Proč (ne)píšu

pondělí 11. června 2018
Už jsem dlouho nenapsala žádný příspěvek a někdo z vás si toho možná i všimnul.

Nechci se zabývat nějakými konkrétními důvody a nenafukovat to v bublinu, přesto bych vám chtěla napsat, co se mi ten měsíc honilo v hlavě. 

Sociální sítě obecně jsou pro mě záležitostí, ve který se furt cejtim nejistě. Nejenom já sama jako někdo, kdo blog má, ale i jako konzument, co Youtube a Instagram sleduje denně. 

Často vůbec nechápu tu pointu. Co tohle jako je? Proč lidi natáčí videa o tom, co si koupili? Proč dávají na instagram rádoby vtipný videa o tom, jak leží nemocný v posteli? K čemu jako? 

Vždycky jsem měla jasno - já bych nikdy full-time blogerka, ani instagramerka nechtěla být. Nechci svůj "úspěch" odrážet od lidí, od toho, jak by lidi vnímali mě, čistě od faktu, jaká já jsem. Na jednu stranu mi přijde fascinující, že budujete kariéru jen na vaší osobnosti, ale nepřijde mi to DOST.

Já prostě věřím, že člověk by měl aktivně pro společnost něco dělat. Být prospěšný svému blízkému okolí a dělat věci, které zanechají stopu.

A je to zároveň hrozný paradox. Protože lidi, které já jsem si v tomhle internetovém světě oblíbila doopravdu, na mě zanechali stopu velikou a inspirují mě stále. Ale je to hrozně malá skupinka. 
Třeba:


ale tŕeba i profláklá Zoe Sugg a její přítel Alfie Deyes

Asi nechci úplně zacházet k důvodům, proč zrovna oni, ale myslím, že takový ty hard-core sledovatelé Youtube a Instagramu mi zavdají za pravdu, že zkrátka je možný si vytvořit nějakej imaginární vztah k lidem, který neznáte a čerpat znich inspiraci sami pro sebe. 

I tak si ale myslím, že nemůžeme být my jako lidi živi jen z toho, že dáváme sami sebe. Rozumíte?

Proto jsem se poslední dobou zamýšlela nad svým blogem a instagramem mnohem víc a podstatně jinak. Upřímně to začalo fází, že bych chtěla být víc vidět. Občas vidíte video, jak se zlepšit ve focení, pár tríčků ohledně instagramu, vidíte komentáře a komunitu, která s tím panuje. No a to mě občas dost omámí. Jakože já bych taky chtěla mít komunitu. Já bych si taky přála, aby lidi víc sledovali můj profil. A potom si dělám s přítelem srandu, že se musí naučit mě líp fotit, abychom měli náhradní kariéru, kdyby veterina nevyšla.

A tahle fáze mě zas přešla. Teď mi přijde třeba úplně stupidní. Jakože jakou komunitu??? Jako ty kamarády, který mám kolem sebe? Přítele, co mě má rád? Rodina, která by pro mne udělala první, poslední? Vždyť je to tak hloupý!

...řekla a napsala na blog. 

Ne vážně. Vždyť je to vlastně jen o tom BÝT VYSLYŠEN. A bohužel ty čísla nám občas matou hlavu a chtějí nám to poplést, že čím větší je, tím víc nás slyší. Jenže ono to tak prostě není. Na tom, jestli nás někdo opravdu poslouchá, nezmění žádné číslo nic. 

Takže jsem měla rozepsaný i dopsaný články, ale furt nic nepřidávám, protože nevím, co je "dobrý". Dost se teď peru s egem. Respektive nechci na blogu nic, co by vycházelo jen z něho. Nechci články který nejsou ničemu prospěšný, nechci propagovat věci jen jako věci a zároveň, když se člověk snaží o oduševnělej článek, kde bere to právo, že má co kázat? No že jo?

A přestože si myslím, že to mám v hlavě srovnaný, příčí se mi, abych tu vypisovala nějakej návod na život. Jakože fuj, z toho se mi úplně zvedá žaludek :D takový ezoteriky a všeználky začínám na tom instagramu právě ignorovat. :D 

Takže se ptám i vás, kdo ty moje psaníčka máte opravdu rádi, PROČ? Proč je máte rádi? Co přesně na nich máte rádi? Čeho bych měla psát víc a čeho míň? Dělala jsem to doteď dobře? Nesmrdělo to mým egem?
A vy, co čtete tenhle blog poprvý, přijde vám tohle "sdílení života" smysluplný?

Já mám všechny svoje články ráda, ale blog je přece pro lidi, kdybych chtěla psát pro sebe, píšu si jen tak do deníku. :)

Mějte se krásně.

:)

3 komentáře:

  1. Na tvůj blog jsem narazila asi před rokem, když jsem si chtěla přečíst něco o veterině z pohledu studenta. Též jsem chtěla studovat veterinu, ale krev a jehly mi nedělají dobře, takže jsem se vydala úplně jinou cestou a studuji humanitní obor, který mě docela baví, ale nenaplňuje. Pořád mám pocit, že se honím za úspěchem, který se stále nedostavil. Někdy se mi stane, že nezvládnu zkoušku a citím se úplně zdrcená. S nadšením čtu tvé články o veterině... články, ve kterých sdílíš nejen své úspěchy, ale i neúspěchy. Obdivuji tě tím, jak sis prošla úplným dnem, ale dokázala ses vzchopit a postavit se tomu. I já jsem si během studia prošla několika krizemi, kdy jsem to chtěla vzdát. Tvoje články jsou pro mě velkou inspirací a dodají mi vždy sílu, že s neúspěchem se jednou potýká kazdý z nás.

    OdpovědětVymazat
  2. Jestli chceš "kázat", tak pouze dáváš lidem najevo svůj postoj a své vnímání světa, což vlastně není kázání, ale odklopení pokličky a podívání se do tvé duše a života.

    Já před více jak 10 lety byla rozepsaná a měla hezky fungující blog, který byl docela čtený. Teď bych ty čtenáře chtěla zase, ale... můj život je krásně nudný a člověk změní prioritu toho, co chce svěřit internetu a co ne.
    Stále beru blog jako internetový deníček, i když už se na něm dá udělat i slušná kariéra. Ale opravdu by lidi zajímalo, jak jsem s malou byla v parku, v klidu kojila, baštila u toho zmrzku a užívala si to.
    Krásné nic, které mě naplnilo štěstím.
    Není to sice výstup na Everest, ale mě to stačí. Jen nevím, zda by to stačilo i mým čtenářům, které stejně nemám. :D

    A paradoxně - tvoje psaníčka mám ráda, že jsou psány s krásnou gracií a elegancí. Máš to v hlavě srovnané a nad věcmi přemýšlíš (I když na můj vkus někdy až moc :D Chtělo by to někdy udělat spontální pitominu. ;) )
    I tvé recenze na produkty mi přišly nenásilné a i se to hezky četlo. :)
    Jen bych třeba ocenila recenzi na nějaké knihy. Ono třeba udělat recenzi i na učebnici, by bylo zajímavé.

    OdpovědětVymazat
  3. Patřím ještě do starých blogerů, kdy se málokomu zdálo o tom, že by si blogem vydělával a pokud byl známý, tak jedině mezi blogery a ne mezi lidmi, co nikdy neblogovali. Já vždycky psala o sobě, dělám to tak, ilustruju články svými fotkami a dohromady to dává to moje. A tím možná někomu dávám nahlédnout do svého života, možná v tom najde inspiraci nebo si srovná svoje věci v hlavě. Kdoví. A ty to děláš stejně, proto mě tvoje články baví a proto sem chodim ráda. Stejně jako ty si neumím představit, že bych byla pravý instragram člověk, youtuber nebo blogger. Instagram a blog dělám, když chci, než proto že musím. A prostě mám k tomu tu něhu a píli. A až mě to jednou přestane bavit, tak to prostě nechám být. Blogem léčím svoji duši. Prostě se vypíšu, srovnám si to v hlavě a řeknu si, že mám krásný život a stojí to za to. Že stojím za to já. A když mám odezvu, tak je to taky krásný. Takže to, jestli píšeš pravidelně nebo ne, je jen tvoje věc. :-) Kdo chce, cestu si najde k tobě.

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš čas. :)