Otevřená hlava

Víte, nejvíc ze všeho asi nenávidím pokrytectví. Právě asi proto, že v mnoha věcech jsem taky určitě pokrytec a tak mi to podvědomě vadí u sebe a potom u všech. 

Třeba takový to klasický "každej ať si žije svůj život", "je to přece jejich věc", "nikdo by se neměl soudit, dokud si neprojdeš tím, čím oni". Hm, jenže v praxi to spíš chodí takhle. 

Bože, jak může ten profesor chodit s prvačkou? Kde to žijem, když si ta machna dává pyšně hashtagy plussizemodelka? Tak tohle nechápu. To bych neudělala. To není správně.

Já jsem člověk, co nemá rád změny, mám ráda věci pod kontrolou a cejtim se špatně v situacích, kdy nevím, co mě čeká. Přestože teď zním jako děsně upjatej člověk, oceňuji spontánnost, jsem extrovertní, často se směju a při čekání na autobus si povídám se zlatými dědoušky. I tak mám často pocit, jako kdybych spolkla recept na absolutní pravdu a mám problémy v sobě umlčet souboje emocí a přesvědčení. 

Pokreslená obrázky

Když mi bylo čtrnáct, přátelila jsem se s kamarádkou, se kterou jsme se měnili z dětí v mladé slečny. Bavili jsme se o vesmíru, životě, snech a fantaziích a dozrávali jsme v lidi, které zajímal svět. 

Mezi naše hloubavé konverzace a pubertální smích patřilo i vyjmenovávání všech tetování, která si chceme v budoucnu nechat udělat. Přesto, že v tom bylo plno prosté líbivosti, nebylo to pro nás jen pozérství, ale smysl podstaty a chtěli jsme, aby naše tetování byla především o nás. 

K dnešnímu dni mám tetování tři, nelituji ani jednoho a vím, že přibydou další. Jelikož jsou na viditelných místech, často se mi stává, že se na ně lidé ptají a to především na jejich význam. S vysvětlováním trošku zápasím, protože ne vždy je situace vhodná povídat o jednom obrázku tak dlouho, abych já měla dobrý pocit, že jsem to opravdu podala správně. Často se tedy uchýlím k nějaké banální větě, po kterých následuje pohled plný pochybností a trapné ticho. 

Chtěla bych mít místo, kam ty lidi v nouzi poslat, protože jsou tací, které to opravdu zajímalo a zajímá a právě pro ně píšu tento článek. :)

Zdravé zvyky

Pokud jste klikli na článek v domnění, že na vás vykoukne holka z posilovny se smoothie v ruce a dostane se vám rad, jak konečně žít ten top #healthylifestyle, tak bohužel. Čeká vás mnohem větší obyčejnost. Obyčejnost, kterou mám ráda a kterou ráda zvelebuji, jak pro své tělo i vnitřní klid. 

Řekla bych, že žijeme ve velmi extrémové době, buď máme 90 kg při 165 cm a na svoje fotky lepíme hashtagy #curvygirl nebo jsme agresivní vegani, kteří už očividně neumí mluvit o ničem jiném. A říkám si proč. Proč se natolik vyžíváme v extrémech a jsme nahoře nebo dole, ale dělá nám problém být, prostě být. 

Já mám naopak rovnováhu hrozně ráda a pravděpodobně právě ona je můj hlavní cíl. Proto si myslím, že pod pojmem zdravé zvyky bychom si neměli hned představovat posilovnu, pot, zelené listí či týdenní meditační programy. A jelikož chci, aby rok 2017 byl především o úsměvu a klidu v duši, sepsala jsem pět zdravých zvyků, které jsou součástí mých dnů, ne ty, které jsem si přečetla na internetu, ale nikdy je nedodržím. :D 

Přála bych si, abyste článek nevzali jen jako nějakou inspiraci, co byste ve svém životě mohli vylepšit, ale naopak se podívali na sebe s odstupem a všimli si všech těch zdravých zvyků, které už děláte a za které se dostatečně nechválíte. 

Áčko my nechceme.

Kdybych měla říct nějakou věc, které ohledně studia veteriny lituju, tak je to, že jsem se neučila víc, respektive jinak. 

Učení, tedy samotná veterina mě doopravdy začala bavit až ve třeťáku a začínám tomu trochu přicházet na kloub. 

První rok se toho na vás sesype tolik, že hlava vám jde kolem, nemáte ponětí, co se po vás chce a po většinu času čtete něco, čemu absolutně nerozumíte a pravděpodobně se to učíte nazpaměť, anižby vám to dávalo nějakou hodnotu. Uděláte si kolča z anatomie za A, B, C, občas to projedete, protože jste měli o víkendu něco důležitějšího (jen se vám nechtělo) a tak si to zopakujete, z histolky uděláte testy, ani nevíte jak. 

Zkouškama buď prolezete nebo se proplazíte a druhák se tváří vlastně tak nějak podobně, akorát rozumíte vícero věcem, ale k tomu doděláváte nedodělky z prváku a furt se tak nějak snažíte najít podstatu všeho. 

Tedy tak jsem to dost zkráceně a satiricky měla já. 

2016

Zdravím v prvních dnech roku 2017 :)

Chtěla jsem mít takový pěkný silvestrovský článek, ale life happened, takže omluvte mé zpoždění, ale jsem tady! Chtěla bych vlastně jen shrnout pár myšlenek, které se mi poslední týdny honí hlavou a podělit se o ně s Vámi, mými věrnými (či občasnými) čtenáři.

Ze všeho nejdřív chci poděkovat právě Vám, protože máte se mnou trpělivost. Nikdo si nestěžuje, že dlouho nic nepíšu, všichni jsou hlavně milí a plní podpory. Nemám tématický blog a míchám tu kosmetiku se vztahy a školou a pravidelnost mě minula úplně. Přesto se zdá, že nikomu to nevadí a že blog si své čtenáře našel, takže všem ještě jednou mnohokrát děkuji. :)

Pro mě byl uplynulý rok ne příliš šťastným, zato bohatým na zkušenosti, osobního poznání a neustálého padání a "znovuvstávání" na nohy. Nemohla jsem se dočkat, až skončí, ale zároveň nechci upadat v naprostý pesimismus a dívat se na rok 2016 s hořkostí.

Doufám především v odpočinek.

Nevím, jestli budu schopná úplně předat všechno tak, aby to dávalo smysl a zároveň zůstala věrná svým původním myšlenkám. Především chci, aby rok 2017 byl jiný - ne kvůli novoročním předsevzetím, ne kvůli změně jako takové, chci jen, aby byl lepší. Já se chci dívat na svět a na sebe jinak. Vlastně tak trochu jako dřív, před veterinou, před dospělostí. 

Zrovna dnes jsem opět zavítala na můj nejoblíbenější web WeHeartIt a listovala si obrázky na svém profilu a tolik mi chybělo snění. Obyčejné denní bdění bez věčného toku myšlenek. 

Nesnáším omlouvání vlastního neštěstí kvůli jiným lidem, jiným věcem, a proto nechci říkat "udělala mi to veterina". To určitě ne. Přiznávám ale, že ne vždy jsem dostatečně silná, abych unesla tlak, kterým jsem obklopena a který sama na sebe dávám v domnění, že jinak nebudu dostatečně dobrá. 

Dostatečně dobrá. 

Celý rok se asi nesl na téhle notě, touze se dostat na tu příčku "jsem dostatečně dobrá" a pocitu, že se tam dostat nemůžu a že na to nemám.