Vedu si deník(y)

neděle 12. dubna 2015

Pokud byste mě potkali někde v hospodě mezi přáteli, to poslední, co vás napadne je, že ta holka ráda píše. A že ráda píše pro sebe. Tahle relativně hlučná, věčně smějící se holkožena, která miluje být středem pozornosti, by měla být nějakou podivnou introvertkou? Není šance. 
A ono možná jo. Nenazývala bych se introvertem nebo nějakou tichou myškou, to určitě ne. Ale miluji být sama. Samota je pro mě jednoduše osvobozující, je to velmi uklidňující a pro duši obohacující zážitek - pokaždé, v jakékoliv formě. 
Psaní k tomu tak nějak přirozeně patří. V žádném případě ale nemyslím to blogerské. Psát k někomu, ke čtenáři, komunikovat a zároveň vystihnout obsah tématu je výrazně odlišné od psaní, které tvoříte pro sebe. Pro moment.
Je rozdíl mezi deníkem a deníkem. 
Milý deníčku, jsem poprvé napsala asi v osmi letech a v průběhu dospívání se tento způsob dokumentování života občas uchytil a já si dnes mohu přečíst, jaké to třeba bylo dostat první menstruaci (pamatuji si, že tam byla i ilustrace). Každopádně jsem se nikdy nedržela denního pravidla a tyhle deníčky jsou jen útržkovitou formou mého dětství. 
Už šest let ale píšu věci, které jsem nikdy jako součást deníku nepovažovala. Mám proto schovanou složku v počítači a asi šest různých sešitů s tvrdými deskami. Některé slouží k motivačnímu psaní, do některého píšu pouze emocionální stavy. A mám jen jeden založený dokument, kam se snažím jednou za rok nebo za dva popsat důležité události, které mě formovaly. Každopádně vždy to je o pocitech.
Nevím, asi mi přijde hloupé psát jen o tom, co jsem v některý ten dělala a kde jsem byla. Chápu sice ten smysl, že člověk to nechce zapomenout a chce mít určitý přehled, ale nevím...vždy si raději pamatuji to, jak jsem se tehdy cítila. Mám to tak s knížkami, filmy a vlastně se vším. Možná si nepamatuji, jak se hlavní postava jmenovala nebo co měla na sobě, ale vím, že jsem se cítila dotknutá a že mi ten člověk něco dal, něco vzal. 


Píšu smyšlené události, básně bez rýmu, převádím skutečnost do hlubší fantazie, prostě píšu a dělá mi to dobře. 

20.2.2015
22:41

Sedím v křesle, poslouchám Agapé od Joshe Savage a vím, že časy snění se zkrátily, že je to smutné, ale vůbec ne nešťastné. Ztratila jsem se v libozvučných hlasech a po dnech plných stresu je to úleva. 
Hledám rovnováhu. Hledám více optimismu, více klidu. Chci úsměv, vřelé objetí a nezištný akt dobrosrdečnosti. Vítám obyčejnost, utíkající mraky na obloze, neznámé muže ve vlaku, co mi pomáhají s kufrem. 
Hledám a nenacházím, jsem spokojená, ne nešťastná. A něco mi chybí, asi čas. Toužím po rovnováze. Chci možnosti. Otupuje mě neustálý stihoman a seznam věcí, které jsou potřeba udělat. Nechci sledovat, chci konat. A chci konat mnoho a více. 
Chci malovat, běhat a psát. Chci tančit, číst a smát se. Brečet radostí, unášet se dobrou hudbou, pít čaj. Chci mít ČAS. 


Tohle byl takový malý příklad toho, co píšu do "deníku skutečností", jsou to shrnutí mých aktuálních pocitů, lidí a událostí, co mě zrovna poznamenaly a v čem a jak. 
Je něco zvláštně smysluplného na tom, když člověk svoje pocity a myšlenky napíše na papír, vše začne dávat větší smysl a v nicotě můžete opět spatřit smysl vašeho bytí. Dokážu opětovně uchopit realitu, ztratit se a znovu najít

Chtěla bych vám ukázat střípky mých deníků a jejich význam. Dnes to bylo čistě o pocitech a o vypsání se. V mých motivačních článcích jsem vám ukázala i pár mých různorodých psaních, které občas naklapu na počítači. 
Chtěla bych vám ukázat, jak ozdravné je snít a plout si ve vlastních myšlenkách a pocitech. Chci vám ukázat pohled za realitu, za přítomnost, kouzlo vašeho samotného já. 
Tohle všechno totiž samota, papír a tužka dokážou.

Já se tak poznala. 

zdroj: weheartit

Mějte se krásně, pište, sněte a dovolte si ztratit se. 

:)

24 komentářů:

  1. Osobně si též nevedu ten opravdu deníček, že každý den si tam něco zapíšu. Někdy si tam zapíšu něco smutného, někdy něco veselého a prostě jenom ty útržky. Co se mi povedlo, kde jsme byla, kdo mi co udělal :D a tak... Vidím to jako skvelý způsob zaznamenávání si a a ž dospěju, ráda si to přečtu. I ted se někdy musím smát, co jsem psala před dvěmi lety..
    Ovšem může to bý i kámen úrazu, protože kdyby se deník dostal do cizích rukou, bylo by zle.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. V jednom filmu zazněla věta, že člověk píše deník s podvědomou touhou, že jednoho dne jiný člověk deník objeví a přečte si ho....abych řekla pravdu, i já bych si to asi jednou přála...třeba někdy až zkapu, abych neupadla do zapomnění a žila skrze svoje slova dál u někoho v knihovničce. :D

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    3. Pekný článok :) Síce komentujem trochu neskôr, ale tento blog som objavila iba prednedávnom. K tomu denníku- ja to mám asi tak nejak, že ten denník píšem s tým pocitom, že si ho niekto prečíta. nezapisujem si doňho každý deň, ale iba vtedy ked mi niečo pekné napadne. Ak mám naozaj výnimočný deň, tak si píšem, čo som vtedy robila, ale väčšinou tam mám moje obľúbené veci, seriály, kresby..

      http://dievcenskymiocami.blogspot.sk/?m=1

      Vymazat
    4. Jemná duše (mimochodem krásná přezdívka!), jsem moc ráda, že si zavítala na můj blog a že sis udělala čas i mi napsat pěkný komentář. :) S tvým pocitem, který tak trochu doufá, že deník si jednou někdo přečte, se dost ztotožňuju, mám to úplně stejně. :) Rozumím i tvé psaní o oblíbených věcech, můj deník je především o momentech - momenty věčnosti. Víš, že i díky tomu jsem pojmenovala můj blog infinite treasure? Chtěla jsem, aby byl hlavně o nich...trochu jsem se v procesu sekla. :D

      Vymazat
  2. Já si začala psát deník, když mi bylo 13, a od té doby mi to tak nějak vydrželo, občas třeba s několikaměsíčními pauzami, ale nikdy jsem nepřestala úplně. Na rozdíl od tebe se ale snažím zaznamenat si spíš události, co jsem kdy dělala, co si o tom myslím. Chci si to pamatovat a nechci, aby mi pak tahle doba přišla jako rozmazaný flek - takže vždycky, když si přijdu, že za sebou nic nemám, spočítám si staré zápisky a vždycky mi to pomůže si uvědomit, kolik jsem toho už zažila a že můj život vůbec není rozmazaná šmouha. Ale většinou je to spíš obyčejná změť za sebe naplácaných vět, vůbec bych to nedokázala napsat tak pěkně jako ty :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je pravda, že když si člověk uvědomí, kolik toho vlastně za určitou dobu prožil, kolik radostí a strastí zažil, nepřijde mu jeho život tak prázdný jako na první pohled. :) Přesně ta rozmazaná šmouha mě totiž často děsí - myslím, že to bylo minulý rok - měla jsem takové období tří měsíců, kdy to přešlo tak rychle a náhle, že jsem neměla čas zaregistrovat nic a dodnes mám pocit, že jsem přišla o tři měsíce života. Deník událostí je proti tomu určitě dobrá prevence. Stále musí mít ale člověk na paměti, že jde ale o žití a ne pouhé zaznamenávání.

      Vymazat
  3. Já si deník nepíšu, ale osobně někdy mám potřebu se někam vyzpovídat a myslím, že blog je nejideálnější místo, deníkem bych to nenazval, protože je to přece jenom určený pro veřejnost:/:D
    my good days blog

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No právě, je určený pro veřejnost, takže ne všechno, vlastně skoro nic, si můžeš dovolit napsat. Akort třeba psát o někom (kamarádech, rodině, apod.) - to už je úplně tabu. Na druhou stranu ti rozumím, je to prostě určitý způsob vyjádření se, protože můžeš psát o jakémkoliv tématu, které tě zajímá a tvé blízké třeba zrovna ne....a reakce se dočkáš. :)
      Na tvůj blog se mrknu, pánská tvorba mě vždycky zajímá...a někdy se ještě stav, Kubo. :)

      Vymazat
  4. já si deník dříve psala, ale pak mě to přestalo bavit :D...
    Zvu vás všechny na giveaway, ve které můžete vyhrát úžasné sérum na řasy určené pro zhuštění, prodloužení a větší objem řas :-).

    OdpovědětVymazat
  5. Já mám všechny své deníky (a všechny jsou ručně psané) uložené v krabici... a už se mi tak ani nevejdou...). Začala jsem také někdy v sedmé třídě na ZŠ, ale doopravdy jsem se rozepsala až v druháku na vejšce (to jsem se poprvé šíleně zamilovala) a pak už to jelo. V těch prvních je spousta o událostech a mých reakcích na ně (třeba i o listopadu 89, to jsem zrovna byla ve čtvrťáku, jo, jo, a jela jsem do Prahy na demonstraci :-))... když jsem se pak ve druháku na výšce zamilovala znovu a ještě šíleněji, tak už to nebylo trochu jiného rázu... obsahově trochu podobné mému blogu. Byl to pro mě začátek cesty k tomu, abych byla sama sebou, protože já tenkrát poznala, že po tom chlapovi děsně toužím, ale nikdy si ho k sobě nepustím, dokud si sama nebudu víc věřit... dokud nebudu mít pocit, že ten, se kterým je, jsem opravdu já... cítila jsem to velmi zřetelně :-) A on na to reagoval takovým tím - chci ji/nechci ji. Trvalo to cca 15 let :-) Z jeho strany asi dosud :-) Ale já už jsem šťastně vdaná :-)))) Už tenkrát jsem zjistila, že mi psaní (i jen krátkých "básnických" textů) velmi pomáhá... milovala jsem to symbolické vyjádření dějů a pocitů... dostávalo to širší kontext a hlubší kontury... s úžasem jsem vždycky poznávala, že to, po čem toužím, je něco úplně jiného, než to, co na první pohled vidím... :-) Jo, je velmi ozdravné plout na vlastních myšlenkách a pocitech :-)))) Nacházela jsem díky tomu klid i spoustu odpovědí... :-) A nacházím pořád. Dnes už mám jak psané deníky, které jsou spíš takovým přemýšlením nad tématem... tak blog, který je spíš takovým shrnutím. Snažím se, abych právě na blogu pak lehko nalezla zpětně to, k čemu jsem se kdy dobrala... v psaných denících se to hůř dohledává :-) Na blogu mám každotýdenní i každoměsíční i každoroční shrnutí... jde to velmi snadno a rozhodně mi to pomáhá nebušit do stejné zdi pořád dokola :-))))))) Protože na to negativní (a na poučení z "krizových události") člověk velmi rád zapomíná :-))))

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Pravděpodobně si neuvědomuješ (a budu ti tykat, protože jsme na tom přeci jenom všichni stejně), jak moc mě tvůj komentář zahřál u srdce. Když totiž zjistím, že mě čte i starší člověk, ustálený ve svých názorech, ustálený ve vztazích a pravděpodobně i v životě, je to pro mě obrovská čest. To je potom prostě radost psát, protože vím, že moje slova nejsou takové hlody. A prosím, ber to slovo "starší" jako kompliment.
      Je skvělé pozorovat, kolik událostí a vztahových zážitků si do deníků poznamenala a představit si, jak moc ti to tehdy asi pomáhalo. Můžu se pozastavit nad tím, jak moc dlouhá doba patnáct let je? Naprosto ti rozumím, když píšeš o symbolice, o hlubších konturách a jak je to vlastně celé jen postupné odkrývání nás samotných.
      Na tvůj blog se se vší jistotou podívám, protože mě hrozně zajímá tvůj styl psaní a tvoje pravidelná shrnutí. :)
      Moc ti děkuji za tenhle krásný komentář. Každá věta, každé slovo v něm mají svůj smysl. :)

      Vymazat
  6. Lovely post and photos, dear. I follow you, could you follow back, pls. Kiss and pls keep in touch ;).

    http://mylovelyfashionbih.blogspot.com/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Thanks, dear. I will definitely check your blog and see if I want to follow. :)

      Vymazat
  7. Moc pěkný článek a máš i hezký rukopis :-) Také trávím moc ráda čas o samotě, užívám si to a deníky si píšu 2. Jeden je na klasické deníčkovské kydy, aby se mi lepší spalo, druhý je tvůrčí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc ti děkuji, Amálko (mimochodem opravdu je to tvoje jméno nebo jen přezdívka? je krásné!). :) Ani mě nenapadlo se pozastavit, že by se lidé zaobírali mým rukopisem, ale díky moc. Mám takové prvňákovské psaní a navíc jsem levačka, ti prý píší lépe, ne? (Nebo si vymýšlím? :D)
      Zajímalo by mě, jak tvé tvůrčí psaní vypadá. :)

      Vymazat
  8. Deníček jsem si psala jednou. Bylo to v roce... 1999. (Boha o.O).
    Dostala krásný diář a já asi každý den psala, co se mi stalo, na jaký seriál se těším a co mě žralo ve škole.
    Nedávno jsem ho znovunašla a bylo to krásně nostalgické. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jéje, Jejko, já si myslela, že jsme tak přibližně stejně staré, kolik ti je prosímtě? :) Nikdy mě nenapadlo psát deník do diáře, ale očividně to není nic divného, i spolubydlící píše právě do nic. "Co mě žralo ve škole" je téma nevyčerpatelné, co? :D

      Vymazat
    2. Ajta - to ti písnu snad na fb. :D
      Mám dost mladých kamarádů a takže si většinou s mojí věkovou skupinou nerozumím. :D
      Mě se líbilo, že mě to tenkrát prostě psát donutilo, protože prázdný den prostě neexistoval.
      Dneska to už nedělám a jsem ráda, když chytnu čas na psaní blogu. :D

      Vymazat
  9. Mě vždycky psaní do deníčku strašně lákalo, ale dopadlo to vytrhnutím stránky nebo přeškrtáním. Jo asi to byl strach, že to někdo najde. A to bylo pokusů :D Teď jsem se našla v psaní na počítači do jakého si programu OneNote a musím říct, že někdy se mi uleví když napíšu několik řádků. Strašně ráda bych psala ručně, ale rukopis mě odrazuje, takže na počítači je to příjemnější a hezčí, ale plánuji si koupit pořádný deník v papírnictví a snad si ho budu na tolik vážit, že ho nezničím :D Ale teda taky to nejsou každodenní zápisky, to podle mě ztrácí kouzlo...:) Ještě dodám, že mám v knížce schované papíry vytrhnuté z jednoho deníku, vždycky když na ně narazím musím se smát, protože některé zápisky mě dostanou..:) Moc pěkný článek..;)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si myslím, že na psaní deníku na počítači není vůbec nic špatného. Většinu věcí mám právě na něm. :) Možná je mi to pohodlnější proto, že stíhám psát všechny myšlenky, aniž by mi nějaká unikla. Každopádně na rukopisu je také něco kouzelného, dáváš do toho trochu sebe, duše, nálady...a je to poznat. Podporuji tě tedy v obou případech a jsem moc ráda, že ses zastavila a podělila se. :) Děkuji.

      Vymazat
  10. Tohle je skvělý způsob, já osobně vedu deníček,ale taky spíše tímhle způsobem, většinu času jsou to jen stavy, situaci, pocty a nálady, které jsou po vypsání hned zřetelnější, rozumnější a moje problémy neznějí hloupě a neřešitelně. Stejně jak píšeš, je ozdravné snít a plout ve svých myšlenkách a pocitech a nejen to, je to naprosto uklidňující!:) Skvělý článek:)


    http://purplepineap.blogspot.cz/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bylo mi od začátku jasné, že ty se v tomhle článku najdeš. :) Děkuju! :)

      Vymazat

Děkuji za Váš čas. :)