Řecko

čtvrtek 3. srpna 2017

Ve vzduchu to vonělo vášní, vlasy mi proplétal vánek od moře a na obličeji jsem cítila sůl. A písek. Celý týden byl všude písek. 

Mámily mě vlny a přinutily mě zase o všem pochybovat. Jak žiju. Žijeme. Jestli dělám, co chci dělat. Jestli to má smysl. Jestli nechci být někde jinde. Třeba tady. Právě tady. 

Proč oni mají čas, proč já ne. To jejich umění žít. Pár hodin práce, siesta trvající skoro celé odpoledne a večer ulice plné lidí. Obchod se školními potřebami otevřený v jedenáct večer. Stoly plné jídla a funějící Řekové s obrovskými nosy jako brambory a břichy jen o něco menšími, jak se ládují chlebem. Chleba ke snídani, k obědu i večeři. Bílý s křupavou kůrkou, ten nejlepší. Saláty s rajčaty a syrovou cibulí, mleté maso a lilek. Tolik zmrzliny každý den, že peněženky brečely nejvíc kvůli ní. Dávat desítky eur za suvenýry je přece blbost. 

Umět se hádat

čtvrtek 20. července 2017

Možná si říkáte, proč zrovna hádky, proč radši nenapíše, jak toho kluka hrozně miluje. Já toho svýho muže miluju a moc, ale pokud někdy napíšu článek kvůli čemu, bude to hlavně proto, abych dala ostatním holkám vědět, že ten "pan Dokonalej" přece jenom existuje a že se nemusí spokojit s Kulatym Bříškem u televize. 

Ten můj kluk je báječně dokonalej, ale jako každý má i svoje mouchy, stejně jako já a stejně jako vy. Navíc lidi pochází z různých rodin, s různými přesvědčeními a hodnotami, co je a co není normální. Každý vztah začíná sice od píky, ale nesmíme zapomenout, že si do něho taháme všechny ty břemena, co jsme přes život nasbírali. Zlomený srdce, nedůvěru, názory rodičů, který vlastně vůbec nejsou naše, vlastní nejistoty, vlastní problémy. 

Dejte dva lidi s těmi zavazadly do stejnýho bydlení a je jasný, že jednou to prostě nějak praskne. 

S Dávidem jsme začali bydlet hned, v podstatě ještě jako kamarádi a všechny ty naše zavazadla jsme museli okamžitě vybalit. Nebylo je prostě kam schovat. Najednou to nebylo jenom to hezký, jenom ta krásňoučká zamilovanost, najednou jsme se začali cítit zrazení. Tohle já přece nechtěl/a, k tomu jsem se neupsal/a. Měli jsme asi i nějaký pocity zrady, že ten člověk vlastně teď nesplňuje všechna naše očekávání, že není přesně takovej, jako když jsme se do něho zamilovali. A to je naprosto normální!

Přelomový ročník na veterině

sobota 8. července 2017

Nevím, jestli by se mnou každý souhlasil, ale dle mého je třetí ročník v několika věcech hodně rozdílný od těch předešlých. Psala jsem vám o svém Strachu a jak zimní semestr pěkně zavařil mojí psychice. Naštěstí jsem přestala brečet, začala něco dělat a teď opravdu můžu říct, že i díky tomu byl třetí ročník nejlepší ze všech. 

Třeťák je takovou ochutnávkou do praxe, která často nakopne ty, kteří zatím nikam nechodili (včetně mě). A to pro mě změnilo skoro všechno. 
Poprvé jsem se šla podívat na malou kliniku, kde nebylo skoro k hnutí, ale za tři krátké hodiny jsem viděla dvě operace, vyšetření ultrazvukem, odběr krve, aplikace léků, koprologické vyšetření (pro laiky matlání se v hovně a hledání parazitů pod mikroskopem) a hlava mi šla kolem. Paradoxně moje pochybnosti o mých vlastnostech ještě více vzrostly, ale ta chuť, ta opravdová motivace se objevila poprvé. Už to nebyla jenom slepá vymodlená věta "budu veterinářka", ale začala se mi k tomu tvořit vize podložená nějakým realistickým obrazem. A popravdě vám říkám, to je síla, která překoná všechny překážky. 

Jak co nejvíce ušetřit

čtvrtek 22. června 2017

Doufám, že po shlédnutí úvodního obrázku se už usmíváte, protože mému talentu byste se alespoň trošku smát směli. :D Snažila jsem se oživit klasickou šablonu článků - fotka, text, fotka - a opepřit to trochou mého kreslícího umu.

Dneska vám totiž ukážu mojí tajnou metodu, jak si šulím penízky z toho mála, co zná každá studentská peněženka. Na gymplu jsem si podobným principem šetřila na první tetování a letos to je na první dovolenou s přítelem. 

Nechtěla jsem vám prozrazovat můj přesný rozpočet, takže jsem si vymyslela fiktivní Lenku, která očividně neumí ladit boty se šaty a i přesto je móda její velké hobby. Bohužel Lenka ale vůbec neumí šetřit, takže na kabelku za 2 000 Kč momentálně vůbec nemá peníze. Lenka studuje, rodiče jí posílají peníze na nájem, jídlo apod. a k tomu se snaží přivydělávat si na brigádě. 

Princip mého triku spočívá v přehledu a v základu v ničem jiném. Potřebujete vědět, kolik peněz na měsíc máte, za co a kolik měsíčně utrácíte a potom už "jen" udržovat přehled o tom, za co opravdu denně vyhazujete peníze. 

Teď přichází na řadu zjištění, že tenhle ultra jednoduchý princip vlastně není tak úplně jednoduchý a že to vyžaduje určitou oddanost. O to víc je ale výsledek příznivější, slibuju. 

Strach, iluze motivace

neděle 21. května 2017

Tohle povídání jsem hodně dlouho odkládala...hlavně kvůli sobě, čekala jsem, až přijde doba, kdy se na to budu moct podívat z velký dálky a mluvit o tom, jako kdyby to už nikdy nebylo, jako kdyby to byla jenom fáze, něco, co mě už dávno netrápí. 

Neřekla bych, že tam už jsem, ale svým tempem se tam pomalu a jistě blížím a jsem aspoň tak daleko, že si troufám vám to všechno napsat. 

Minulý semestr byl pro mne nejhorší a zároveň nejlepší ze všech...ale hlavně nejhorší. Mnozí z vás víte, že studuji veterinu a že moje články, které se toho týkají, byly vždycky hlavně o té "tvrdé pravdě", jak je to těžký, náročný, psychicky úporný. 

Jenže na podzim jsem si šáhla na to veterinární dno, kam vstoupí jednou každej student veteriny, každej ho sice zažívá trochu jinak a kvůli všem (ne)možnejm důvodům, ale přijde chvíle, kdy každej z nás má pocit, že už je konec. Že už to prostě dál nejde. Už nemám sílu. Už nemůžu. 

Vím to, protože o tom nikdo nemluví. Nikdo nechce dávat najevo tuhle slabost, a proto je to potom ještě horší, protože máte pocit, že jste jediný z těch stovek lidí, kdo na to nemá, kdo si říká "vždyť já to nedokážu". A potom jednou za čas se s někým bavíte (většinou ovínění nebo opíjení) a vidíte tam ten pohled taky. Tak se zeptáte, svěříte a risknete svoji image. A dočkáte se přesně toho, co máte sami v sobě. Bezmoc. Třeba kvůli úplně jinému důvodu, ale závěr je vždycky stejný. Strach. 

Životní moudrosti

úterý 16. května 2017

Všechny ty hrozně duchaplný a zajímavý rozhovory se všema těma hrozně zajímavejma a duchaplnejma lidma, kde se životní moudra sypou jako o život a vy si je potom čtete a říkáte "no jo", "že jo?", "hm, to je dobrý", tak jsou občas hrozně složitý a nekonkrétní, ne? 

Přemýšlela jsem, co já bych předala další generaci za životní pravdy a vzešl z toho tenhle seznam, který by se určitě ještě rozrostl, kdybych si to fakt nechala projít hlavou. To jsem ale nenechala, takže se musíme spokojit s tímhle. 


Láska ke vztahu nestačí a vztah bez lásky nepřežije. 

Hodná kočka není vždycky hodná. 

Pro přežití vztahu je nutné zabít ego. 

Láska asi neprochází žaludkem, ale jídlo je příjemnej spojenec a posel míru. 

Přidávat si další porci sice způsobí bolení břicha, ale za dobrej pocit to stojí. 

Dobrej pocit se dost často přeceňuje, protože dlouho nevydrží. 

Mazat si prsa krémem se prý vyplácí. 

Jarní láska v zoo

pondělí 24. dubna 2017

Společné bydlení dává, ale také hodně bere. Třeba paniku "co na sebe", nepříjemné zjištění "sakra, zapomněla jsem si oholit nohy" nebo zkrátka to romantické vzrušení, které přichází s každou schůzkou. Snažíme se tedy zachraňovat tyhle malé hezké momenty a hledáme nová a nová místa, která jsme ještě neprozkoumali či se vracíme tam, kde to máme oba rádi. 

Ačkoliv je večer u filmu a s chipsy vždycky ta nejpohodovější verze, u které máte pocit, že nic nekazíte, zjistila jsem, že právě společné objevování a žití života v danou chvíli, na daném místě, ruku v ruce je to, co lásce vrací šťávu a touhu dál poznávat toho po vašem boku - přestože myslíte, že už se nic nového nedozvíte. 

A den v zoo s počasím před duhou na to bylo jak dělané. 

Otevřená hlava

sobota 8. dubna 2017
Víte, nejvíc ze všeho asi nenávidím pokrytectví. Právě asi proto, že v mnoha věcech jsem taky určitě pokrytec a tak mi to podvědomě vadí u sebe a potom u všech. 

Třeba takový to klasický "každej ať si žije svůj život", "je to přece jejich věc", "nikdo by se neměl soudit, dokud si neprojdeš tím, čím oni". Hm, jenže v praxi to spíš chodí takhle. 


Bože, jak může ten profesor chodit s prvačkou? Kde to žijem, když si ta machna dává pyšně hashtagy plussizemodelka? Tak tohle nechápu. To bych neudělala. To není správně.

Já jsem člověk, co nemá rád změny, mám ráda věci pod kontrolou a cejtim se špatně v situacích, kdy nevím, co mě čeká. Přestože teď zním jako děsně upjatej člověk, oceňuji spontánnost, jsem extrovertní, často se směju a při čekání na autobus si povídám se zlatými dědoušky. I tak mám často pocit, jako kdybych spolkla recept na absolutní pravdu a mám problémy v sobě umlčet souboje emocí a přesvědčení. 

Pokreslená obrázky

sobota 1. dubna 2017

Když mi bylo čtrnáct, přátelila jsem se s kamarádkou, se kterou jsme se měnili z dětí v mladé slečny. Bavili jsme se o vesmíru, životě, snech a fantaziích a dozrávali jsme v lidi, které zajímal svět. 
Mezi naše hloubavé konverzace a pubertální smích patřilo i vyjmenovávání všech tetování, která si chceme v budoucnu nechat udělat. Přesto, že v tom bylo plno prosté líbivosti, nebylo to pro nás jen pozérství, ale smysl podstaty a chtěli jsme, aby naše tetování byla především o nás. 

K dnešnímu dni mám tetování tři, nelituji ani jednoho a vím, že přibydou další. Jelikož jsou na viditelných místech, často se mi stává, že se na ně lidé ptají a to především na jejich význam. S vysvětlováním trošku zápasím, protože ne vždy je situace vhodná povídat o jednom obrázku tak dlouho, abych já měla dobrý pocit, že jsem to opravdu podala správně. Často se tedy uchýlím k nějaké banální větě, po kterých následuje pohled plný pochybností a trapné ticho. 
Chtěla bych mít místo, kam ty lidi v nouzi poslat, protože jsou tací, které to opravdu zajímalo a zajímá a právě pro ně píšu tento článek. :)

Zdravé zvyky

neděle 12. března 2017

Pokud jste klikli na článek v domnění, že na vás vykoukne holka z posilovny se smoothie v ruce a dostane se vám rad, jak konečně žít ten top #healthylifestyle, tak bohužel. Čeká vás mnohem větší obyčejnost. Obyčejnost, kterou mám ráda a kterou ráda zvelebuji, jak pro své tělo i vnitřní klid. 
Řekla bych, že žijeme ve velmi extrémové době, buď máme 90 kg při 165 cm a na svoje fotky lepíme hashtagy #curvygirl nebo jsme agresivní vegani, kteří už očividně neumí mluvit o ničem jiném. A říkám si proč. Proč se natolik vyžíváme v extrémech a jsme nahoře nebo dole, ale dělá nám problém být, prostě být. 
Já mám naopak rovnováhu hrozně ráda a pravděpodobně právě ona je můj hlavní cíl. Proto si myslím, že pod pojmem zdravé zvyky bychom si neměli hned představovat posilovnu, pot, zelené listí či týdenní meditační programy. A jelikož chci, aby rok 2017 byl především o úsměvu a klidu v duši, sepsala jsem pět zdravých zvyků, které jsou součástí mých dnů, ne ty, které jsem si přečetla na internetu, ale nikdy je nedodržím. :D 
Přála bych si, abyste článek nevzali jen jako nějakou inspiraci, co byste ve svém životě mohli vylepšit, ale naopak se podívali na sebe s odstupem a všimli si všech těch zdravých zvyků, které už děláte a za které se dostatečně nechválíte. 

Áčko my nechceme.

středa 25. ledna 2017
study motivation : Photo:

Kdybych měla říct nějakou věc, které ohledně studia veteriny lituju, tak je to, že jsem se neučila víc, respektive jinak. 

Učení, tedy samotná veterina mě doopravdy začala bavit až ve třeťáku a začínám tomu trochu přicházet na kloub. 

První rok se toho na vás sesype tolik, že hlava vám jde kolem, nemáte ponětí, co se po vás chce a po většinu času čtete něco, čemu absolutně nerozumíte a pravděpodobně se to učíte nazpaměť, anižby vám to dávalo nějakou hodnotu. Uděláte si kolča z anatomie za A, B, C, občas to projedete, protože jste měli o víkendu něco důležitějšího (jen se vám nechtělo) a tak si to zopakujete, z histolky uděláte testy, ani nevíte jak. 

Zkouškama buď prolezete nebo se proplazíte a druhák se tváří vlastně tak nějak podobně, akorát rozumíte vícero věcem, ale k tomu doděláváte nedodělky z prváku a furt se tak nějak snažíte najít podstatu všeho. 

Tedy tak jsem to dost zkráceně a satiricky měla já. 

2016

sobota 7. ledna 2017

Zdravím v prvních dnech roku 2017 :)

Chtěla jsem mít takový pěkný silvestrovský článek, ale life happened, takže omluvte mé zpoždění, ale jsem tady! Chtěla bych vlastně jen shrnout pár myšlenek, které se mi poslední týdny honí hlavou a podělit se o ně s Vámi, mými věrnými (či občasnými) čtenáři.

Ze všeho nejdřív chci poděkovat právě Vám, protože máte se mnou trpělivost. Nikdo si nestěžuje, že dlouho nic nepíšu, všichni jsou hlavně milí a plní podpory. Nemám tématický blog a míchám tu kosmetiku se vztahy a školou a pravidelnost mě minula úplně. Přesto se zdá, že nikomu to nevadí a že blog si své čtenáře našel, takže všem ještě jednou mnohokrát děkuji. :)

Pro mě byl uplynulý rok ne příliš šťastným, zato bohatým na zkušenosti, osobního poznání a neustálého padání a "znovuvstávání" na nohy. Nemohla jsem se dočkat, až skončí, ale zároveň nechci upadat v naprostý pesimismus a dívat se na rok 2016 s hořkostí.
Doufám především v odpočinek.

Nevím, jestli budu schopná úplně předat všechno tak, aby to dávalo smysl a zároveň zůstala věrná svým původním myšlenkám. Především chci, aby rok 2017 byl jiný - ne kvůli novoročním předsevzetím, ne kvůli změně jako takové, chci jen, aby byl lepší. Já se chci dívat na svět a na sebe jinak. Vlastně tak trochu jako dřív, před veterinou, před dospělostí. 

Zrovna dnes jsem opět zavítala na můj nejoblíbenější web WeHeartIt a listovala si obrázky na svém profilu a tolik mi chybělo snění. Obyčejné denní bdění bez věčného toku myšlenek. 

Nesnáším omlouvání vlastního neštěstí kvůli jiným lidem, jiným věcem, a proto nechci říkat "udělala mi to veterina". To určitě ne. Přiznávám ale, že ne vždy jsem dostatečně silná, abych unesla tlak, kterým jsem obklopena a který sama na sebe dávám v domnění, že jinak nebudu dostatečně dobrá. 

Dostatečně dobrá. 

Celý rok se asi nesl na téhle notě, touze se dostat na tu příčku "jsem dostatečně dobrá" a pocitu, že se tam dostat nemůžu a že na to nemám.