Páťák na veterině a změnil se mi pohled na veterinu?

neděle 1. září 2019

Popravdě tento článek píšu především z tradice, protože jsem takový souhrn psala po každém ročníku a mám tak pocit, že bych měla i teď. Nejsem si ale jistá, jestli je o čem. Prostě furt se chodí na cvičení, na přednášky, chodíte na kliniku a potom brečíte o zkouškovém. Nic novýho. V páťáku už prostě nějak víte, jak na tom jste. Už víte, jak se učit, jak se z toho nezbláznit, jste zvyklí na stres, spoustu povinností a mnohem větším strašákem nežli je samotná škola, je vaše veterinární budoucnoust. Aneb...co se mnou doprdele po té škole bude? 

Takže místo toho, abych se dlouho zaobírala tím, co jsme se v pátém ročníku učili a jaké to bylo, bude tento článek především o tom, jak a jestli vůbec se mi za pět let změnil pohled na veterinu. 

Než jsem začala psát, přečetla jsem si skoro všechny své články o veterině a u většiny z nich skoro ani nevím, že jsem to psala já. Ne vyloženě proto, že by se mi změnily názory, ale protože je to už všechno v mlze. Nevím ani, jestli si konkrétně vzpomínám na svoje strasti v prváku. Člověk to tak nějak vyselektoval, že joo, bylo to těžký, ale po pěti letech si taky řikám, "ježiši, to jsme byli ubulení, prostě si sedneš na prdel a učíš se no". :D 

Vlastně všechny ty strachy, který mám teď, se školou ani nesouvisí, respektive mají společný jen to, jak málo jsme připravení do praxe. 

Jak vypadá veterinární praxe?

středa 22. srpna 2018

Dneska jsem tu proto, abych vyvrátila pár mýtů o nás, veterinárních studentech, a vysvětlila vám, co to znamená, když chodíme na praxi. 

Mýtus no.1:
Nemáme žádné atestace jako humánní doktoři, takže je to opravdu jen na člověku, co se za těch šest let naučí a jaké zkušenosti posbírá. 

Mýtus no.2:
Když člověk vyjde naší školu, neznamená to automaticky, že umíme perfektně odebírat krev, napoprvý zakanylovat nebo vykastrovat kočku. Dá se říct, že opravdový učení nám teprve začalo. 

Mýtus no.3:
Chodit na praxi (na soukromou kliniku) neznamená, že se tam tyhle věci denně učíme. 

Mýtus no.4:
90% lidí si praxí nevydělává (alespoň můj skromný odhad).

Tohle jsou takový hlavní body, kterým se neveterinární společnost často diví a který chtějí potom vysvětlit. 
"A kde se to teda naučíte?"
"A to tam fakt chodíte zadarmo, jo?"
"A co tam teda vlastně děláš?"

Tak já to kapánek rozvinu.

Proč (ne)píšu

pondělí 11. června 2018
Už jsem dlouho nenapsala žádný příspěvek a někdo z vás si toho možná i všimnul.

Nechci se zabývat nějakými konkrétními důvody a nenafukovat to v bublinu, přesto bych vám chtěla napsat, co se mi ten měsíc honilo v hlavě. 

Sociální sítě obecně jsou pro mě záležitostí, ve který se furt cejtim nejistě. Nejenom já sama jako někdo, kdo blog má, ale i jako konzument, co Youtube a Instagram sleduje denně. 

Často vůbec nechápu tu pointu. Co tohle jako je? Proč lidi natáčí videa o tom, co si koupili? Proč dávají na instagram rádoby vtipný videa o tom, jak leží nemocný v posteli? K čemu jako? 

Vždycky jsem měla jasno - já bych nikdy full-time blogerka, ani instagramerka nechtěla být. Nechci svůj "úspěch" odrážet od lidí, od toho, jak by lidi vnímali mě, čistě od faktu, jaká já jsem. Na jednu stranu mi přijde fascinující, že budujete kariéru jen na vaší osobnosti, ale nepřijde mi to DOST.

Já prostě věřím, že člověk by měl aktivně pro společnost něco dělat. Být prospěšný svému blízkému okolí a dělat věci, které zanechají stopu.

Čím víc toho DĚLÁM, tím míň JSEM

neděle 1. dubna 2018
Strašně moc si přeju, aby tohle nevyznělo jako nějakej stěžovačnej negativní výlev. Ve svý podstatě na tom totiž nic negativního není, necítím za tím žádnou vyloženě negativní emoci. Jen asi vím, že to tak je. Spíš tomu nerozumím, než že by mě to mrzelo. 

Delší dobu se ve mně formujou určitý pocity, který jsem neuměla úplně popsat, vlastně ani cítit. Až co jsme u venčení probírali s Dávidkem veškerý ty důležitý životní věci a úplný blbosti, začal jsem tomu dávat formu. A sama se divila, jak to ze mě vychází ven, protože je to stav prostě  zvláštní. Takže tedy tohle je vlastně taková úprava našeho rozhovoru. 

Poslední dobu mám pocit, že čím víc toho dělám, tím rychleji čas utíká a paradoxně mi tak přijde, že nic nedělám. 

Že tak nějak jako proplouvám a nedělám asi nic, co má šťávu, co by tě tak nějak řízlo do těla, ten proud energie a pocit důležitosti. A teď přichází ta ironie. Já po ničem takovým nijak zvlášť netoužím. 

Jsem zastáncem obyčejnýho života. 

Nejlepší stolní hra

neděle 25. března 2018

Dnes úplně z jiného soudku. Napíšu vám totiž o té nejlepší stolní hře, kterou znám. 

Carcassonne

Hrajeme ho s mamkou, nevlastním taťkou a občasně i s bráchou už asi deset let a stala se tak z něho naše malá rodinná tradice. Možná až obsese. Myslím, že můžu říct, že ho hrajeme pokaždé, když přijedu na víkend. V těch svých dvanácti/třinácti letech, kdy jsme poprvé začali hrát tuhle strategickou hru, jsem dokonce vymyslela "výherní písničku", kterou zpíváme dodnes. Tedy zpívá ji ten, kdo vyhraje. Ve své podstatě právě těch pár dětských veršů je hlavní motivace k výhře.