Tři měsíce veterinářkou + BONUS

neděle 1. listopadu 2020



Mám za sebou své první tři měsíce jako veterinářka. Přijde mi to jako věčnost, protože ten pokrok je tak obrovský a skokový, že není možné, že se to vše vešlo do tak krátké doby. 

Chtěla bych tento článek napsat pro všechny nadcházející absolventy, co se první práce bojí, nevědí co čekat a chtějí vědět všechny ty maličkosti, co mě překvapily. Odpovědět na otázky, na které jsem tehdy sama hledala odpověď.

Můj největší poznatek je zjištění, že toho zvládnu mnohem víc, než v co jsem věřila. Opravdu! Na škole jsme všichni měli zvyk se hrozně podceňovat. Tím, že praktická praxe je i celkem omezená, tak člověk ani vlastně neví, jak co mu jde, na co je šikovný a na co ne. Proto má neustále pocit, že mu nejde vůbec nic. Ale opak je pravdou. Víme toho totiž celkem dost! Určitě mnohem víc, než doufáme. 

Nevím, jestli vás teď potěším nebo ne, ale naprostým základem je přese všechno KOMUNIKACE. Takže vám říkám rovnou, Áčka a červenej diplom jsou k ničemu, pokud to nebudete umět prodat. Na klinice, kde jsem pracovala jako sestřička, do nás tohle silně vštěpovali. Někdy jsem si i říkala, ale však musím umět i tu medicínu, ne jen mluvit s lidmi. No...ale umět medicínu je fakt k ničemu, když si nezvládnete s lidmi popovídat o problému a jeho řešeních. 
Upřímně komunikace byla jediná věc, kterou jsem si byla jistá, že zmáknu. A i díky tomu byly ty začátky mnohem, ale mnohem jednodušší. Neříkám, že jsem profík, ba naopak, mám na čem pracovat. Například prý často říkám latinské názvy a to si to ani neuvědomuji. 
Nicméně má praktická rada zní: Když se učíte, představujte si, že už v ordinaci jste. Jak byste daný problém vysvětlili? Jak byste navrhli řešení? 

Během těch třech měsíců jsem taky narazila na to, že rozhodovací proces jakou diagnostiku nebo terapii zvolit, je těžší, než jsem čekala. Čekala jsem, že to bude těžké kvůli zodpovědnosti, což je určitě něco, na co si člověk musí zvyknout. Ale (!) složitý je to především v tom, že majitelé hrají tak obrovskou roli v celém tom léčebném procesu. Což je asi jasný jak facka, když se nad tím zamyslíte, ale mně osobně to celkem zaráželo a hlavně zpomalovalo. Ve škole jsme se naučili teorii - přijde ti tento problém, aby sis to potvrdil, musíš udělat A, B, C, D. Potom zvolíš tuto terapii. Učíme se vlastně vše tak, jak se to má dělat SPRÁVNĚ. Jenže lidi nemají peníze, nechtějí jít do možnosti A, vlastně ani do B. Vámi zvolený lék si nemůžou dovolit nebo prostě nezvládnou dávat tablety. No a co potom? Samozřejmě něco jsme na praxi odkoukali, ale když je právě ta zodpovědnost na vás, tak je fakt často těžký rozhodnout, která z těch zbývajících možností bude pro konkrétního pacienta nejlepší. 

Co mě ze začátku hodně zpomalovalo, byly DÁVKY. Nejenom že se různí zdroje, ale hlavně někdy máte fakt široký rozmezí. Takže určitě doporučuju začít si vést notýsek už na praxi, ať se máte od čeho odpíchnout. 

Člověk si taky naivně myslí, že ten největší problém bude ze začátku ta samotná medicína, že nebude vědět, co udělat nebo že se mu to prakticky nepodaří. Věřte mi ale, že ze začátku budete řešit hlavně praktické věci, jako kde co je, jak zacházet se systémem, jak vyúčtovat nebo hledat, kolik co stojí. Budete se učit postupy, který vaše pracoviště bude vyžadovat a vlastně potom zjistíte, že ty správný medicínský postupy v hlavě máte. 

No a pokud bych měla vypíchnout ten největší problém, se kterým se musím potýkat, tak to paradoxně není spojené tolik s veterinou. Je to neexistující rovnováha mezi prací a normálním životem. Možná až teď po těch třech měsících tomu trochu začínám přicházet na kloub. Ono vás to totiž ze začátku úplně pohltí. V práci jedete na 100% celou pracovní dobu, i když jste začínali jen s vakcinací. Po cestě domů přemýšlíte, jestli jste něco nezkazili. Doma místo normálního odpočinku nebo toho, že si v klidu uvaříte nebo uklidíte, se bavíte, jestli jste nááhodou neměli udělat něco jinak. A v noci se vám o tom všem zdá. A první měsíc ani nevíte, že to takhle vlastně je. Teda aspoň z mojí zkušenosti. Fakt mě ta práce baví, ale je to nesmírně vyčerpávající, protože zatím nic nemůžete nechat na autopilota a opravdu celou tu pracovní dobu vám v hlavě projíždí desítky myšlenek najednou, ve kterých se snažíte dělat si pořádek. 

Já toto vidím jako problém. Ne proto, že bych to teď fyzicky nebo psychicky nezvládala, ale protože z dlouhodobýho hlediska vím, že tohle je neudržitelný způsob života a že mě to chtě nechtě doběhne, jako spoustu veterinářů přede mnou. Proto už teď, když jsem se do práce jakž takž zaběhla, hledám cesty, jakými bych si mohla pomoct. 

Jelikož ten problém hodně vychází z toho, jak jsme žili během studia - neustávajícím pocitem, že stále něco MUSÍTE,  tak se nutím nic nemuset. O víkendu prostě odpočívám. Je to popravdě úplně novej pocit, na který jsem si musela zvyknout. Jezdíme do lesa, koukáme na dokumenty, dokonce jsem začala číst knížky a jednu už celou přečetla! Ta práce stejně jako škola nutí člověka neustále něco dělat, dál se vzdělávat a ponořit do toho fakt všechno, co v sobě máte. Jenže jak dlouho by to takhle vydrželo? Samozřejmě, že jsem i strávila večery tím, že jsem si dohledávala věci a informace, ale bylo to vždy pro konkrétního pacienta a pro danou situaci. Což je teď za mě nejideálnější cestou učení se. Ale myslím, že právě teď je taky čas naučit se i odpočívat. Šest let to z nás ta škola mlátila, až člověk zjistí, že ve svém volném čase přemýšlí jen nad tím, co by ještě měl udělat a vyčítá si, že to nedělá. 

A jestli v něco věřím, tak v to, že právě ta rovnováha a následně psychická pohoda z nás udělá lepšího veterináře. 
A lepší na to myslet už od prvního dne než potom vyhořet. 

Nakonec vám tu odložím jednu z těch cest, co jsem dělala pro svůj klid a podporu sebe samotný. Každý den po skončení pracovní doby jsem si zapsala, co se mi ten den PODAŘILO. Že jsem ostříhala drápky? I to šlo na seznam. Prostě všechno. Vakcinace. První otitida. Prostě i jednoduchý žlázky. Asi už po dvou týdnech jsem začala zjišťovat, že si to psát nemusím, protože mi i dělá problém na všechno si vzpomenout. Ale pro začátek to bylo strašně milý si za ten náročnej den vypíchnout věci, který se člověku podařily. Pro zvýšení sebevědomí to bylo příjemný pohlazení. Tak to můžete zkusit taky. 

No a možná si říkáte, co má být jako ten bonus. Mnozí asi víte, že můj přítel je také veterinář, také absolvent. Tak jsme se domluvili a on vám tu sepíše i svou perspektivu, jaké to je nastoupit do práce. :) 

Jinak se mějte krásně a učte se odpočívat! 

:)

Najťažšou vecou po škole je pre mňa boj s vnútorným pocitom nutnosti neustáleho sa zlepšovania. Dôležité je v prvých týždňoch pochopiť, že si môžete dovoliť pomalý progres. Záleží, na akú kliniku sa dostanete, avšak myslím, že na väčšine Vás viac menej hodia do vody a musíte sa naučiť plávať sami. Prípadne sa stretnete s pomocou niektorých kolegov, ktorí sa určite snažia do Vás niečo vštepiť, avšak logicky na Vás nemajú stále čas. V priebehu prvých pár dní sa naučíte veľmi veľa. Nielen ohľadne veteriny, ale aj chodu kliniky. Je však normálne, že skôr či neskôr raz prídete domov, a budete mať pocit, že ste sa nikam neposunuli. Je nesmierne dôležité tento pocit prijať ako fakt a odprostiť sa od doterajších zaužívaných spôsobov zo školy, ktoré Vás vyslovene nútili zo seba vždy vyťažiť čo najviac. Ak v tom budete pokračovať, zničí Vás to. Po takomto dni je pre mňa viac ako inokedy dôležité ísť sa prejsť so psom, dať si dobré jedlo, prípadne si napustiť vaňu a chvíľu nemyslieť. Spravte si z toho rituál a dajte si záväzok že v takéto dni si budete vážiť seba ešte viac ako keď zakanylujete 5 psov za deň na prvýkrat, vykastrujete a ešte Vás majiteľ s úsmevom pochváli a donesiete Vám víno alebo čokoládu. 

Popravde, viacej dní budete bojovať s tým, že ste niečo prakticky alebo teoreticky nezvládli, že bol na Vás niekto nepríjemní, že ste chceli veľmi pomôcť zvieraťu, ktorého majiteľ mal vo vačku 500 korún a to bol jeho limit, ktorý je na neho ochotný minúť. V škole od nás vyžadovali vedieť všetko perfektne, spravili z nás stroje schopné nabifliť sa všetko, nikto nás však nenaučil ako sa popasovať s realitou. Ak by som raz mal v nejakom utopistickom svete meniť curriculum univerzity, prvé čo by som spravil by bolo, že by sa celých 6 rokov vyučovala psychohygiena. Prevencia je vždy dôležitejšia ako riešiť problém nielen v medicínskom svete, ale aj v tom našom osobnom a mentálnom. Preto ak čítate tento článok a za pár rokov sa máte stať veterinárom, naučte sa dať si dobré jedlo aj keď skúšku neurobíťe, pozrite si seriál aj keď ste nesplnili svoj 12hodinovy denný limit učenia. Sám hovorím z vlastnej skúsenosti, kedy som bol schopný sa konečne najesť, až keď som dokončil otázku, alebo urobil toľko a toľko strán. Čím skôr sa naučíte prijať fakt, že nie ide vždy všetko podľa plánu, tým skôr objavíte vnútorný kľud a zároveň aj čaro veteriny.

Na terajšej práci ma najviac baví to, keď príde neočakávaný pacient. Nie ten, ktorého vybavíte za 20 minút a všetci sú spokojní. Ale ten, pri ktorom sa musíte naozaj zamyslieť, nerozumiete hneď výsledkom vyšetrení a tešíte sa, až prídete domov a niečo si o tom prípade naštudujete. Pátrate ako detektív, vymýšľate diferenciálne diagnózy a mnohokrát ani neprídete na príčinu. To sú síce tie ťažšie dni, ale veľakrát sa Vám podarí prísť na niečo, čo zviera trápilo niekoľko mesiacov/rokov, prípadne to na inej veterine nedokázali vyriešiť a Vás zavalí príjemný pocit dobre vykonanej práce. Vtedy idete domov s úsmevom na tvári a konečne máte pocit, že všetko to úsilie za tie roky stálo za to. A je to tak. Viem, že mnohí z nás mali povolanie veterinára vysnívané už od útleho detstva. Ja som nebol výnimka. Je veľmi zvláštne, keď toho cieľa po dlhých rokoch dosiahnete. Máte radosť, ale zároveň aj také prázdno. Čoho sa chytiť teraz, o čom snívať ďalej. Je doležité nezabudnúť žiť. To, že veterina je náročné povolanie časovo, fyzicky aj psychicky neznamená, že nemožete mať iný život. Práve naopak. O to viac ho potrebujete a preto doporučujem hľadať balans medzi životom a veterinou už na škole. Veľmi Vám to uľahčí život. 

Asi poslednou vecou, o ktorej by som sa Vám chcel zmieniť, je vzťah k ľuďom. Ako už Anetka vyššie načrtla, veterina nie je povolanie o zvieratách. Ak niekto šiel na veterinu, lebo má rád zvieratká a neznáša ľudí, nech si zbalí švestky už teraz. Za mňa je to najväčšia hlúposť akú môže človek urobiť. Nerobí to z neho zlého veterinára, ale pre mňa to je to isté, ako keby učiteľka v školke nemala rada deti. Polovica Vašej práce je o ľuďoch. Je nutné s nimi vedieť komunikovať, odhadnúť ich požiadavky a hlavne BYŤ EMPATICKÝ! Toto všetko sa síce môžte naučiť, ale domov budete chodiť zbití ako psi, pokiaľ v sebe ten kúsok filantropizmu nemáte. Takže prosím nezabúdajte na to, že veterina je aj o ľuďoch. Učme sa byť tolerantnejšími a chápavejšími a vždy večer doma pred spaním odpustime aj majiteľom, ktorým by sme najradšej vrazili do držky, aby sme sa z toho všetkého nezbláznili a zvnútra nás zbytočne nezahlcovali hnev a úzkosť, ktorých si každý deň z práce budete niesť požehnane.

Veterina je ale nádherná a každý deň som vďačný, že robím niečo, čo ma baví. Takže vydržte, aj keď je to ťažké, stoji to za to!

5 komentářů:

  1. Moc vám oběma fandím a s nadšením sleduji každý váš veterinární krok. :)

    OdpovědětVymazat
  2. Super shrnutý článek. Vnímám to po nástupu do práce úplně stejně, vystihujete fakt všechno čím si všichni procházíme a co je důležité :-) díky

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš čas. :)