Strach, iluze motivace

neděle 21. května 2017

Tohle povídání jsem hodně dlouho odkládala...hlavně kvůli sobě, čekala jsem, až přijde doba, kdy se na to budu moct podívat z velký dálky a mluvit o tom, jako kdyby to už nikdy nebylo, jako kdyby to byla jenom fáze, něco, co mě už dávno netrápí. 

Neřekla bych, že tam už jsem, ale svým tempem se tam pomalu a jistě blížím a jsem aspoň tak daleko, že si troufám vám to všechno napsat. 

Minulý semestr byl pro mne nejhorší a zároveň nejlepší ze všech...ale hlavně nejhorší. Mnozí z vás víte, že studuji veterinu a že moje články, které se toho týkají, byly vždycky hlavně o té "tvrdé pravdě", jak je to těžký, náročný, psychicky úporný. 

Jenže na podzim jsem si šáhla na to veterinární dno, kam vstoupí jednou každej student veteriny, každej ho sice zažívá trochu jinak a kvůli všem (ne)možnejm důvodům, ale přijde chvíle, kdy každej z nás má pocit, že už je konec. Že už to prostě dál nejde. Už nemám sílu. Už nemůžu. 

Vím to, protože o tom nikdo nemluví. Nikdo nechce dávat najevo tuhle slabost, a proto je to potom ještě horší, protože máte pocit, že jste jediný z těch stovek lidí, kdo na to nemá, kdo si říká "vždyť já to nedokážu". A potom jednou za čas se s někým bavíte (většinou ovínění nebo opíjení) a vidíte tam ten pohled taky. Tak se zeptáte, svěříte a risknete svoji image. A dočkáte se přesně toho, co máte sami v sobě. Bezmoc. Třeba kvůli úplně jinému důvodu, ale závěr je vždycky stejný. Strach. 

Co ze mě bude? Jak můžu být doktor, když nezvládám tohle, neumím tamto a jsem takhle blbej. Chci to vůbec dělat?

První dva roky veteriny jsou o tom, zda na to máte hlavu a zbytek, jestli na to máte ruce. 

Po těch dvou letech jsem byla fakt spokojená sama se sebou, měla jsem jako jedna z mála hotové všechny zkoušky a říkala jsem si, že teď už vím, jak na to. Jenže ve třeťáku jsme se už polehoučku dostávali k věcem praktickým a nebylo to už jenom o tom, kolik toho dokáže dostat do hlavy. Už to bylo taky o tom, jak šikovný jste, když máte zvíře před sebou. 

A já byla v prdeli. 

Co jsem mohla pokazit, to jsem pokazila. Měla jsme odebrat krev králíkovi z ucha, místo toho jsem mu ucho propíchla skrz naskrz. Měla jsem mu něco píchnout pod kůži a skončilo to v srsti. A na odběr krve teleti jsem si ani netroufla, protože se mi klepaly ruce, jen když jsem se na to dívala. 

Byla jsem posraná až za ušima. Nesnášela jsem všechny ty cvika, kde se muselo něco dělat, protože jsem odcházela naprosto ponížená - ne před ostatními, před sebou samou. Byla jsem totální houba strachu. Nejenže jsem intenzivně prožívala svůj vlastní strach, ale vnímala jsem i ten ostatních, většina z nás totiž vůbec nevěděla, co dělá a jak se to správně má dělat. Nikdo se s náma nemazal, prostě chceš to umět, musíš to zkusit. No a dělat svý první aplikace na vystresovanejch králících, který sebou melou a škubou každou chviličku mi jen přidávalo na panice. 

A bylo to tak hrozný, protože nešlo jenom o to, že mi to nešlo. Teď, když se na to člověk dívá racionálně, tak je jasný, že člověku asi nepůjde hned to, co nikdy nedělal. 
Všechno mě to ale tak dostávalo kvůli tomu, že jsem na tohle nikdy nepomyslela. Za celejch těch dvacet let nikdy nepřišla pochybnost, že možná bych mohla bejt levá na ruce, že možná jsem totální nešika, že nebudu umět zacházet se zvířetem, že nebudu dobrá. Nikdy. Všechno se vždycky točilo kolem vědomostí - budu schopná se to všechno naučit? 
To ostatní byla samozřejmost. Byla jsem si jistá, že vše půjde jako po másle, dokud se to pěkně nadrtim. 

A tenhle omyl mě pěkně tvrdě srazil na kolena. Vzala jsem si to asi víc než jsem měla, ale pravděpodobně jsem to potřebovala. Ne kvůli domýšlivosti nebo nějaké pyšnosti, ale kvůli nevědomosti

Začala jsem vidět ten pravý svět veterinářů. 

Když má totiž člověk sen být veterinářem, ale nikdy se na takové prostředí nedostal z pohledu doktora, nemůže mít ponětí, o čem všem ta práce je. A nikdo vás nepřipraví na možnost, že nějakou dobu budete stát úplně za hovno a že to třeba nebude doba, ale že to tak může být napořád. 

Probrečela jsem noci a vzlykala přítelovi všechny svoje strachy třeba do čtyř hodin do rána a furt se nic neměnilo. Měla jsem pocit, jako kdybych si sundala nějaký ohromný brýle naivity a doopravdy si uvědomila, o co se vlastně snažím a jak daleko před cílem se nacházím. Zpochybňovala jsem všechno, co jsem, co umím, co jsem dokázala. Myslela jsem, že jsem hovno, že neumím nic, že jsem dosáhla ničeho. 

A ať už jsem působila mezi lidmi jakkoliv, byl to neuvěřitelný boj sama se sebou.

Boj v mé hlavě. 

Když jsem se začala s tím strachem seznamovat a učila se ho akceptovat, věděla jsem, že jednou tohle všechno napíšu. Přála jsem si to napsat. Věděla jsem totiž, že když se dostanu až sem, bude to nejhorší za mnou. Že tak nějak překonám samu sebe. Stále nejsem tam, kde bych si přála být, ale pochopila jsem, že je to proces, který bude trvat. 

Naučila jsem se chválit za maličkosti, díky kterým se posouvám dál, ne za velké úspěchy, ale právě za ty maličkosti. 

Když se totiž ta dlouhatánská cesta označí milionem malých špendlíků, které postupně vyndáváte, cesta, kterou jste už vykonali, je mnohem zřetelnější a cesta před vámi mnohem méně děsivá. 

Naučila jsem se, že strach máte proto, abyste ho překonali. A že tyhle klišé jsou klišé, protože jsou pravdivý. 

Tenhle článek jsem napsala pro ty, kdo se se Strachem už setkali a mají problém ho vyhnat. Nejste sami. Vážně, vážně nejste sami. Je úplně normální, že si vůbec nepřijdete normální. Jako ostatní. Že vám to nejde. Že se bojíte. Že zpochybňujete. A je úplně v pořádku to vzdát, pokud cítíte, že je to správná věc. A je úplně v pořádku bojovat, i když už nemáte sílu. Prosím, nestyďme se. Mluvme o tom. 


Každej je občas hovno. 



A někdy po zkouškovém se snad dostanu k celkové rekapitulaci třetího ročníku a k důvodům, proč je v mnohém tak přelomový. A k tomu, jak ten Strach vyháním já. 

Mějte se krásně a klidně bojácně. 

:)

9 komentářů:

  1. Držím palce, aby se to povedlo.
    Člověk pak tohle získává praxí. A je jedno, zda se jedná o píchnutí injekce (tvůj případ) nebo návrh obálky knihy (můj případ). Člověk se teorii nadrtí, ale pak ještě musí zkousnout tu manuální část. Pro mě to bylo 10.000 potištěných igelitek. Prvních několik se taky nepovedlo. :)

    Bohužel, nechci být hnusnej bubák, ale obávám se, že tě čeká ještě jedno dno. Jen to v hlavě člověk musí umět vyhodnotit a vyrovnat se s tím.
    Pak budeš pomáhat zvířátkům, ale jednoho dne prostě přijde ten moment, kdy nějakého starého nemocného pejska budeš muset vysvobodit. I to je úděl veterináře.

    Drž se. Myslím, že když na tím vším tahle uvažuješ... Budeš dobrá veterinářka.
    Jen vydržet a trénovat. Maraton taky neuběhneš bez tréninku, potu a slz. ;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji ti za konejšivá slova :) S konceptem utrácení problém nemám, neříkám, že to bude pro mě potěšení, ale jak si sama napsala, je to pro zvíře vysvobození...takže tak. :) A ještě jednou děkuji! :)

      Vymazat
  2. Šmarja... taky bych si to po sobě přečíst. Takovejch překlepů.

    OdpovědětVymazat
  3. Ahoj, náhodou jsem narazila na tvůj článek a docela chápu tvé pocity. Měla jsem to v nižších ročnících stejně. Všichni už někde praxovali, jen já měla pořád čas na práci, koníčky a tisíc jiných věcí než je škola. Což skoušky,ty byly v pohodě, ale ta praxe. Na cvikách jsem se cítila úplně nemožná, většinou jsem se držela stranou, abych se neznemožnila před ostatníma. A teď? Jsem o rok výš než ty, začala jsem chodit do soukromých praxí a většinu věci jsem dohnala. Chce to jen se správně motivovat. Říct si, že nikdo učený z nebe nespadnul a třeba se vše postupně naučit. Ve druháku na patmorfě se mi dělalo šoufl z toho smradu, krve a tak obecně jsem proseděla většinu cvika v okně a neuměla si představit, že budu někdy operovat. Ve čtvrťáku jsem se účastnila prvních velkých a hlavně dlouhých operací, kdy tam jen stojíš a koukáš. Taky mi nebylo nejlíp a odchádzela jsem se často chladit na záchod, a bála se, jestli je práce veterináře pro mě. Teď na konci čtvrťáku mám za sebou své první operace, šití, špatně se mi už nedělá a umím zakanylovat dokonce ovci :D Chce to jen chladnou hlavu a všechno si zkoušet, ono to přijde. Držím pěsti a hlavně pozitivní myšlení do budoucna :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc ti děkuji, milá anonymko :) Máš pravdu, že praxe je v tomhle asi jediný lék, který i mne pomohl ze všeho nejvíce. Právě i o tom bych chtěla napsat další článek, takže v mnohém se s tebou budu určitě shodovat. Ale pitvy mě překvapily, ty mně budou zrovna chybět! :D
      Děkuju!

      Vymazat
  4. A možná právě v tomto vidím výhodu chodit před vysokou na střední veterinu, kde máš možnost si tyto základní věci osahat...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tyjo, já nevím. Asi úplně nesouhlasím. Chápu tvůj pohled a odkud přichází, ale říkám si, co by člověku zbylo, kdyby na střední veterině zjistil, že je dřevo nebo že to nechce dělat...neměl by ani maturitu, ani budoucnost. Kdybych já se rozhodla skoncovat, mám maturitu z kvalitního gymplu a všeobecný přehled. :)
      Nevím, asi si budu ten gympl vždycky ochraňovat. :D Ale díky za názor, určitě mi nepřijde zcestný. :)

      Vymazat
    2. Neměl by maturitu? :D většina středních veterin je s maturitou.... ;)

      Vymazat
    3. Myslela jsem to tak, že by ten člověk asi na střední veterině nezůstal, kdyby zjistil, že to nechce dělat. Tím pádem by musel přestoupit na jinou školu a to máš zase ztrátu času. Popřípadě by sice maturitu měl, ale z oboru, který by nechtěl dělat.
      Těžko říct, určitě neexistuje univerzální postup a je na každém, jak to v danou chvíli cítí a co je dle něho lepší cesta.

      Vymazat

Děkuji za Váš čas. :)