Řeknu to hned na začátku - kdo během veteriny nechodí na praxi, bude jako veterinář naprosto nepoužitelnej (alespoň na začátku). Praxe v privátu či na škole je prostě stěžejní - člověk totiž konečně pozná, k čemu všechny ty teoretický věci jsou. Pochopí, co veterina obnáší a jaká dřina to doopravdu je. Má možnost naučit se komunikovat s klienty, komunikovat obecně mezi doktory a sestrami a pokud má štěstí na kliniku, bude mít taky možnost lecco si prakticky zkusit. Zkrátka na praxi chodíte sami pro sebe.
Během svého vlastního praxování jsem se setkala s desítky studentů a někdy jsem až překvapená, jaký přístup k tomu mají. Proto jsem se rozhodla sepsat tento článek, kde bych se ráda podělila o nějaký tipy a tríčky, jak na praxi chodit tak, abyste z toho něco měli. Vůbec to neznamená, že já jsem ideální příklad - naopak, ale i mé vlastní chyby a rezervy by vám mohly pomoci.
Já jsem začala chodit na praxi v polovině třeťáku. Za mě je to celkem ideální čas, protože už nějaké teoretické základy budete mít a na klinice nebudete totálně ztracený a zmatený, jako jsem to u nějakých prváků viděla. Na druhou stranu pokud ten čas a energii v prvních ročnících máte a chcete mermomocí začít, proč ne. Jen bych počítala s tím, že začátky budou možná náročnější než pro starší ročníky.
Během těch tří let jsem viděla sedm různých pracovišť, včetně školy. Někde jsem byla den, někde týdny, někde roky. Tohle číslo se bude pro mnoho mých spolužáků lišit a vlastně skoro nic neznamená. Ale. Jedna z mých prvních rad je tato: vyzkoušejte si praxovat na vícero pracovištích. Je to z toho důvodu, že veterina se nedělá všude stejně. Tím pádem vám to i může otevřít oči a na některé věci se budete moci dívat s nadhledem. Třeba zjistíte, že vaše milovaná klinika dělá vlastně dost věcí pofidérně a nebo naopak si potvrdíte, že dělají super medicínu a chcete co nejvíc času strávit tam. Každopádně vám to dá rozhled a budete mít možnost si z každého vzít něco.
A teď už k nejdůležitějšímu bodu, od kterého se všechno ostatní odvíjí. BUĎTE AKTIVNÍ. Teorii se můžete naučit doma, ale na klinice máte jedinečnou příležitost vidět případy na vlastní oči. A může se stát, že něco uvidíte jenom jednou během celých šest let na škole! Právě ten level vaší aktivity bude určovat, kolik si z praxe odnesete.
Tento jednoduchý princip potom ovlivňuje úplně všechno.
- váš vztah s doktory a sestřičkami
- umění komunikace s majiteli
- praktické schopnosti
- teoretické znalosti
a hlavně váš obecný přístup k získávání jakýchkoli zkušeností
Teď si projdeme všechny výše uvedené oblasti a jak "být aktivním" se vám může vyplatit.
a) Vztah s doktory a sestřičkami
Naprostý základ je spřátelit si sestřičky. Pokud si myslíte, že veterinární sestry jsou nějaký onuce, co jen utírají hovna a jsou pod vaší úroveň a jejich práce je pod vaší úroveň, tak narazíte na jednu velkou hnusnou zeď, kterou jen těžko přelezete. Dobrá (ani nemusí být výborná) veterinární sestra je už půlkou úspěchu průměrného veterináře. Ona je první člověk, který mluví s majiteli, ona je ta, co urychluje práci tím, že všechno potřebné vždy leží na stole, ona je ta, co běhá kolem psů na hospitu a právě ona je ta, co dělá všechnu tu špinavou a nevděčnou práci. Ukažte jim respekt a ať už dělá sebejednodušší věc, zeptejte se, jestli nechce pomoc.
Když na praxi ukážete pokoru, můžete si tím jedině přilepšit. Já jsem třeba myla i záchod, vytírala schody, prala zahovněný deky a byla jsem v těsném setkání se všemi tělesnými tekutinami.
Chápu, že mnozí z vás mají obrovský respekt k doktorkám a tak trochu stereotypně šílený k doktorům. Že se i bojíte cokoli říct, obzvlášť ne něco veterinárního, protože to určitě bude špatně. A hlavně na nic radši nesahat, protože to určitě zkazím a oni na mě budou křičet. Na konci dne ale jsou to všechno jenom lidé, stejně jako vy. A přestože respekt je určitě na místě, neznamená to, že s nimi nemůžete navázat osobnější vztah. Naopak! Máte úžasnou příležitost budovat si síť kontaktů a mentorů, kterým budete moci zavolat, až si nebudete vědět rady. A nedělejte to z vypočítavosti, ale z dobré morálky - protože snad chcete pracovat s lidmi, se kterými se máte rádi, se kterými vycházíte a se kterými se můžete bavit o úplně obyčejných věcech.
b) Komunikace s majiteli
U tohodle bodu asi začnu takhle - spoustu lidí jde na veterinu s tím, že nemají rádi lidi, ale milují zvířata, což je popravdě opravdu ptákovina. Veterina je totiž především o lidech a čím dříve se naučíte, jak s nimi mluvit a jak vykomunikovat to, co je zrovna potřeba, tím lépe pro vás. Taky tu asi zmíním to, že zrovna na škole se tu komunikaci nenaučíte - nebo úplně malinkato. Není to úplně trendy, aby vás tam doktoři podporovali v komunikaci s majiteli, takže pokud se chcete zdokonalit v této oblasti, doporučuju soukromou praxi.
A opravdu jde většinou o maličkosti, o slovíčkaření. Že se máte dívat do očí, že majitel bude mít tisíckrát lepší pocit, když se budete vlídně chovat k jeho psovi než když na něj spustíte milion informací, že někdy nic neříkat, řekne mnohem víc.
Taky pochopíte, že to složitý učení se cizích názvů a různých pochodů budete muset úplně překopat a naučit se zase mluvit lidsky a že trachea bude pro jednou zas průdušnice.
Proto ať už budete kdekoliv, nebuďte hin jen z toho super případu, co zrovna vidíte, ale taky důkladně poslouchejte. Jak se doktor představí, jestli se představí, jestli podá ruku nebo jde rovnou šahat na psa. Tím se naučíte strašně moc. Odposlouchejte si způsoby, jakými se dá majitelům navrhnout léčba, jak se mluví o eutanazii a jak se vysvětluje dané onemocnění. A vysvětlují ho vůbec? Chcete ho vysvětlovat vy? A jak byste to třeba řekli vy?
Myslet si, že jednoho dne prostě přijdete prvně do práce a díky Áčkům v indexu budete báječnej vet je trošku utopie.
Proto když budete mít tu možnost, zvedněte ten telefon, jděte do čekárny vyzjistit, kdo co potřebuje a zatímco si doktor píše zprávu, můžete si budovat svoje small talk schopnosti. A doma, když se něco učíte, zkuste si to si "říkat i pro majitele". Jak byste třeba vysvětlili selhání jater, aby majitel pochopil závažnost situace, ale zároveň vás opravdu zvládal vnímat a jen vás neodkýval?
c) Praktické schopnosti
Pro mnohé z nás kámen úrazu. Je totiž málo soukromých praxí, kde by vás k něčemu pustili a tak bohužel odcházíme ze školy s tím, že mnoho věcí máme jen nakoukaných. V tomhle ohledu je zase skvělá školní JIPka, kde si můžete zkusit leccos a hlavně, kde jsou strašně hodné doktorky.
Obecně bych ale nečekala, že vám doktoři budou všechno servírovat na stříbrném podnose, takže ta nejlepší rada, co vám tady můžu nabídnout, je životní motto mé babičky: "Líná huba, holý neštěstí."
Já sama jsem s tím měla vždycky velký problém, protože strach je strach a dokáže podkopat i tu nejsebevědomější náladu. Ale chce to prostě zkusit všechno, co se dá. Zkusit se prostě smířit s tím, že vám to ze začátku nepůjde, ale že to nic nemusí znamenat. Že to chce jen cvik a zopakovat to mockrát. A taky že je fakt hloupost některými činnostmi opovrhovat, radši stokrát dát dohromady infuzi, abyste to zvládli i v polospánku, než si říkat, joo to je pohodička a potom v šesťáku koukat na hadičky a nevědět si rady. A pokud jste na super praxi, kde běžně asistujete chirurgovi, umíte natáhnout očkování? Víte, jaký dát odčervení? A když jste špatní z toho, že v páťáku jste měli sterilní rukavice na sobě jen jednou na povinné praxi na porodně, co si takhle domluvit na své soukromé praxi, že vykastrujete známému kočku pod dohledem svého oblíbeného doktora?
Prostě něco. Chápeš. Prostě dělej cokoli. Hlavně nestůj v koutě a nečekej, že ti to podaj do ruky. Zkus to. Normálně otevři tu pusu a zeptej se.
A hlavně se neboj, že ty neumíš nic. Umíš. Možná ne všechno, co tvoje spolužačka, ale třeba zas umíš něco, co ona ne. A třeba si jednou u kafe povíte, že se vlastně bojíte obě dvě stejně.
d) Teoretické znalosti
Řekla bych, že využít teorii z praxe umí být dost ošemetný, protože často se to za chodu moc nedá zvládat. Třeba koukáte na sono a řikáte si oukej, takže když půjdu takhle nahoru a šikmo, najdu ledvinu. Nebo vás učí s novým analyzátorem a řikáte si, jasný, dávačka. A nebo se po stý učíte, jak posílat Idexx a Laboklin (haloo Aneto :D). No a furt se jako divíte, že po stý prvý si to nepamatujete. Že jste si řekli, joo to si budu pamatovat, ale velký kulový. A tak vám jednoho dne cvakne v hlavě a napíšete si to jak pro úplný blbce, nalepíte na skříňku a potom to stejně zkazíte, protože prostě takový to na praxi je. :D
Co tím ale chci říct, všechno si pište! Já měla roky v mobilu poznámky určený pro praxi. Psala jsem si ze začátku fakt úplný blbosti jako jak natáhnout očkování, jak dát dohromady infuzi. Časem ale přibydou takový špeky, na který byste během učení ani nenarazili nebo si naopak napíšete nějakou úplně praktickou věc, která dává totální smysl, ale sami byste na ní nepřišli. Takže určitě doporučuju mít po ruce mobil nebo sešítek, kam si všechny ty blbůstky budete psát. Ono když to vidíte, napíšete si to a po čase si to přečtete i s tím, že toho konkrétního pacienta si budete umět vybavit, vám dá fakt mnohem víc, než když si přečtete čistou teorii v knížce.
Taky vůbec není na škodu si doma vyhledat víc, pokud máte jen trochu času. Protože opět spojíte si to s konkrétním pacientem, na kterýho byste třeba dřív zapomněli.
Poslední taková moje rada zní - nekašlete na dávky! Já si skoro celý studium říkala, ježiš, to ještě nepotřebuju. Stejně to zapomenu. A jako jo, zapomenete. Jenže v šesťáku začnete jak zběsilí honit dávky, máte to v tom bordel, takže si stejně pamatujete jen Propofol a zapsaný to máte všude možně, takže máte problém to i najít. Já plánuji pořídit sešítek, kde budu mít fakt jen dávky, abych to měla na jednom místě a lituju, že mě taková blbost nenapadla dřív. :D
A to je pro dnešek asi tak nějak všechno. Snažila jsem se to napsat tak nějak strategicky, abych pojmula od všeho trochu, ale o každém bodu by se dalo mluvit vážně dlouho. Asi bych vás tím prostě chtěla popostrčit a dodat odvahu. Abyste na tu praxi šli. Abyste se nebáli zeptat. Nebáli mluvit. Nebáli být lidští a sami sebou.
Ukázat slabost a umět si říct o pomoc je mnohdy spíš známkou síly, nežli slabosti. :) Takže se nebojte i mezi spolužáky přiznat, že něco neumíte, že jste něco nikdy nedělali nebo neviděli. Často zjistíte, že oni jsou na tom úplně stejně. A jestli my, veterinární studenti, něco fakt potřebujeme, tak je to mentoring. A když ho máme pomálu tam shora, pomožme si aspoň mezi sebou. :)
Mějte se krásně!
:)
Žádné komentáře:
Okomentovat
Děkuji za Váš čas. :)