Proměna pokoje - PŘED a POTOM

Pokud mě sledujete na instagramu, tak víte, že šestý ročník veteriny se blíží ke konci a já už relativně brzo nastoupím do praxe. Bojím se hrozně, ale jestli se na něco vážně těším, tak je to stěhování do nového bytu, kde už konečně po těch letech budeme s Dávidkem SAMI. Nevíme kam, nevíme kdy, ale bude to úžasný! 

Budování domova je totiž asi mým největším koníčkem - to, aby se člověk cítil dobře, aby se domů těšil, aby tam byl rád. A k tomu patří předělávání věcí, tvoření, interiérový design, ale třeba i mé oblíbené rostlinky. 

Jsme oba stále studenti a prostředků na proměnu bytu jsme neměli mnoho. Když jsem se tenkrát stěhovala po prvním roce v Brně do nevybaveného bytu, dostala jsem poděděný nábytek a věci, které už nikdo nepotřeboval. A byla jsem za to ohromně vděčná, protože najednou z toho NIČEHO jsem mohla tvořit NĚCO.  

Tehdy jsme ale bydleli v dost hrozné části Brna - v továrnickém areálu hned vedle Cejlu a co vám budu povídat, bála jsem se v noci chodit domů sama. Když jsme se potom stěhovali a šli jsme přes město domů se zbytky věcí, které se nevešly do stěhováku, byl na mě ale dost zajímavý pohled. Nesla jsem kýbl s mopem a brečela jsem tak, že jsem neviděla na cestu a Dávidko mě musel vést. :D Byl to zkrátka náš PRVNÍ SPOLEČNÝ DOMOV, ať už byl jakýkoliv.  

No a teda v létě 2017 jsme se přestěhovali sem - do staršího komunistického bytu s oranžovou kuchyní, žlutými dveřmi, pomalovanými stěnami, ale s novými okny a krásnými parketami. V jednom pokoji my, v druhém spolubydlící. Plány byly velkolepé - všechno přemalovat na bílo, z oranžové kuchyně udělat šedivou, ze všech žlutých a zelených dveří udělat bílé. Po malování našeho pokoje jsme ale uznali, že nic tak hroznýho už nikdy dělat nebudeme a spokojíme se s předělávkou jen našeho pokoje. A o tom dnešní článek je. :) 

Proč (ne)píšu

Už jsem dlouho nenapsala žádný příspěvek a někdo z vás si toho možná i všimnul.

Nechci se zabývat nějakými konkrétními důvody a nenafukovat to v bublinu, přesto bych vám chtěla napsat, co se mi ten měsíc honilo v hlavě. 

Sociální sítě obecně jsou pro mě záležitostí, ve který se furt cejtim nejistě. Nejenom já sama jako někdo, kdo blog má, ale i jako konzument, co Youtube a Instagram sleduje denně. 

Často vůbec nechápu tu pointu. Co tohle jako je? Proč lidi natáčí videa o tom, co si koupili? Proč dávají na instagram rádoby vtipný videa o tom, jak leží nemocný v posteli? K čemu jako? 

Vždycky jsem měla jasno - já bych nikdy full-time blogerka, ani instagramerka nechtěla být. Nechci svůj "úspěch" odrážet od lidí, od toho, jak by lidi vnímali mě, čistě od faktu, jaká já jsem. Na jednu stranu mi přijde fascinující, že budujete kariéru jen na vaší osobnosti, ale nepřijde mi to DOST.

Já prostě věřím, že člověk by měl aktivně pro společnost něco dělat. Být prospěšný svému blízkému okolí a dělat věci, které zanechají stopu.

Čím víc toho DĚLÁM, tím míň JSEM

Strašně moc si přeju, aby tohle nevyznělo jako nějakej stěžovačnej negativní výlev. Ve svý podstatě na tom totiž nic negativního není, necítím za tím žádnou vyloženě negativní emoci. Jen asi vím, že to tak je. Spíš tomu nerozumím, než že by mě to mrzelo. 

Delší dobu se ve mně formujou určitý pocity, který jsem neuměla úplně popsat, vlastně ani cítit. Až co jsme u venčení probírali s Dávidkem veškerý ty důležitý životní věci a úplný blbosti, začal jsem tomu dávat formu. A sama se divila, jak to ze mě vychází ven, protože je to stav prostě  zvláštní. Takže tedy tohle je vlastně taková úprava našeho rozhovoru. 

Poslední dobu mám pocit, že čím víc toho dělám, tím rychleji čas utíká a paradoxně mi tak přijde, že nic nedělám. 

Že tak nějak jako proplouvám a nedělám asi nic, co má šťávu, co by tě tak nějak řízlo do těla, ten proud energie a pocit důležitosti. A teď přichází ta ironie. Já po ničem takovým nijak zvlášť netoužím. 

Jsem zastáncem obyčejnýho života. 

Objevuj, co máš před sebou

Když se podívám z okna a vidím tam ten sníh a srovnám to s fotkami, které vám chci ukázat, skoro to vypadá, že jsem si celý výlet vymyslela a fotky jsou už rok staré. Ale vážně! Minulý víkend jsme se s Dávidkem a Ferkem vydali na "túru" s cílem dostat se nahoru na lom Hády (v Brně). Místo, o kterém vyprávím už asi rok a kam jsem hrozně chtěla - asi jsem tušila, že půjde o zatraceně dobrý výhled - a ty já ráda. 

Chtěla jsem zabít dvě mouchy jednou ranou - lom a stezku podél řeky, na kterou jsme narazili (ale nikdy po ní nešli) při jedné procházce. Byla to jen intuice, která mi napovídala, že jsou ty dvě místa tak nějak u sebe, takže jsem radši progooglila internet a našla tuhle pěknou mapičku, která vypadalo docela nápomocně. Ukázalo se, že byla nápomocná víc než dost, šli jsme totiž přesně po vyznačené trase. 

Obyčejný den studentky

6:50

Tohle vstávání na sedmou mě jednou asi zabije. Naštěstí je to tenhle týden jen jednou! Nechápu, co jsem dřív dělala, že jsem potřebovala vždycky, vždycinky celou hodinu, abych se vypravila, dneska jsem to zvládla za půl hodiny a odcházím s full faceem makeupu a plnym břichem ovesný kaše (ale z pytlíku :D). Po cestě do školy se rafnu s přítelem a prohodíme pár úsečných poznámek o vítězství v protivnosti. Aneb když oba vstáváme po šestý. 

9:20

To teda bylo dost zbytečný cviko. Prasata. Nic jsme nedělali, hodinu nám doktor vyprávěl o světě veterinářů, jak to bylo neskutečně na hovno, jak to díky těm "starejm dědkům", co kazej ceny, na hovno je a jak nám svítá naděje, že to bude na hovno míň. 

No kdybych kvůli tomu nevstávala po šestý a šli jsme si místo cvika všichni sednout někam na víno a tu debatu měli tam, uděláme líp. Na selátka jsme se šli jen podívat, někdo si ho pohladil, řekli jsme si, proč má asi tamto sele oteklej kloub a šli jsme domů. 

Nechci hned usedat k počítači, takže si zapínám časovač na 15 minut a jdu do kuchyně uklízet. Neuvěřitelný, kolik toho člověk stihne za jednu čtvrthodinku - uklidit nádobí, umýt nádobí, utřít linku, umýt sporák, zamíst kuchyň a čekat, kdy to už konečně začne zvonit! 

Udělám si čaj - jen plátek citronu a lžička medu - a sedám tedy k tomu počítači. Otevírám blogger a svůj "Seznam četby" a přečtu pár článků. Potom mě napadne, že bych mohla přepsat zápis z Básničkového deníku jako článek a za pár minut to mám hotové. A teď si tak říkám, že bych se mohla vrhnout i na ten "obyčejný den", co jsem si v hlavě představovala a začínám sepisovat neskutečně zajímavé události dne. 

12:00
A cviko z andrologie za mnou. Zopakování pohlavních orgánů samce, ohmatání pár penisů na stole a potom ukázka na býčkovi. Takovej menší, bázlivej a prý se jmenuje Frodo. Do vyšetřovací klece se nechal zavést sám a když jsme mu všichni postupně ohmatávali jeho cennosti, byl úplně klidnej. 
Takže teď už podruhý cesta domů na byt, oběd a venčení Ferka. :)

Podivný strachy psa

Nevím, jestli jsem vám někdy o našem čtyřnohém daru psala, ale dneska se o něm určitě něco dozvíte. Jmenuje se Fero a ne, my jsme ho tak nepojmenovali. :D Ferko byl "zabavenej" a zachráněnej Československým kastračním programem, který objíždí romské osady na Slovensku a kastruje psy - ty buď v osadě zůstanou majitelům nebo odjíždí do útulku, kde se jim hledá domov a odkud většinou putují za novými páníčky do Německa. Přítel na tyto akce dříve jezdil a byl u odchytu i tohoto našeho cigáňa. Jedna paní na okraji osady jim tenkrát řekla, že nikomu nepatří a že ho můžou odvízt. 

Takže Ferko dostal jméno Fero a dva roky žil v útulku. Nikdo ho totiž nechtěl, protože prostě vypadá jako ten starej cigáň a útulek se jednoho dne tak přeplnil, že někdo musel z kola ven. A tak Fejo docestoval k nám do Brna "na dočasku". A je s námi doteď a už napořád. ♥

Fejko je asi nejvtipnější pes na světě, protože je hroznej posera. Přestože vypadá jako největší trhač a když se nám splaší v parku a lítá okolo a kouše do stromů, lidi držej svoje čivavy na vodítku tak pevně, že chudák čivava najednou chodí jenom po zadních (true story). Když si ho děti chtějí pohladit, tak se vždycky ptají, jestli můžou, protože ten náš knírač prostě vypadá, že si k večeři nejradši dává batolata. 

No a přitom je to největší strašpytel.

Takže tady máte seznam všech těch jeho divnejch strachů, ze kterých buď chytáme záchvaty smíchu a nebo (pokud jsme na veřejnosti) rudneme studem a plácáme se do čela. 

Přátelé, předsevzetí č. 1

Přiznávám zcela otevřeně stala se ze mě Puťka Domácí. V mém krásném vztahu s Dávidkem jsem tak nějak zpohodlněla a jako každá správná Puťka jsem všechno vylejvala jemu a na něj. Jenom, když jsme se pohádali, tak jsem buď v slzách volala mamce a nebo si stěžovala kamarádkám. 

Jsem obecně moc ráda doma, doma je bezpečno, pohodlí, můžu být v teplákách, bezostyšně sama sebou a hlavně sama se sebou. To mám ještě radši. Nějak jak jsem starší, dospělejší, víc introvertim. Už mě nebaví vysedávání po hospodách, protože mi přijde, že je nakonec všechno o tom chlastu. Že už se na tý vejšce nechodí ven kvůli lidem, kvůli srandě, ale kvůli tomu, aby člověk vypnul, odreagoval se, aby se nemusel učit, aby se mohl vyřádit jak saň a chvíli na nic nemyslet, tak si prostě vylejou hlavu.
Ono na tom jakoby není nic špatnýho, ale někde se mi v tom ztrácejí ty LIDI. 

A nejhorší je, že vim, že si za to můžu sama. Já sice vždycky nadávám, že mě nebaví udržovat přátelství přes chat, protože kdo dneska denně nepíše svejm friendům, jakoby nebyl, ale v závěru si za to prostě můžu sama. 

Paní Závist

Sebereflexi považuju za jednu z nejlepších a nejdůležitějších schopností, které by si měl člověk osvojit. Nejenom, že potom nestagnuje, ale nutí ho to sám na sobě pracovat. Proto se dneska "pochlubím" s jedním takovým svým neduhem, který vůbec není k chlubení. 

Občas mě trápí závist. Asi víc než běžného smrtelníka. Bohužel většinou nezávidím jen tak jako celebritkám jejich káru, ale naopak těm blízkým kolem mě. O to víc mě to samozřejmě trápí, a proto už jsem dlouho s paní Závistí na ostří nože. 

Paní Závist je taková ta kamarádka, se kterou na oko držíte hrozně moc pospolu, ale za zády se vždycky pomluvíte, doma si potom stěžujete, jak vám hrozně vysává  energii a na otázku "Proč se s ní teda bavíš?" nikdy moc nedokážete odpovědět. Ale na to kafe půjdete příště zas. 

Já už naštěstí dlouho vím, že Závist mi saje šťávu a sáhodlouze se jí snažím přesvědčovat, že v mým životě už pro ni není místo. Bohužel to občas furt nechápe. 

Jak se taková návštěva Závisti pozná?

Papiňák

POD TLAKEM

Mám mimořádně spokojený období, nic mi nechybí, nic mě nezlobí ani netrápí. Přesto se občas přistihnu, jak jsem fyzicky "natlakovaná", přestože za tím není žádný pádný důvod.

Co se stresu týče, radím opravdu jedno, pozorujte svoje tělo. Často nám to dává najevo mnohem dřív, než si toho všimneme. Zatnutí zubů, když přemýšlíme nad seznamem věcí, které musíme udělat nebo křečovité držení kabelky, když jsme doběhli autobus, protože nestíháme - to jsou všechno úplně obyčejné a úplně přirozené věci, ale pozor! Efekt motýlích křídel není žádná báchorka, obzvlášť ne, když stejné blbé zvyky a činnosti opakujeme několikrát za den, každý den v týdnu, měsíc za měsícem. 

Když jsme ve stresu, tělo začne produkovat stresové hormony katecholaminy, které ve vyšším množství po delší dobu působí na tělo jasně negativně. Takže ať mi šílení "realisté" říkají, co chtějí, naše chování má na tělo přímé důsledky. 

Proč to všechno plácám.

Mohla bych vám jednoduše říct, tak se prostě uvolněte. Nech to plavat a prostě buď. Jenže je mi jasný, že takovej zlozvyk, o kterým člověk často ani neví, se asi nenechá snadno plavat, když je pro nás stejně přirozenej jako "Dobrý den". A proto se občas jenom zastavte a doslova pozorujte svoje tělo. Já jsem třeba člověk, co věčně někam pospíchá, protože furt nestíhám. Na cviko, na praxi, do práce, občas i na záchod. 

Co by se ve škole mělo učit

Spoustě lidem škola začíná zítra a nám vysokoškolákům už brzo začne, tak jsem si řekla, že by bylo fajn napsat článek se školní tématikou. Ovšem žádný hauly a back to school GRWM  to nebudou, vlastně spíš naopak. Chci napsat o tom, co ve škole zatím není a co by tam být mělo, respektive které dovednosti a činnosti bychom se tam opravdu měli učit. Berte článek s rezervou, nejsem pedagog a ne, nevím, jaké přesně jsou osnovy a kolik místa v nich ještě je, ale na druhou stranu, když jsem slyšela, že na základní škole je předmět eumetrie, kde děti máchají rukama a mají slova vyjadřovat pohyby (alespoň tak mi to bylo vysvětleno!), tak jsem koulela očima. Proto tedy pár věcí, které bych si přála já:

1. Jak se učit

Pamatuji si, že jednou jsme měli na gymplu jeden odpolední dobrovolný seminář, kde nám paní měla sdělit, jak se správně učit. V podstatě to probíhalo spíš jako dotazník, kde se zjišťovalo, s čím přesně máme problémy a nakonec jsme se tedy nedozvěděli nic. Za celý svůj život jsem se nesetkala s tím, že by nám někdo řekl, jak se učit. Někde pár tipů od učitelů pro látku, kterou oni vyučovaly, ale jinak nic. Přitom je to vlastně praštěný, že se máme celý náš mladý život vzdělávat, všichni po nás chtějí tituly, semináře, kurzy a další vymyšlenosti, ale jak to všechno zvládnout, nás nikdo nenaučil. 

V páté třídě, když jsem ještě měla čas chodit do normální knihovny, jsem objevila knížku "Jak být nejlepší ve třídě", název byl sice zavádějící (alespoň morálně), ale pro ctižádostivou mladou holku to bylo vědomostní bohatství. Spoustu tipů, jak si dělat poznámky, jak si efektivně zapamatovat slovíčka a mnoho dalšího věkově adekvátního pro tu dobu. 

Já se (jakžtakž) naučila učit až na veterině a byla to tvrdá trnitá cesta, protože jsem to do tý doby vůbec neuměla, že jo. Kde já bych byla dneska bez Youtube a studijních videí, netuším! A pokud chcete článek s mýma oblíbencema na tohle téma, napište do komentářů a dám něco dohromady. :)

Řecko

Ve vzduchu to vonělo vášní, vlasy mi proplétal vánek od moře a na obličeji jsem cítila sůl. A písek. Celý týden byl všude písek. 

Mámily mě vlny a přinutily mě zase o všem pochybovat. Jak žiju. Žijeme. Jestli dělám, co chci dělat. Jestli to má smysl. Jestli nechci být někde jinde. Třeba tady. Právě tady. 

Proč oni mají čas, proč já ne. To jejich umění žít. Pár hodin práce, siesta trvající skoro celé odpoledne a večer ulice plné lidí. Obchod se školními potřebami otevřený v jedenáct večer. Stoly plné jídla a funějící Řekové s obrovskými nosy jako brambory a břichy jen o něco menšími, jak se ládují chlebem. Chleba ke snídani, k obědu i večeři. Bílý s křupavou kůrkou, ten nejlepší. Saláty s rajčaty a syrovou cibulí, mleté maso a lilek. Tolik zmrzliny každý den, že peněženky brečely nejvíc kvůli ní. Dávat desítky eur za suvenýry je přece blbost. 

Umět se hádat

Možná si říkáte, proč zrovna hádky, proč radši nenapíše, jak toho kluka hrozně miluje. Já toho svýho muže miluju a moc, ale pokud někdy napíšu článek kvůli čemu, bude to hlavně proto, abych dala ostatním holkám vědět, že ten "pan Dokonalej" přece jenom existuje a že se nemusí spokojit s Kulatym Bříškem u televize. 

Ten můj kluk je báječně dokonalej, ale jako každý má i svoje mouchy, stejně jako já a stejně jako vy. Navíc lidi pochází z různých rodin, s různými přesvědčeními a hodnotami, co je a co není normální. Každý vztah začíná sice od píky, ale nesmíme zapomenout, že si do něho taháme všechny ty břemena, co jsme přes život nasbírali. Zlomený srdce, nedůvěru, názory rodičů, který vlastně vůbec nejsou naše, vlastní nejistoty, vlastní problémy. 

Dejte dva lidi s těmi zavazadly do stejnýho bydlení a je jasný, že jednou to prostě nějak praskne. 

S Dávidem jsme začali bydlet hned, v podstatě ještě jako kamarádi a všechny ty naše zavazadla jsme museli okamžitě vybalit. Nebylo je prostě kam schovat. Najednou to nebylo jenom to hezký, jenom ta krásňoučká zamilovanost, najednou jsme se začali cítit zrazení. Tohle já přece nechtěl/a, k tomu jsem se neupsal/a. Měli jsme asi i nějaký pocity zrady, že ten člověk vlastně teď nesplňuje všechna naše očekávání, že není přesně takovej, jako když jsme se do něho zamilovali. A to je naprosto normální!

Jarní láska v zoo

Společné bydlení dává, ale také hodně bere. Třeba paniku "co na sebe", nepříjemné zjištění "sakra, zapomněla jsem si oholit nohy" nebo zkrátka to romantické vzrušení, které přichází s každou schůzkou. Snažíme se tedy zachraňovat tyhle malé hezké momenty a hledáme nová a nová místa, která jsme ještě neprozkoumali či se vracíme tam, kde to máme oba rádi. 

Ačkoliv je večer u filmu a s chipsy vždycky ta nejpohodovější verze, u které máte pocit, že nic nekazíte, zjistila jsem, že právě společné objevování a žití života v danou chvíli, na daném místě, ruku v ruce je to, co lásce vrací šťávu a touhu dál poznávat toho po vašem boku - přestože myslíte, že už se nic nového nedozvíte. 

A den v zoo s počasím před duhou na to bylo jak dělané. 

Otevřená hlava

Víte, nejvíc ze všeho asi nenávidím pokrytectví. Právě asi proto, že v mnoha věcech jsem taky určitě pokrytec a tak mi to podvědomě vadí u sebe a potom u všech. 

Třeba takový to klasický "každej ať si žije svůj život", "je to přece jejich věc", "nikdo by se neměl soudit, dokud si neprojdeš tím, čím oni". Hm, jenže v praxi to spíš chodí takhle. 

Bože, jak může ten profesor chodit s prvačkou? Kde to žijem, když si ta machna dává pyšně hashtagy plussizemodelka? Tak tohle nechápu. To bych neudělala. To není správně.

Já jsem člověk, co nemá rád změny, mám ráda věci pod kontrolou a cejtim se špatně v situacích, kdy nevím, co mě čeká. Přestože teď zním jako děsně upjatej člověk, oceňuji spontánnost, jsem extrovertní, často se směju a při čekání na autobus si povídám se zlatými dědoušky. I tak mám často pocit, jako kdybych spolkla recept na absolutní pravdu a mám problémy v sobě umlčet souboje emocí a přesvědčení. 

Pokreslená obrázky

Když mi bylo čtrnáct, přátelila jsem se s kamarádkou, se kterou jsme se měnili z dětí v mladé slečny. Bavili jsme se o vesmíru, životě, snech a fantaziích a dozrávali jsme v lidi, které zajímal svět. 

Mezi naše hloubavé konverzace a pubertální smích patřilo i vyjmenovávání všech tetování, která si chceme v budoucnu nechat udělat. Přesto, že v tom bylo plno prosté líbivosti, nebylo to pro nás jen pozérství, ale smysl podstaty a chtěli jsme, aby naše tetování byla především o nás. 

K dnešnímu dni mám tetování tři, nelituji ani jednoho a vím, že přibydou další. Jelikož jsou na viditelných místech, často se mi stává, že se na ně lidé ptají a to především na jejich význam. S vysvětlováním trošku zápasím, protože ne vždy je situace vhodná povídat o jednom obrázku tak dlouho, abych já měla dobrý pocit, že jsem to opravdu podala správně. Často se tedy uchýlím k nějaké banální větě, po kterých následuje pohled plný pochybností a trapné ticho. 

Chtěla bych mít místo, kam ty lidi v nouzi poslat, protože jsou tací, které to opravdu zajímalo a zajímá a právě pro ně píšu tento článek. :)

Zdravé zvyky

Pokud jste klikli na článek v domnění, že na vás vykoukne holka z posilovny se smoothie v ruce a dostane se vám rad, jak konečně žít ten top #healthylifestyle, tak bohužel. Čeká vás mnohem větší obyčejnost. Obyčejnost, kterou mám ráda a kterou ráda zvelebuji, jak pro své tělo i vnitřní klid. 

Řekla bych, že žijeme ve velmi extrémové době, buď máme 90 kg při 165 cm a na svoje fotky lepíme hashtagy #curvygirl nebo jsme agresivní vegani, kteří už očividně neumí mluvit o ničem jiném. A říkám si proč. Proč se natolik vyžíváme v extrémech a jsme nahoře nebo dole, ale dělá nám problém být, prostě být. 

Já mám naopak rovnováhu hrozně ráda a pravděpodobně právě ona je můj hlavní cíl. Proto si myslím, že pod pojmem zdravé zvyky bychom si neměli hned představovat posilovnu, pot, zelené listí či týdenní meditační programy. A jelikož chci, aby rok 2017 byl především o úsměvu a klidu v duši, sepsala jsem pět zdravých zvyků, které jsou součástí mých dnů, ne ty, které jsem si přečetla na internetu, ale nikdy je nedodržím. :D 

Přála bych si, abyste článek nevzali jen jako nějakou inspiraci, co byste ve svém životě mohli vylepšit, ale naopak se podívali na sebe s odstupem a všimli si všech těch zdravých zvyků, které už děláte a za které se dostatečně nechválíte. 

2016

Zdravím v prvních dnech roku 2017 :)

Chtěla jsem mít takový pěkný silvestrovský článek, ale life happened, takže omluvte mé zpoždění, ale jsem tady! Chtěla bych vlastně jen shrnout pár myšlenek, které se mi poslední týdny honí hlavou a podělit se o ně s Vámi, mými věrnými (či občasnými) čtenáři.

Ze všeho nejdřív chci poděkovat právě Vám, protože máte se mnou trpělivost. Nikdo si nestěžuje, že dlouho nic nepíšu, všichni jsou hlavně milí a plní podpory. Nemám tématický blog a míchám tu kosmetiku se vztahy a školou a pravidelnost mě minula úplně. Přesto se zdá, že nikomu to nevadí a že blog si své čtenáře našel, takže všem ještě jednou mnohokrát děkuji. :)

Pro mě byl uplynulý rok ne příliš šťastným, zato bohatým na zkušenosti, osobního poznání a neustálého padání a "znovuvstávání" na nohy. Nemohla jsem se dočkat, až skončí, ale zároveň nechci upadat v naprostý pesimismus a dívat se na rok 2016 s hořkostí.

Doufám především v odpočinek.

Nevím, jestli budu schopná úplně předat všechno tak, aby to dávalo smysl a zároveň zůstala věrná svým původním myšlenkám. Především chci, aby rok 2017 byl jiný - ne kvůli novoročním předsevzetím, ne kvůli změně jako takové, chci jen, aby byl lepší. Já se chci dívat na svět a na sebe jinak. Vlastně tak trochu jako dřív, před veterinou, před dospělostí. 

Zrovna dnes jsem opět zavítala na můj nejoblíbenější web WeHeartIt a listovala si obrázky na svém profilu a tolik mi chybělo snění. Obyčejné denní bdění bez věčného toku myšlenek. 

Nesnáším omlouvání vlastního neštěstí kvůli jiným lidem, jiným věcem, a proto nechci říkat "udělala mi to veterina". To určitě ne. Přiznávám ale, že ne vždy jsem dostatečně silná, abych unesla tlak, kterým jsem obklopena a který sama na sebe dávám v domnění, že jinak nebudu dostatečně dobrá. 

Dostatečně dobrá. 

Celý rok se asi nesl na téhle notě, touze se dostat na tu příčku "jsem dostatečně dobrá" a pocitu, že se tam dostat nemůžu a že na to nemám. 

Jak na TO-DO listy - time management díl 2.

Asi před sto lety jsem napsala článek o diáři a jak zefektivnit jeho používání, slíbila jsem pokračování a dnes tu tedy máme tipy na to-do listy neboli seznamy věcí, které zkrátka musíme udělat. 

Nevím, jaký máte vy vztah k těmto připomínačům povinností, ale já bych bez nich své přeplněné dny nezvládla. Pokud jste totiž jako já a zapomínáte občas i vlastní jméno, jsou tyhle seznamy nutnost. Ono si totiž člověk v hlavě řekne musím udělat to a to a je přece zbytečný to psát, takovouhle věc nezapomenu, ale potom uděláte milion dalších věcí, přijdete domů a najednou puf, v hlavě prázdno. 

Ať už jsme mluvili o diáři nebo dnes o to-do listech, organizovanost a určitá systematika je klíčová pro úspěch a  pro vaši produktivitu. Důležité je ale uvědomit si, že to není náhlá změna, novoroční předsevzetí, od zítřka začnu...je to ve své podstatě cesta za svým lepším, výkonnějším já. Pro mě samotnou je tohle motivace, protože dokonalost je pro mě uhrančivé kouzlo, které přestože je nedosažitelné, budí ve mně touhu stát se Bree ze Zoufalých manželek. :D 
Vy to tak samozřejmě mít nemusíte, ale pravděpodobně máte plný zuby, jak stále prokrastinujete, protože ruku na srdce, proč jinak byste klikli na můj článek? 

Za další - i já si uchovávám svoje líné já, mám ho ráda a s časem jsem se ho naučila i hýčkat. Na naší škole je totiž příliš mnoho příliš produktivních lidí, ale bez osobního života, bez názorů a především už ani neumí mluvit o ničem jiném, než je škola. Proto nezapomínejte se i občas vyvalit na postel, pustit si Zoufalky, popíjet kafe a zvysoka kálet na svoje povinnosti (aspoň tak to dělám já). 

No a teď když už jsem vás zmátla natolik, že vlastně vůbec nevíte, jestli pracovat nebo ne, pustíme se do toho a tedy můj systém to-do listů. 

Jít či nejít na střední školu veterinární?

Zdravím a vítám opět u veterinárního článku. :) 

V minulém článku jsme v komentářích diskutovali o věčném tématu - co vlastně ta střední veterinární škola, jestli je dobrá, jestli za to stojí, kde jsou plusy a mínusy apod. Já chodila na gympl, takže moje názory jsou celkem stísněné, a proto jsem rozhodila sítě a vyzpovídala tři slečny, které mají tuto školu za sebou a mohli by vám rozšířit obzory a usnadnit rozhodování. 

Bez velkého zdržování se tedy rovnou pustím do toho a holky vám nejdříve představím. 

Nikča jde se mnou do třeťáku v rámci fakulty veterinárního lékařství a mimo školu zvládá hrát i v kapele. 

Péťa jde také do třeťáku, ale chodí na druhou fakultu, tedy hygienu. I ona je o dost akčnější než já a věnuje se například dogtrekkingu. 

Marťu jsem poznala teď v létě na brigádě a ta míří letos do pátého ročníku na hygieně. 

1. Na jakou střední veterinární školu jsi chodil/a?

Nikča: Ahoj Anet, byla to Střední odborná škola veterinární v Hradci Králové (www.sosvet.cz). Už od samého začátku jsem měla jasno, co chci dělat – veterinu. Takže jít na střední veterinu byla jasná volba.

Péťa:  Chodila jsem na SOŠ Veterinární Hradec Králové - Kukleny. 

Marťa: Chodila jsem na střední veterinu v Českých Budějovicích. (SOŠ veterinární, mechanizační a zahradnická - http://www.soscb.cz/)

Jak moc je ta veterina vlastně těžká?

Zdravím všechny, doufám, že si užíváte léto a smějete se každý den! :) 

Množí se mi zprávy ohledně studia na veterině. Neříkám, že mě otravují, to určitě ne, ale všímám si, že se dotazy docela opakují nebo respektive se týkají stejného tématu. "Dá se to zvládnout?"

V podstatě je to zásadní dotaz, o který jsem se tehdy zajímala i já - jestli se to dá přežít. To je totiž otázka, na kterou nikde nenajdete odpověď, ať už se snažíte jakkoliv. Můžete si zjistit, jak se na školu dostat, jaké předměty budete mít, kolik všechno bude stát apod., ale kolik to bude stát vás jako člověka, to už je všechno jen osobní názor a vy mu můžete buď věřit nebo ne. 

Já mám to štěstí, že právě díky blogu a svým článkům si lidé o můj názor píší a musím přiznat, je strašně těžké ho správně podat - správně objektivně. 

Beztak je mi vždy jasné, že ačkoliv to napíšu sebelíp, člověk si na to bude muset přijít sám, pokud na to tedy bude mít "koule". 

Ta intenzita se totiž jednoduše vysvětlit nedá, navíc každý to vnímá trochu jinak. Tenhle rok jsem se už dost setkávala s velkou touhou po penězích aneb "studuji, abych dostala stipendium".

Takže existují různé extrémy (o kterých očividně píšu pořád) - lidé, co se tu drží zuby nehty, ale vlastně už jsou jednou nohou venku a nebo naši známí veterinární Avengeři, kterým už často nestačí Áčka, ale potřebují svou inteligenci a píli i zpeněžit. 

Nesnažím se naznačovat, který z extrémů je horší, nebo zda jsou vůbec špatné - hádám, že každý si přece jenom žije po svém, každopádně mně obecně extrémy sympatické nejsou, protože já sama hledám v životě především rovnováhu. 

Pokud bych měla jakkoliv poradit právě ohledně tohoto tématu - hledejte v sobě soudnost. Ta totiž na veterině velmi často chybí a je příčinou většiny problémů a stresů - alespoň dle mého. Prosím ale, za žádnou cenu neberte moje články jako absolutní pravdu o naší univerzitě a proboha nakonec si udělejte, co chcete. :D