Mé veterinární přání

Během let, co jsem si umanula, že se za každou cenu stanu veterinářkou, se moje idealistická vize několikrát změnila a stále mění. Když si něco vysníte už ve školce a nemáte ani potuchy, co taková veterina je a naivně si představujete, že zvěrolékař prostě jenom léčí zvířátka a nikdy jste u něj pořádně ani nebyli, není se čemu divit. 

Na střední jsem si usmyslila, že za žádnou cenu nebudu sedět v ordinaci a (nedej bože) jenom očkovat psi a kočky. To já budu dělat víc. Já budu cestovat, budu externě pracovat v záchranných stanicích, zoologických zahradách a zachraňovat ohrožené druhy v Africe a chránit želvy na Bali. 

Po prvních letech na veterině jsem dostala první šoky, nejenom že jsem si nějak neuvědomila, že existují i krávy, ovce nebo prasata, ale zjistila jsem, že ta škola je taky hodně o nich. (Příliš hodně pro moje gusto.) A exoti jsou povinný jen v jednom semestrovém předmětu a to je šmitec. 

Začala jsem chodit na praxi, kde se očkují psi a kočky (+ X dalších super věcí jako je specializace na onkologii) a zjistila jsem, že mě taková veterina vlastně hrozně baví. Začala jsem se propašovávat na kliniku exotů a uvědomila jsem si, že plazi by mohly být moc a moc fajn a že nějaký opičáky, slony a delfíny asi ke štěstí vůbec potřebovat nebudu. 

Teď jsem ve čtvrťáku a moje představy dokonalého života zcestovalé veterinářky se otočily o 180°. A o tom je vlastně tenhle článek. Co si přeju právě teď. 

Přátelé, předsevzetí č. 1

Přiznávám zcela otevřeně stala se ze mě Puťka Domácí. V mém krásném vztahu s Dávidkem jsem tak nějak zpohodlněla a jako každá správná Puťka jsem všechno vylejvala jemu a na něj. Jenom, když jsme se pohádali, tak jsem buď v slzách volala mamce a nebo si stěžovala kamarádkám. 

Jsem obecně moc ráda doma, doma je bezpečno, pohodlí, můžu být v teplákách, bezostyšně sama sebou a hlavně sama se sebou. To mám ještě radši. Nějak jak jsem starší, dospělejší, víc introvertim. Už mě nebaví vysedávání po hospodách, protože mi přijde, že je nakonec všechno o tom chlastu. Že už se na tý vejšce nechodí ven kvůli lidem, kvůli srandě, ale kvůli tomu, aby člověk vypnul, odreagoval se, aby se nemusel učit, aby se mohl vyřádit jak saň a chvíli na nic nemyslet, tak si prostě vylejou hlavu.
Ono na tom jakoby není nic špatnýho, ale někde se mi v tom ztrácejí ty LIDI. 

A nejhorší je, že vim, že si za to můžu sama. Já sice vždycky nadávám, že mě nebaví udržovat přátelství přes chat, protože kdo dneska denně nepíše svejm friendům, jakoby nebyl, ale v závěru si za to prostě můžu sama. 

Produkty na vlny - recenze

Jsem z toho nějaká nesvá, mám tu pro vás moji první spolupráci a doufám, že si tím u vás nějak nepohorším. 

S webem pro-vlasy.cz jsme se domluvili, že mi pošlou balíček produktů na míru, což znamená, že já jim popsala, jaké mám vlasy a co bych očekávala a oni mi poslali dle svého úsudku balíček.

Balíček, který se skládal ze:

1. Šamponu Matrix Total Results Curl Please
2. Kondicionéru Matrix Total Results Curl Please
3. Pěny Wella Professionals Enrich Bouncy Foam
4. Olejíčku Revlon Orofluido Elixir

Vše jsem přes měsíc používala a zkoušela, takže tady je má upřímná recenze. :)

1. Šampon 

Čtvrťák na veterině

Určitě se patří říct, že čtvrtý ročník je úplně jiný než ty předešlé. Nevím, jestli bych to úplně popsala jako změnu ve škole samotné nebo v jejich osnovách, to ani ne, je to spíš o tom, že já sama si už přijdu jiná. Školu beru jinak, praxi vidím rozdílně a řekla bych, že postupně se na tuto rovinu dostáváme všichni. Někdo se tam dostal už mnohem dřív, možná i v prváku, a proto některé rozdíly mezi námi všemi byly tak rozdílné. 

Jde vlastně o to, že mnozí z nás už alespoň vědí směr, kam se chtějí dát, víme už, jak škola chodí, jak se na ty zkoušky naučit, něco už jsme si dokonce zapamatovali a umíme myslet " do praxe", protože tam skoro každý chodíme. 

Zimní semestr je především o velkých zvířatech, což mě vůbec nebere, naštěstí jsem si tam nafrkala samé volitelné exoty, takže se mi to pěkně kompenzovalo. Učení je opravdu málo, alespoň co se testů týká. Letos je to vyloženě o tom, co kdo dělá jako jedinec, co dělá pro sebe a co chce sám umět. 

Paní Závist

Sebereflexi považuju za jednu z nejlepších a nejdůležitějších schopností, které by si měl člověk osvojit. Nejenom, že potom nestagnuje, ale nutí ho to sám na sobě pracovat. Proto se dneska "pochlubím" s jedním takovým svým neduhem, který vůbec není k chlubení. 

Občas mě trápí závist. Asi víc než běžného smrtelníka. Bohužel většinou nezávidím jen tak jako celebritkám jejich káru, ale naopak těm blízkým kolem mě. O to víc mě to samozřejmě trápí, a proto už jsem dlouho s paní Závistí na ostří nože. 

Paní Závist je taková ta kamarádka, se kterou na oko držíte hrozně moc pospolu, ale za zády se vždycky pomluvíte, doma si potom stěžujete, jak vám hrozně vysává  energii a na otázku "Proč se s ní teda bavíš?" nikdy moc nedokážete odpovědět. Ale na to kafe půjdete příště zas. 

Já už naštěstí dlouho vím, že Závist mi saje šťávu a sáhodlouze se jí snažím přesvědčovat, že v mým životě už pro ni není místo. Bohužel to občas furt nechápe. 

Jak se taková návštěva Závisti pozná?