I tohle je veterina

středa 6. ledna 2016


V souhrnu prvního semestru na veterině jsem psala něco o tom, zda to studium stojí za to - že je to dřina a že to zvládnou jen ti, kteří to doopravdy chtějí. No a teď si vezměte, že jsem to řekla po prvních pár měsících....a co si asi říkám teď, po roce. 

Tenhle článek je především pro ty, kteří nad veterinou uvažují, ale váhají. Své si zde ale najde každý, každý vysokoškolák a vůbec každý, kdo zkrátka někdy musel jen něco přežít, někde se najít a někde se zapomenout. 



Píšu jako někdo, kdo s plnou jistotou může říct, že tu studují lidi, kteří tu nemají co dělat, kteří na to prostě a jednoduše nemají, bohužel. Píšu ale také jako někdo, o kom si to pravděpodobně říkají i ostatní. Jsem průměr. A jako gymplačka, která měla vždycky všechno na háku, ale i tak měla vždy jedno z nejlepších vysvědčení, přiznávám, že to není zas tak jednoduchý říct. 

Na ten pocit si musí člověk zvyknout - ne proto, že bych potřebovala být nejlepší, toužila mít ze všech zkoušek Áčka a ve skříni červenej diplom - ale jenom proto, že jsem na to nebyla zvyklá. Najednou se přede mnou rozprostřelo celý pole lidí, kteří byli mnohem chytřejší než já...a co především - mnohem svědomitější. A když říkám mnohem, myslím MNOHEM - takový to, od rána do večera s učebnicí v ruce, všechno vím, všechno znám, je mi naprosto jasný, co chci, jdu si za tím, je mi jedno, že neznám nic než svůj pokoj a kampus, ale jedu, mám zkoušky, mám vědomosti, jedu, jedu, jedu...

Nechápejte mě špatně...ano, spousta z těch lidí jsou divňousové nejvyššího levelu, ale spousta z nich jsou normální fajn holky (i kluci - zdejší kluci nejsou vaši běžní bývalí spolužáci ze střední)...ale hold šprtny. 

Najít si tu svý lidi je až nebezpečně podstatný - lidi, kteří vyznávají podobný styl učení, tací, kteří na tom budou o něco hůře než vy, ale i ti, kteří na tom budou o něco lépe než vy. Držet se extrémů je dle mého naprostý nesmysl, máme v ročníku slečny, které svými schopnostmi připomínají univerzitní Avengers a já je v tomto směru pokorně obdivuji, ale příklad si z nich brát nemůžu, protože na ně prostě nemám. Nejsem tak chytrá, zodpovědná a především (!) nejsem ochotná obětovat to, co ony. Máme tu i lidi, které tu vlastně už nemáme...a nebo když přilepším, ty přeživší, které zázrakem unikli veterinární smrti, ale třetího ročníku se pravděpodobně nedožijí. Ani z nich si nemohu brát útěchu, protože bych brzo skončila jako oni.


A jakmile nejste jedním z extrémů, vaší hlavní misí bude najít ten správný balanc a udržet si zdravej selskej rozum

Vzhledem k tomu, že píšu během zkouškového a v pondělí mám zkoušku z fyziologie, vám může být celkem jasné, že já ten selský rozum ztrácím až podivně rychle. 
Nejde ani tak o to, jak mi to (ne)leze do hlavy, ale celkově o mém děsivě pesimistickém přístupu...abych vám přiblížila situaci - jsem na tom asi takhle: 

1. Musím udělat fyziologii, abych se v klidu mohla učit na biochemii. 
2. Musím udělat biochemii, abych si jí netáhla do letňáku. 
3. Nesmím si táhnout biochemii do letňáku, protože v letňáku musím udělat histologii.
4. Pokud neudělám histologii, letím. 

Tohle je velmi realistický pohled a říkám vám to jako průměr. :D Takhle je na tom totiž obrovský množství z nás. Nevím, jak jsou na tom jiné vysoké školy, ale my v podstatě žijeme v konstantním stresu z toho, že jedna zkouška může podělat všechno

A kde je schovaná ta moje pointa? No...to je ta pointa vlastně. Veterina mi vzala sebevědomí. Ne motivaci, jak mě mnohé studentky strašily, ne čas (protože ten se tomu prostě obětovat musí), ale prosté, čiré sebevědomí, které vás nutí a pohání do nových plánů a nejistot. Na gymplu by se mi tohle v životě nestalo. Vždycky, i když jsem byla po krk v úkolech, testech a zkoušeních, mi bylo jasný, že to zvládnu, že to prostě nějak přežiju. Že se jakýmsi zázrakem a kouzlem dostanu na konec a tu maturitu nějak zmáknu. 

Veterina mi tenhle pocit vzala. Dnes vidím všechno černě, nemůžu usnout, protože se mi hlavou honí ty nejhorší scénáře o tom, jak mě vyhoděj, co bude potom a hlavně...co nebude
Ráno se budím unavená, protože se mi celou noc zdálo o kravinách smotaných z fyziologických pojmů a první myšlenka, se kterou začínám den, je vždy "musím se učit"


Nepíšu to sem v touze a domnění, že mi pomůžete a že se mi dostane slov útěchy, rady či ponaučení. Píšu vám pouze to, jak to je. Nejsem ani žádnej rozmazlenej drobeček, či dítě štěstěny, nejsem prostě člověk, kterej by měl v životě všechno na stříbrnym podnose, jsem zvyklá a naučená, že život je občas hnus a že se stanou věci, který vás změní - nejsem stěžující si citlivka.  

Ale i tohle je veterina. 

Není to med, nejsou to pohádky, je to čistá dřina. A hodně, hodně stresu. Zlomí to i sebevědomýho člověka, kterým jsem byla dřív já. Kdybych dnes měla porovnat míru svojí pokory a víru v sebe a své znalosti oproti dobám na gymplu, tak je to neporovnatelný rozdíl. Až se směju nad představou mých dřívějších profesorů, kdyby mě dnes viděli, jak jsem vystresovaná, tak mě ani nepoznají, vždyť dřív jsem měla školu tolik v paži! 

A myslím si, že na tohle vás nikdo nepřipraví, na to vás nikdo neupozorní. Všichni hrozí ztrátou času, nedostatkem času na rodinu/přítele/záliby, nekonečným množstvím učení, příliš stresu, ale nikdo vás nevaruje před tím, že nakonec tím největším nepřítelem budete VY sami sobě, protože si na to nebudete věřit

Není to pěkný. Pravděpodobně to přežiju. Ať už to udělám nebo ne. Každopádně mějte to na paměti, pokud nad veterinou váháte, neodrazuji vás a není to ani důvod, proč byste sem neměli jít, ale jen vás ohleduplně varuji, že v určitý moment se pravděpodobně octnete tam, kde se nacházím já. Někoho to potká dřív, někoho později, ale jakmile nejste nad průměrem, doženete vás to zcela určitě. 

Protože...i tohle je veterina


Mějte se krásně a prosím, v pondělí na mě myslete! 


:)

18 komentářů:

  1. Tyhle tvoje veterinarni clanky miluju miluju MILUJU! A drzim palce :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To jsem ráda, že jsem udělala radost! :)

      Vymazat
  2. Stres skúškového držím palce. Hlavne si ver :)

    Nicolette Lear

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nakonec jsem to sebevědomí na pár dnů přivedla z mrtvých, díky! :)

      Vymazat
  3. Wow Anet, presne si to vystihla... takýto divný pocit (pracovne som ho nazvala "proste to nezvládam") mám tiež, ale až teraz som vďaka tebe prišla na to, čo to vlastne je. Palec hore, za článok a drž sa v pondelok :) dúfam, že to dáš s prehľadom :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem se k tomu taky musela dopracovat, člověk má pocit, že to prostě nedává, ale ten opravdový důvod leží hlouběji, proto je tak těžké se s ním vypořádat. A děkuji za podporu! :)

      Vymazat
  4. Obávam sa, že takéto pocity má väčšina ľudí na vysokej škole. Ja študujem informatiku, ale cítim sa presne ako ty. Tiež som z gymplu, kde sa mi darilo preplávať úplne bez problémov, učila som sa tak hodinku denne - teraz som rada, keď o osmej ráno začnenm a o desiatej večer skončím... Zrazu je okolo mňa kopec ľudí, ktorí sú proste lepší, chytrejší, nadanejší ako ja... a je pravda, že priznať si to nie je úplne jednoduché... Úplne súhlasím, že vysoká môže človeka obrať hlavne o to sebevedmie - teraz si hovorím, že som musela byť strašne odvážna, keď som sa rozhodla študovať túto školu - keby som sa mala rozhodnúť teraz, asi by som sa na to neodvážila, lebo by som si proste neverila... Je smutné, že aj keď mi škola veľa dala, o niečo veľmi podstatné mňa obrala... Každopádne, verím že ty svoje skúšky porobíš :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Informatika je v mých očích strašně těžká a strašně zajímavá - hrozně se mi líbí celkově "ajťáctví" a prostě celá tahle "kultura". Takže tě velmi, velmi obdivuji! A jsem hrozně vděčná, že i přes rozdílnost našich oborů se chápeme, protože většinou se opravdové empatie nedočkám, jelikož lidé si tu dřinu neumí představit a na "normálního" člověka to působí přehnaně.
      Mockrát tedy děkuji za tvůj komentář, doufám, že jsi zkouškovým prošla relativně v klidu! :)

      Vymazat
  5. Když moje kamarádka dělala práva na Karlovce, xx nocí o zkouškovém probrečela a na tu dobu se z ní stal uzlíček nervů.
    Ale dala to. Našla si v tom systém.
    Moc držím palce, by se taky povedlo. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji za podporu, moc si toho vážím! :)

      Vymazat
  6. Ačkoliv je to o veterině a já jsem ze zcela technického oboru (informatika), tak sdílím tvé pocity. Zrovna teď jedu už celkem 26. hodinu beze spánku, neboť jsem se celou noc učila matematickou logiku. Zítra mě pro změnu čeká test ze základů matematické analýzy. Přesto všechno jsem docela v klidu a nejsem až takový uzlíček nervů, nezdají se mi kvůli tomu šílené sny (zato se mi tenhle týden zdálo o tom, jak naši zem ovládli Arabové) ani nic jiného. Minulý týden jsem na to objevila takový zvláštní recept. Minulý týden jsme totiž měli napsat jeden prográmek o spojovém seznamu, jenže já spojové seznamy absolutně nechápala a bez něj jsem nedokázala dát zápočet. V průběhu toho minulého týdne jsem tedy měla záchvaty depresivních chvilek, kdy jsem probrečela pár kapesníků a říkala jsem si, že jsem naprosto k ničemu, blbá, a že si nic nezasloužím. Z nějakýho důvodu jsem o tom samu sebe přesvědčila. Kdykoliv mě teď něco štve, tak si tyhle věci řeknu a místo abych pak upadla do depresí, byl ze mě uzlíček nervů, tak místo toho docházím k takovému zvláštnímu klidu. Nemám ponětí, co to můj mozek vyvádí, ale nestěžuju si. Třeba to na někoho bude fungovat taky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je velmi zvláštní metoda! :D Já tedy po těhlech sebelítostivých chvilkách se plácám ve svém smutku ještě víc. Je ale možné, že sis tím šáhla na dno a že hlouběji do srajdiček to už nešlo, takže ti nezbylo nic jiného než být v klidu. :D
      Doufám ale, že to vše dobře dopadlo! A děkuju! :)

      Vymazat
  7. Úplně jako bych četla svoje myšlenky, akorát s tím rozdílem, že já jsem šla ze střední veteriny. Premiant, který se nebyl absolutně zvyklý učit, jednou za týden maximálně slovíčka, který věděl, že maturitu dá se ocitl na vysoké škole, kde je tolik lidí chytřejších než já, učení je tolik, že nestíhám většinu materiálů dočíst ani do konce a i když tomu dávám fakt hodně, mám pocit, že to furt nestačí. Ale i tak si myslím, že má cenu bojovat. Protože to za to stojí. Držím palce u fyziologie. Mě čeká v pondělí histologie. Takže učení zdar! :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Péťo, jsem hrozně ráda, že ses ozvala. Ve škole se potkáváme, míjíme, každý jde svoji cestou, každý vypadá jinak chytře, jinak pilně, než pravděpodobně doopravdy je, ale ono je vážně pravda, že v závěru jsme na tom všichni tak nějak stejně. :) Doufám, že si histolu dala! :) A mockrát děkuju, vážně. :)

      Vymazat
    2. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
    3. Tento komentář byl odstraněn autorem.

      Vymazat
  8. Myslela jsem na tebe, jak to dopadlo? :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Škoda, že nevím, kdo jsi, milý anonyme. :) Dopadlo to mnohem lépe, než jsem čekala, asi jsem dítě štěstěny! :) Mockrát děkuju! :)

      Vymazat

Děkuji za Váš čas. :)