Jak vytěžit z praxe co nejvíc

středa 1. července 2020

Řeknu to hned na začátku - kdo během veteriny nechodí na praxi, bude jako veterinář naprosto nepoužitelnej (alespoň na začátku). Praxe v privátu či na škole je prostě stěžejní - člověk totiž konečně pozná, k čemu všechny ty teoretický věci jsou. Pochopí, co veterina obnáší a jaká dřina to doopravdu je. Má možnost naučit se komunikovat s klienty, komunikovat obecně mezi doktory a sestrami a pokud má štěstí na kliniku, bude mít taky možnost lecco si prakticky zkusit. Zkrátka na praxi chodíte sami pro sebe. 

Během svého vlastního praxování jsem se setkala s desítky studentů a někdy jsem až překvapená, jaký přístup k tomu mají. Proto jsem se rozhodla sepsat tento článek, kde bych se ráda podělila o nějaký tipy a tríčky, jak na praxi chodit tak, abyste z toho něco měli. Vůbec to neznamená, že já jsem ideální příklad - naopak, ale i mé vlastní chyby a rezervy by vám mohly pomoci. 

Já jsem začala chodit na praxi v polovině třeťáku. Za mě je to celkem ideální čas, protože už nějaké teoretické základy budete mít a na klinice nebudete totálně ztracený a zmatený, jako jsem to u nějakých prváků viděla. Na druhou stranu pokud ten čas a energii v prvních ročnících máte a chcete mermomocí začít, proč ne. Jen bych počítala s tím, že začátky budou možná náročnější než pro starší ročníky. 

Jak na interiér v akváriu nebo teráriu

středa 15. dubna 2020

Interiér v akváriu? Možná si říkáte, co je to za scifi. Ale ono fakt existují lidi, jejichž koníčkem je tvoření překrásných scenérií pod vodou. Jak říká můj nevlastní taťka, on má ryby v akváriu jen jako doplněk. :D 

A jelikož my s přítelem maličkato fušujeme do terárií, rozhodli jsme se tyhle koníčky spojit v rámci spolupráce s firmou Invital, kterou najdete na webu rostlinna-akvaria.cz.


Plán jsme si rozložili na tři etapy:

  1. Akvárium
  2. Terárium pro mnohonožky
  3. Terárium pro Rachabu (čti pro sklípkana)

Mám skončit veterinu? - vaše dotazy

sobota 28. března 2020
Během těch let studia se mi relativně nasbíraly dotazy spojené s veterinou, psali jste mi, když jste byli ještě na základce, na střední a nebo už jste si prožívali vlastní zkušenosti na vysoké. Většinou se to týkalo vždy podobné věci: "Zvládnu to? Mám na to? Jaké to je DOOPRAVDY?" Blog jsem mimo jiné psala především kvůli veterině, chtěla jsem vám poskytnout informace, které já jsem tehdy sama hledala. Některé články jsem tak psala vyloženě na základě některých vašich dotazů. Dneska to zkusíme trochu jinak a dám vám sem přímo jednu z těchto konverzací. Konverzace je aktuální a jediné, co nechci uvádět, je jméno slečny a fakultu, aby by byla dodržena určitá anonymita. Slečna s tímto článkem souhlasí. 


Ahojda 🙂 Jmenuju se X a studuju na VFU Brno fakultu X. Jsem v prvním ročníku. 

Dneska jsem se na internetu proklikala ke tvému článku, který je nazvaný "Jak moc je ta veterina těžká a dá se zvládnout...?" nebo něco na ten způsob. Abych to uvedla na pravou míru, hledala jsem na internetu, co dělat, když veterina nevyjde, když už člověk ztrácí iluze o tom, že to může zvládnout. Tvůj článek mě opravdu oslovil, nadchl - konečně se k tomu někdo vyjádřil tak, jak to prostě je. Hlavně tvůj přístup k celé situaci - a nejvíc tvůj výrok : "Buďme soudní". A o to tu jde..... 

Proměna pokoje - PŘED a POTOM

pondělí 10. února 2020
Pokud mě sledujete na instagramu, tak víte, že šestý ročník veteriny se blíží ke konci a já už relativně brzo nastoupím do praxe. Bojím se hrozně, ale jestli se na něco vážně těším, tak je to stěhování do nového bytu, kde už konečně po těch letech budeme s Dávidkem SAMI. Nevíme kam, nevíme kdy, ale bude to úžasný! 

Budování domova je totiž asi mým největším koníčkem - to, aby se člověk cítil dobře, aby se domů těšil, aby tam byl rád. A k tomu patří předělávání věcí, tvoření, interiérový design, ale třeba i mé oblíbené rostlinky. 

Jsme oba stále studenti a prostředků na proměnu bytu jsme neměli mnoho. Když jsem se tenkrát stěhovala po prvním roce v Brně do nevybaveného bytu, dostala jsem poděděný nábytek a věci, které už nikdo nepotřeboval. A byla jsem za to ohromně vděčná, protože najednou z toho NIČEHO jsem mohla tvořit NĚCO.  

Tehdy jsme ale bydleli v dost hrozné části Brna - v továrnickém areálu hned vedle Cejlu a co vám budu povídat, bála jsem se v noci chodit domů sama. Když jsme se potom stěhovali a šli jsme přes město domů se zbytky věcí, které se nevešly do stěhováku, byl na mě ale dost zajímavý pohled. Nesla jsem kýbl s mopem a brečela jsem tak, že jsem neviděla na cestu a Dávidko mě musel vést. :D Byl to zkrátka náš PRVNÍ SPOLEČNÝ DOMOV, ať už byl jakýkoliv.  

No a teda v létě 2017 jsme se přestěhovali sem - do staršího komunistického bytu s oranžovou kuchyní, žlutými dveřmi, pomalovanými stěnami, ale s novými okny a krásnými parketami. V jednom pokoji my, v druhém spolubydlící. Plány byly velkolepé - všechno přemalovat na bílo, z oranžové kuchyně udělat šedivou, ze všech žlutých a zelených dveří udělat bílé. Po malování našeho pokoje jsme ale uznali, že nic tak hroznýho už nikdy dělat nebudeme a spokojíme se s předělávkou jen našeho pokoje. A o tom dnešní článek je. :) 

Páťák na veterině a změnil se mi pohled na veterinu?

neděle 1. září 2019

Popravdě tento článek píšu především z tradice, protože jsem takový souhrn psala po každém ročníku a mám tak pocit, že bych měla i teď. Nejsem si ale jistá, jestli je o čem. Prostě furt se chodí na cvičení, na přednášky, chodíte na kliniku a potom brečíte o zkouškovém. Nic novýho. V páťáku už prostě nějak víte, jak na tom jste. Už víte, jak se učit, jak se z toho nezbláznit, jste zvyklí na stres, spoustu povinností a mnohem větším strašákem nežli je samotná škola, je vaše veterinární budoucnoust. Aneb...co se mnou doprdele po té škole bude? 

Takže místo toho, abych se dlouho zaobírala tím, co jsme se v pátém ročníku učili a jaké to bylo, bude tento článek především o tom, jak a jestli vůbec se mi za pět let změnil pohled na veterinu. 

Než jsem začala psát, přečetla jsem si skoro všechny své články o veterině a u většiny z nich skoro ani nevím, že jsem to psala já. Ne vyloženě proto, že by se mi změnily názory, ale protože je to už všechno v mlze. Nevím ani, jestli si konkrétně vzpomínám na svoje strasti v prváku. Člověk to tak nějak vyselektoval, že joo, bylo to těžký, ale po pěti letech si taky řikám, "ježiši, to jsme byli ubulení, prostě si sedneš na prdel a učíš se no". :D 

Vlastně všechny ty strachy, který mám teď, se školou ani nesouvisí, respektive mají společný jen to, jak málo jsme připravení do praxe.