsme se v pátém ročníku učili a jaké to bylo, bude tento článek především o tom, jak a jestli vůbec se mi za pět let změnil pohled na veterinu.
Než jsem začala psát, přečetla jsem si skoro všechny své články o veterině a u většiny z nich skoro ani nevím, že jsem to psala já. Ne vyloženě proto, že by se mi změnily názory, ale protože je to už všechno v mlze. Nevím ani, jestli si konkrétně vzpomínám na svoje strasti v prváku. Člověk to tak nějak vyselektoval, že joo, bylo to těžký, ale po pěti letech si taky řikám, "ježiši, to jsme byli ubulení, prostě si sedneš na prdel a učíš se no". :D
Vlastně všechny ty strachy, který mám teď, se školou ani nesouvisí, respektive mají společný jen to, jak málo jsme připravení do praxe.
