Bez čeho se v práci neobejdu

Dnes bych vám ráda ukázala pár věcí, které v práci každý den využívám a které mi dělají radost. Možná si všimnete, že nejsem fanoušek zvířátkovských halen, že nevlastním Littmanna a že to možná vypadá, jako když jsem vybrala strace hnízdo. 

Jsem toho názoru, že i když jsme veterináři a denně ze sebe smýváme stříkance z análních žlázek, zvratky, krev a jiné tělesné tekutiny, neznamená to, že bychom to měli se svým vzhledem kompletně vzdát. Přiznávám, od doby, co nosíme respirátory, se každý den maluji méně a méně, ale i tak věřím, že jak se prezentujeme klientům, je důležité. Nicméně nehledím jen na estetiku, ale i na funkčnost! 

Pojďme se teda podívat na věci, díky kterým je práce v ordinaci jednodušší. 

Tři měsíce veterinářkou + BONUS

Mám za sebou své první tři měsíce jako veterinářka. Přijde mi to jako věčnost, protože ten pokrok je tak obrovský a skokový, že není možné, že se to vše vešlo do tak krátké doby. 

Chtěla bych tento článek napsat pro všechny nadcházející absolventy, co se první práce bojí, nevědí co čekat a chtějí vědět všechny ty maličkosti, co mě překvapily. Odpovědět na otázky, na které jsem tehdy sama hledala odpověď.

Můj největší poznatek je zjištění, že toho zvládnu mnohem víc, než v co jsem věřila. Opravdu! Na škole jsme všichni měli zvyk se hrozně podceňovat. Tím, že praktická praxe je i celkem omezená, tak člověk ani vlastně neví, jak co mu jde, na co je šikovný a na co ne. Proto má neustále pocit, že mu nejde vůbec nic. Ale opak je pravdou. Víme toho totiž celkem dost! Určitě mnohem víc, než doufáme. 

Nevím, jestli vás teď potěším nebo ne, ale naprostým základem je přese všechno KOMUNIKACE. Takže vám říkám rovnou, Áčka a červenej diplom jsou k ničemu, pokud to nebudete umět prodat. Na klinice, kde jsem pracovala jako sestřička, do nás tohle silně vštěpovali. Někdy jsem si i říkala, ale však musím umět i tu medicínu, ne jen mluvit s lidmi. No...ale umět medicínu je fakt k ničemu, když si nezvládnete s lidmi popovídat o problému a jeho řešeních. 

Ukončení studia na veterině

Před měsícem jsem udělala poslední státnici a stala se ze mě veterinářka. Uf. Najednou už jsem nebyla studentka, ale doktorka. Popravdě ještě teď jsem to asi stále nevstřebala. Každopádně bych ráda v tomhle článku shrnula, jaké to studium teda bylo, co mi dalo, co mi vzalo. Jestli bych do toho šla znovu. A napsala tu mé přání pro nynější studenty. 

A už tady na začátku chci hrozně poděkovat všem, co mojí cestu veterinou sledují už od začátku, opravdu DĚKUJI. 

Nejdříve rychlo-shrnu šestý ročník, tedy státnicový. Pokud to čte někdo z neveterinárního prostředí, tak veterina je na šest let, kdy poslední šestý ročník děláte jen a pouze státnice, konkrétně je to 5 státních zkoušek. Dvě z toho jsou povinné - Infekční nemoci + legislativa a Hygiena masa a mléka. Další tři si dle jednoduchých pravidel volíte sami, záleží na tom, jestli je státnice "malá" nebo "velká", ale nemůžete dělat pouze ty malé.

Já jsem měla tedy státnice tyto a v tomto pořadí: 

1. Choroby exotických zvířat
2. Odborná práce
3. Infekční nemoci + legislativa
4. Hygiena masa a mléka - přerušené
5. Coronavirus - ten nám tím pěkně zamával
6. Choroby psa a kočky
7. Hygiena masa a mléka - už "pouze" státnice 

Dle mého názoru záleží především na výběru státnic a ne už tolik na tom pořadí. Vyberte si prostě to, co vás zajímá a baví nehledě na to, co se o té a tamté státnici říká, protože to jsou vždycky jenom polopravdy. Minulé roky se třeba rozmohl takový nešvar, že lidi se tak hrozně báli kočkopsí státnice a tolik nechtěli přijít o spánek a svoje nervy, že radši dělali třeba koně, o kterých nevěděli vůbec nic. A je to hloupost. Na koních potom samozřejmě začali tyhle "nekoňáky" vyhazovat a v našem ročníku o takových přeběhlících už moc nevím. Já se kočkopsa taky hrozně bála, protože je to popisovaný jako naprosto šílenej mordor. Ale nemyslím si, že by byl. Je těžké chodit na kliniku nebo na externí praxi a zároveň se zbytek dne učit, to stoprocentně, ale samotná praxe na škole vůbec nebyla tak hrozná, jak se popisuje. 

Jak vytěžit z praxe co nejvíc

Řeknu to hned na začátku - kdo během veteriny nechodí na praxi, bude jako veterinář naprosto nepoužitelnej (alespoň na začátku). Praxe v privátu či na škole je prostě stěžejní - člověk totiž konečně pozná, k čemu všechny ty teoretický věci jsou. Pochopí, co veterina obnáší a jaká dřina to doopravdu je. Má možnost naučit se komunikovat s klienty, komunikovat obecně mezi doktory a sestrami a pokud má štěstí na kliniku, bude mít taky možnost lecco si prakticky zkusit. Zkrátka na praxi chodíte sami pro sebe. 

Během svého vlastního praxování jsem se setkala s desítky studentů a někdy jsem až překvapená, jaký přístup k tomu mají. Proto jsem se rozhodla sepsat tento článek, kde bych se ráda podělila o nějaký tipy a tríčky, jak na praxi chodit tak, abyste z toho něco měli. Vůbec to neznamená, že já jsem ideální příklad - naopak, ale i mé vlastní chyby a rezervy by vám mohly pomoci. 

Já jsem začala chodit na praxi v polovině třeťáku. Za mě je to celkem ideální čas, protože už nějaké teoretické základy budete mít a na klinice nebudete totálně ztracený a zmatený, jako jsem to u nějakých prváků viděla. Na druhou stranu pokud ten čas a energii v prvních ročnících máte a chcete mermomocí začít, proč ne. Jen bych počítala s tím, že začátky budou možná náročnější než pro starší ročníky. 

Jak na interiér v akváriu nebo teráriu

Interiér v akváriu? Možná si říkáte, co je to za scifi. Ale ono fakt existují lidi, jejichž koníčkem je tvoření překrásných scenérií pod vodou. Jak říká můj nevlastní taťka, on má ryby v akváriu jen jako doplněk. :D 

A jelikož my s přítelem maličkato fušujeme do terárií, rozhodli jsme se tyhle koníčky spojit v rámci spolupráce s firmou Invital, kterou najdete na webu rostlinna-akvaria.cz.

Plán jsme si rozložili na tři etapy:

1. Akvárium
2. Terárium pro mnohonožky
3. Terárium pro Rachabu (čti pro sklípkana)

Mám skončit veterinu? - vaše dotazy

Během těch let studia se mi relativně nasbíraly dotazy spojené s veterinou, psali jste mi, když jste byli ještě na základce, na střední a nebo už jste si prožívali vlastní zkušenosti na vysoké. Většinou se to týkalo vždy podobné věci: "Zvládnu to? Mám na to? Jaké to je DOOPRAVDY?" Blog jsem mimo jiné psala především kvůli veterině, chtěla jsem vám poskytnout informace, které já jsem tehdy sama hledala. Některé články jsem tak psala vyloženě na základě některých vašich dotazů. Dneska to zkusíme trochu jinak a dám vám sem přímo jednu z těchto konverzací. Konverzace je aktuální a jediné, co nechci uvádět, je jméno slečny a fakultu, aby by byla dodržena určitá anonymita. Slečna s tímto článkem souhlasí. 

+ zde je článek, o kterém se hovoří

Ahojda  Jmenuju se X a studuju na VFU Brno fakultu X. Jsem v prvním ročníku. 

Dneska jsem se na internetu proklikala ke tvému článku, který je nazvaný "Jak moc je ta veterina těžká a dá se zvládnout...?" nebo něco na ten způsob. Abych to uvedla na pravou míru, hledala jsem na internetu, co dělat, když veterina nevyjde, když už člověk ztrácí iluze o tom, že to může zvládnout. Tvůj článek mě opravdu oslovil, nadchl - konečně se k tomu někdo vyjádřil tak, jak to prostě je. Hlavně tvůj přístup k celé situaci - a nejvíc tvůj výrok : "Buďme soudní". A o to tu jde..... 

Proměna pokoje - PŘED a POTOM

Pokud mě sledujete na instagramu, tak víte, že šestý ročník veteriny se blíží ke konci a já už relativně brzo nastoupím do praxe. Bojím se hrozně, ale jestli se na něco vážně těším, tak je to stěhování do nového bytu, kde už konečně po těch letech budeme s Dávidkem SAMI. Nevíme kam, nevíme kdy, ale bude to úžasný! 

Budování domova je totiž asi mým největším koníčkem - to, aby se člověk cítil dobře, aby se domů těšil, aby tam byl rád. A k tomu patří předělávání věcí, tvoření, interiérový design, ale třeba i mé oblíbené rostlinky. 

Jsme oba stále studenti a prostředků na proměnu bytu jsme neměli mnoho. Když jsem se tenkrát stěhovala po prvním roce v Brně do nevybaveného bytu, dostala jsem poděděný nábytek a věci, které už nikdo nepotřeboval. A byla jsem za to ohromně vděčná, protože najednou z toho NIČEHO jsem mohla tvořit NĚCO.  

Tehdy jsme ale bydleli v dost hrozné části Brna - v továrnickém areálu hned vedle Cejlu a co vám budu povídat, bála jsem se v noci chodit domů sama. Když jsme se potom stěhovali a šli jsme přes město domů se zbytky věcí, které se nevešly do stěhováku, byl na mě ale dost zajímavý pohled. Nesla jsem kýbl s mopem a brečela jsem tak, že jsem neviděla na cestu a Dávidko mě musel vést. :D Byl to zkrátka náš PRVNÍ SPOLEČNÝ DOMOV, ať už byl jakýkoliv.  

No a teda v létě 2017 jsme se přestěhovali sem - do staršího komunistického bytu s oranžovou kuchyní, žlutými dveřmi, pomalovanými stěnami, ale s novými okny a krásnými parketami. V jednom pokoji my, v druhém spolubydlící. Plány byly velkolepé - všechno přemalovat na bílo, z oranžové kuchyně udělat šedivou, ze všech žlutých a zelených dveří udělat bílé. Po malování našeho pokoje jsme ale uznali, že nic tak hroznýho už nikdy dělat nebudeme a spokojíme se s předělávkou jen našeho pokoje. A o tom dnešní článek je. :)