Jarní láska v zoo

pondělí 24. dubna 2017

Společné bydlení dává, ale také hodně bere. Třeba paniku "co na sebe", nepříjemné zjištění "sakra, zapomněla jsem si oholit nohy" nebo zkrátka to romantické vzrušení, které přichází s každou schůzkou. Snažíme se tedy zachraňovat tyhle malé hezké momenty a hledáme nová a nová místa, která jsme ještě neprozkoumali či se vracíme tam, kde to máme oba rádi. 

Ačkoliv je večer u filmu a s chipsy vždycky ta nejpohodovější verze, u které máte pocit, že nic nekazíte, zjistila jsem, že právě společné objevování a žití života v danou chvíli, na daném místě, ruku v ruce je to, co lásce vrací šťávu a touhu dál poznávat toho po vašem boku - přestože myslíte, že už se nic nového nedozvíte. 

A den v zoo s počasím před duhou na to bylo jak dělané. 


Báječné bylo, že jsme měli na zoologickou celý den a mohli jsme u každého zvířete strávit tolik času, kolik jsme jen chtěli. Snažili jsme si den užívat bez přílišného cvakání foťákem a zachycovat jen ty momenty, které nám byly něčím blízké.  
Třeba jedny z mých nejoblíbenějších zvířat - nosály, na pohled rozpustilá roztomilá skoromedvíďata, ale často také pěkně agresivní šelmy. no, nejsem já nosálka? 


Jaro v zoo je takový nadnesený pohled do disneyovských pohádek o zvířatech - všude květy, zelené stromy a mláďata, kam se podíváš. 


Přítel mi říkává, že jsem opravdu žena. Nahlas se směju, křičím a často brečím. Brečím u reklamy, skoro u každého filmu, když jsem smutná, když skáču radostí. Asi jsem žena opravdová a citově labilní, takže vám nebudu nic zalhávat a prozradím, že když se mi vlk poprvé v životě podíval do očí a potom se usmál, vyhrkly mi slzy do očí asi za jednu milióntinu sekundy. Když jsem se tedy potom otočila na Dávidka se slzami v očích a říkala mu "já brečím", přišla jsem si jako ta nejšílenější šťastná žena světa. 


Je pravdou, že za to nejspíš vděčím našemu o něco méně ušlechtilejšímu chlupáčovi, který všechny zvířata v zoo naprosto upoutal - opravdu a vážně - do zoo už jedině se psem. Ferko totiž trochu jinak pochopil mojí větu "Fejko, pojď se podívat na ty vlky!" a vyskočil na kamennou zídku, což bylo to jediné, co oddělovalo vlky a návštěvníky, smeknout se mu tlapička, zůstane po něm jenom tlapička. 

Takže když jsem se loučila s vlky, došlo mi, co se mohlo stát a jen tak tak jsem zadržela další slzy. Ty ženy! 
Ubrečená to stvoření. 


Zapomínat se, ztrácet se a jen tak být je stejně důležité jako být správně motivovaný, jít si za svým a snít. Křik páva, dusot kopyt, nehybnost varana, vůně chodníku po dešti a propletené dlaně zamilovaných lidí. Každý hledáme něco jiného a občas je nejlepší nehledat nic. 


Víte, říkala jsem si, jestli tohle vůbec psát, že jsou to moje úsměvy, moje slzy, nefotila jsem ty fotky kvůli blogu, a právě proto jsem měla pocit, že je sem musím dát. To zalíbení v někom, koho známe jen pár minut. Všichni ti youtubeři a blogeři, které máme občas rádi až moc. Ty malé, občas neviditelné okamžiky, kdy člověk sdílí něco tak osobního, že přiznává svoji zranitelnost a otevírá svoje pravé já. Přijde mi kouzelné vidět, jak jiní vidí, okusit pohled na svět, který není můj a zažívat momenty, kdy mizí hranice tady jsem já a tady jsi ty. Právě proto nechci psát jen tak něco obecného, nevlastního, asi umím jenom to moje

Ale kdo ví, třeba jen tak plácám. Hlavní přeci je dát si langoš a vyfotit se s medvědem! 
Mějte se krásně a jděte do ZOO! 

:)


2 komentáře:

  1. Obľubujem síce tmavšiu srsť, ale vlky sú zrejme krásne v každom farebnom prevedení <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já popravdě taky, ale ty oči tě stejně dostanou :)

      Vymazat

Děkuji za Váš čas. :)