Ukončení studia na veterině

Před měsícem jsem udělala poslední státnici a stala se ze mě veterinářka. Uf. Najednou už jsem nebyla studentka, ale doktorka. Popravdě ještě teď jsem to asi stále nevstřebala. Každopádně bych ráda v tomhle článku shrnula, jaké to studium teda bylo, co mi dalo, co mi vzalo. Jestli bych do toho šla znovu. A napsala tu mé přání pro nynější studenty. 

A už tady na začátku chci hrozně poděkovat všem, co mojí cestu veterinou sledují už od začátku, opravdu DĚKUJI. 

Nejdříve rychlo-shrnu šestý ročník, tedy státnicový. Pokud to čte někdo z neveterinárního prostředí, tak veterina je na šest let, kdy poslední šestý ročník děláte jen a pouze státnice, konkrétně je to 5 státních zkoušek. Dvě z toho jsou povinné - Infekční nemoci + legislativa a Hygiena masa a mléka. Další tři si dle jednoduchých pravidel volíte sami, záleží na tom, jestli je státnice "malá" nebo "velká", ale nemůžete dělat pouze ty malé.

Já jsem měla tedy státnice tyto a v tomto pořadí: 

1. Choroby exotických zvířat
2. Odborná práce
3. Infekční nemoci + legislativa
4. Hygiena masa a mléka - přerušené
5. Coronavirus - ten nám tím pěkně zamával
6. Choroby psa a kočky
7. Hygiena masa a mléka - už "pouze" státnice 

Dle mého názoru záleží především na výběru státnic a ne už tolik na tom pořadí. Vyberte si prostě to, co vás zajímá a baví nehledě na to, co se o té a tamté státnici říká, protože to jsou vždycky jenom polopravdy. Minulé roky se třeba rozmohl takový nešvar, že lidi se tak hrozně báli kočkopsí státnice a tolik nechtěli přijít o spánek a svoje nervy, že radši dělali třeba koně, o kterých nevěděli vůbec nic. A je to hloupost. Na koních potom samozřejmě začali tyhle "nekoňáky" vyhazovat a v našem ročníku o takových přeběhlících už moc nevím. Já se kočkopsa taky hrozně bála, protože je to popisovaný jako naprosto šílenej mordor. Ale nemyslím si, že by byl. Je těžké chodit na kliniku nebo na externí praxi a zároveň se zbytek dne učit, to stoprocentně, ale samotná praxe na škole vůbec nebyla tak hrozná, jak se popisuje. 

K pořadí státnic mám asi pár věcí - nehroťte to, nezoufejte, když vám to na studijním na konci prohází, protože stejně se to jednou budete muset naučit. Jediný tip, co pro vás mám, je toto - nechte si nakonec to, co budete dělat v praxi. Budete to mít v čerstvé paměti a nebudete si to muset pracně vše oživovat znovu. Z prvního bloku si budete totiž pamatovat už pěkný kulový. :D

Jinak si myslím, že šestý ročník byl v mnoha ohledech strašně super, protože jste se učili jeden obor delší dobu a měli jste na něj čas, který jste nemuseli prokládat dalšími předměty. Taky si myslím, že není třeba se zbytečně stresovat tím, že jsou to STÁTNICE. Pokud se prostě připravíte tak, jak se připravujete na zkoušky (tedy tak, že je projdete), tak i u státnic to prostě stačí. Naopak ta vize, že na státnice se to už přece konečně naučíte pořádně, je příliš růžová a tuhle bublinu vám radši prasknu hned. :D 

Pokud byste měli konkrétní dotazy k šesťáku, tak mi je napište prosím do komentářů. 

A teď k dalšímu bodu a to tedy, jaké to studium veteriny vlastně bylo. Popravdě už si nějak nevybavuji život před veterinou :D  Tak strašně se to člověku zažere do identity, že je těžký se vidět jako něco jiného nežli "student veteriny". Protože je to váš život. Musíte pro to neustále něco dělat, je to důvod pro vaše úsměvy, ale i pro váš pláč. Bezpochyby to byla jedna z nejtěžších věcí, které jsem v životě překonala. Stálo mě to opravdu hodně psychického úsilí, aby to člověk nejenom tak nějak dokopal, ale zvládl na konci stát aspoň s jakžtakž vztyčenou hlavou. A tím se dostávám k tomu, co mi veterina dala a vzala. 

Začnu tedy tím, co mi veterina vzala a skončím snad na trochu optimističtější notě. První, co mě napadá, je sebevědomí. Je to smutný, ale lhát vám nechci. Těch šest let vzalo skoro všechno to teenagerovský sebevědomí a zacpalo ho obrovskou dávkou strachu. Strach, kterej mě teď doprovází už skoro všude a musím se ho pomalu učit přijmout a naučit se s ním pracovat, protože před veterinou jsem tenhle problém neměla. Dovedlo mě to v jednu chvíli až k psycholožce. Tady bych strašně ráda vyzdvihla to, že je to prosím něco, co by vás mělo spíš motivovat a zapřemýšlet se nad tím, jak na tom jste vy. Že to není ostuda, protože prostě veterina je psychicky náročná a vaše dřívější "mental health issues" znásobí asi na tisíckrát. Takže z občasnýho období smutku a nostalgie se může provalit pořádná deprese, z občasných "overthinking" myšlenek můžou být nakonec panický záchvaty apod. A jenom proto, že o tom mezi sebou nemluvíte, neznamená, že se to neděje. Děje a je to v pohodě. Jen je potřeba s tím něco dělat. Mně těch pár sezení dalo zas ten správnej kick, že je to všechno jen v mý hlavě a že prostě to sebevědomí tam někde je. Studium veteriny mi toho vzalo stoprocentně ještě mnohem víc, ale pro účely tohoto článku stačí vypíchnout toto. 

Co mi naopak dalo, je obecný rozhled v medicíně. Člověk se už jen tak nenechá nachytat, když jde k humánnímu doktorovi, dokáže poradit babičce a dědovi, když si neví rady s jejich lékařskou zprávou. Dalo mi to perspektivu dívat se na věci a témata, ne jak se jeví, ale jaká je opravdu pravda. Jaké jsou k tomu důkazy. Člověk zjistí, že je opravdu schopný naučit se strašně moc. A taky mi to dalo velikou dávku satisfakce ve smyslu, že dělám něco, co má opravdu smysl. Že tady na světě přidávám hodnotu. Být veterinářem je opravdu poslání, ať už pícháte očkování proti vzteklině nebo jste zrovna zachránili život srdeční masáží.

Nevím, jak moc budu schopná psát články při mém nástupu do práce. Ať už z důvodu časového nebo že by se to zaměstnavatelům nemuselo líbit. Každopádně nechci se tímto loučit, ale pokud byste ode mě nějakou dobu neslyšeli, chtěla bych tu pro vás, všechny studenty veteriny, sepsat přání. 

Prosím, buďte na sebe hodní. Jak sami na sebe, tak na toho, co sedí vedle vás. Co je o dva roky níž a přišel poprvý na praxi nebo toho, kdo je o rok výš a dle vás by už měl všechno vědět. Víme, jak na tom VFU je s mentoringem. Že metoda řevu a výčitek nikam nevede. Že od těch, co se chceme učit, jsou mnohdy ti, co nechtějí učit nás. Proto buďte mezi sebou učiteli a těmi nejlepšími podporovateli. Ať už si zrovna o Bětce myslíte svý, když se bude podle vás hloupě ptát, neprotočte hned bulby a dle svého nejlepšího svědomí ji odpovězte - i kdyby jen kvůli sobě, že si to sami zopakujete. Pokud se někomu klepou ruce, tak neříkejte nic a potom ji/ho pochvalte, ať už se daná věc podaří nebo ne. Buďte aktivními učiteli. Když jste z vyššího ročníku a na JIP přijde někdo nový nevymáchaný, ukažte jim to kolem a nechte ho něco udělat a přátelsky ho z něčeho vyzkoušejte. Protože kdo jiný to za nás udělá? Chvalte se i za největší ptákoviny, protože small win = big win. Snažte se mezi sebou neporovnávat a za každou myšlenku "achjo, to já neumim" si najděte něco, co umíte. Protože umíte. A buďte víc otevření. Není to o tom, kdo kde byl, na jakou kliniku chodí, co už všechno dělal a u jaký operace asistoval. Je to o tom, jaký člověk jsi, jak milý a vlídný jednou budeš ke svým klientům, ke svým pacientům nebo jednou k zaměstnancům. Protože pokud ten úsměv, když otevřeš klientovi dveře, nasazuješ jen a pouze jako masku, tak k čemu to všechno děláš. Můžeš říct "bojím se toho a toho", "asi mám depresi", "vlastně ti trochu závidím" a všechny ostatní myšlenky, za který se asi stydíš, ale ten vedle tebe si je pravděpodobně myslí taky! Prostě buďte si mentory mezi sebou ♥

Mějte se krásně, zvládnete to!

:)