Efekt motýlích křídel

V posledních týdnech se na světě odehrálo několik velmi smutných a vážných tragédií a já vám upřímně řeknu, nepřekvapuje mě, že se to stalo. Co mě ale překvapuje a co mě jako obyčejného smrtelníka, který není v centru dění, rozesmutnilo a rozčílilo nejvíc, jsou právě reakce lidí. 

Nechci se k tomu nějak výrazně vyjadřovat, protože jsem už pochopila, že to je plýtvání časem, ale jednoduše...je mi z toho na blití a tím myslím vše - francouzské profilovky, hesla "pray for...", přičemž je pronášejí nevěřící, kteří se k nikomu nikdy nemodlí...zkrátka lidská omezenost a hloupost, neexistence vlastního názoru a zároveň projevování názoru, když ho neumí ani řádně argumentovat. Nezapomeňme také na to, že dneska se už po všem slehla zem. O tom tenhle článek ale nebude. 

Tenhle článek je o všech různých činnostech, které opravdu dopad budou mít. Dobré skutky, které doopravdy budou mít vliv a někomu či něčemu pomohou. To je to, o čem by měl dle mého mluvit každý. To je to, co by měl každý DĚLAT - ne jen soucítit, sympatizovat nebo šířit strach. 

Dala jsem do kupy několik jednoduchých, často obecných, často konkrétních tipů, které byste do svého života mohli bezbolestně zařadit a usínat tak večer s pocitem, že svůj dobrý skutek jste si dnes odškrtli. Nebudu zacházet do přílišných detailů, je to spíš jen výčet bodů, které podle mne mají smysl a je na každém, který bod se ho dotkne nejvíc, co ho nejvíc zaujme a o čem si bude chtít najít více informací. 

1. The Global Goals
Začneme úplně obecně, pěkně od začátku. Co považujeme za svůj domov? Zkusme trochu pozměnit naší běžnou vizi a podívejme se na náš DOMOV z jiné perspektivy. 

Video je, jak už jste možná sami poznali, pod hlavičkou organizace United Nations a pravděpodobně jste se s tímto konkrétním "hnutím" setkali v rámci proslovu Emmy Watson. 

V podstatě jde o 17 oblastí, kde je potřeba zaměřit naši pozornost a cíleně se věnovat těmto problémům, protože jde o takové problémy, které nám buď brání v pozitivním obecném rozvoji či naopak je musíme potlačit, abychom se za pár let nedivili, jakou škodu jsme tu napáchali. 

Je na každém, která oblast je mu nejbližší, která by podle něho měla dostávat nejvíce pozornosti. Základem celé kampaně je ale povědomí, že tyhle problémy existují, tak uvědomělé povědomí, že člověka to donutí něco dělat. 

Proč je dobré NEblogovat

Tak zaprvé - co ten název, Aneto?

Já vím. Zní to tak trochu nepatřičně, co? 

V životě bych se neoznačila jako blogerka - nepřijde mi na tom označení nic zlé, není to něco, za co by se měl člověk stydět, vůbec ne. Zkrátka já blogerka nejsem. Blog jsem vždy brala jako vyjádření sama sebe, jako slova, která se derou na povrch, ale která by neměla správné publikum, pokud bych je vyslovila nahlas. Proto píšu. 

Neoznačila bych se jako blogerka, protože tohle není můj primární prostor, kde se vylívám. Spousta lidí má tuhle mylnou představu - spoustu lidí stále překvapuje, když řeknu, že píšu a že píšu jen pro sebe. Do malé knížečky, perem, pěkně staromódně. Proto nejsem blogerka. 

Přesto svůj blog miluji a nikdy by mě nenapadlo, že tomu tak bude. Myšlenka toho, že někomu někde moje slova pomohou (ať už jakýmkoliv způsobem) mě plní radostí a je to jediný důvod, proč se sem vracím. Proto jsem tu i dnes. 

Zastavit čas

Miluji podzim. Je to mé druhé nejoblíbenější období v roce a já si ho každý rok snažím vychutnat co nejvíc. Samozřejmě si ho užívám kvůli všem běžným důvodům, kvůli kterým ho miluje tolik lidí, ale pro mne skrývá ještě něco navíc. Jakousi nostalgii. Období vzpomínání, období snění, čas, kdy ráda žiji především sama v sobě. 

Jsou to dny věčného přemítání o životě, smrti, duši a lásce. Lásce k rodině, lásce k přátelům, láska, která v různých formách přebývá v každém z nás. A je to i o vděčnosti. Vracení se zpět ke všemu, co mám a uvědomit si to. Být přítomná teď a ne někdy jindy. I o tom všem je pro mne podzim. 

Tenhle rok je to pravděpodobně o lidech kolem mne. Už si totiž doopravdy začínám uvědomovat, že lidé, kteří se v mé blízkosti pohybují, jsou mojí volbou. Ne že by to byla nová geniální myšlenka, ale jsem přesvědčená, že spousta z nás bere naše přátele jako fakt, nikoliv jako volbu. Moje přátelství a moje vztahy nejedou na autopilota. To je věta, kterou bych si ráda vsugerovala do paměti a řídila se jí v určitých okamžicích. 

Začínám doopravdy chápat, že méně je více, že smích je podstatný, ale upřímnost je nade vše. 

Podzimní burgundy makeup

Zase podzim. Člověk by ani neřekl, jak rychle ten čas utíká. Letos si jeho nástup ale vychutnávám a stíhám si všímat změn počasí, barevného listí a mlžného oparu. Mám podzim hrozně ráda, pravděpodobně je to moje druhé nejoblíbenější roční období - hned po létě. Miluji zemité barvy, které sebou přináší - všechny tóny zelené, hnědé a často právě i vínově zabarvené listy. Vínová či burgundy je totiž to, o čem to dnes celé bude. 

Během let jsem poznala, že tato barva mi sluší, zda to dělají vlasy nebo pleť, nevím, ale náhodou není, že mám v šatníku právě hned několik vínových kousků (pamatujete si tento článek, jenž byl vlastně takovým lookbookem?). Bylo jen otázkou času, kdy i do makeupové sbírky přibudou nějaká vínová líčidla. A tak se ke mně dostaly stíny od Gabriella Salvete v odstínu 10 (na webu odstín 04). 

Líčení je spíše večerního typu, záleží především na jeho intenzitě, ale ani bych neměla problém s ním jít do školy nebo nakupovat. :D Vybrala jsem tři varianty pro rty, ale ve své podstatě jsou všechny na jedno brdo - tmavší nude s nádechem do růžova - dejme tomu. 

Update X Depresivní stavy X Upřímnost X Vztahy

Zdravím všechny u dalšího updatu. Přijde mi to jako věčnost, ale jsou to vlastně jen dva měsíce, co jsem naposledy podobný článek psala. 

Přijde mi, že je zase vše jinak, opět jsem změnila prostředí, opět se změnily moje nálady, ale co zůstává stejné je fakt, že času na blog mám stále málo. Už ani nevím, na jaké důvody bych se měla vymlouvat, pravdou stejně nakonec vždy zůstane, že na co si čas udělat chceš, na to si ho uděláš.  Nebo snad ne? Přijde mi, že se mě tohle heslo drží jako vteřinové lepidlo. Stejně jako to, že poslední dobou nejsem schopná dodržet jediný slib - slib, spíš takové to "sejdeme se/podnikneme/zařídíme" a "určitě" a "tohle nebude takové to, že si to řekneme a potom to neuděláme". 

Už je to dva týdny, co jsem v Brně (momentálně ale píšu z domova) a chodím zase do školy. Musím říct, že právě to jsem už nutně potřebovala - ironií je, že právě to jsem nechtěla. 

Nevím, jak se to jeví vám, ale tenhle blog je stále málo otevřený a upřímný, jak bych chtěla. Možná se to časem změní, možná ne, každopádně není to jen na mně. Brala jsem to vždy jako krásnou příležitost vytvořit kolekci něčeho, co miluji, co obdivuji, co mě plní radostí a co může být stejně všední jako krém na obličej či velmi důležité jako můj vztah k hladovějícím dětem. Není náhodou, že jsem sem psala většinou tehdy, kdy mi bylo fajn, kdy jsem měla o čem psát a kdy jsem zkrátka měla těch svých pokladů na rozdávání - ať už se jednalo o něco, na čem mi záleželo či to byl jen malicherný nákup. Zkrátka se stalo, že vyprchala ta opravdovost, o které celý ten náš život je. A i o tom by měl můj blog být. Alespoň já to tak chci. 

Nemám zdání, zda na tom někomu vůbec záleží. Je to malý kout ve virtuálním světě, který je na první (a možná i na druhý) pohled naprosto zbytečný. Jenže potom v podstatě dostanu návrh psát pro školní časopis a to právě proto, že někdo našel můj blog...nebo kamarád se zmíní před jeho novou kamarádkou, že píšu a že jsem napsala o veterině a ten člověk má o to zájem...nebo se zkrátka jen moje kamarádka zeptá, jestli budu tenhle víkend psát. 

Efekt motýlích křídel, znáte to? Na všem záleží, na každém momentu, na každé vaší činnosti i na vašem názoru. Nevím, jak jsem na to mohla zapomenout. Protože já s tímhle tento blog zakládala, že prostě sem zabrousí takoví lidé, jež moje slova ocení, zhodnotí a něco si z nich odnesou. Stejně jako to dělám já u x dalších lidí, které často ani neznám. 

Co tím vším ale chci říct. Chci, aby tu byl prostor i pro takové chvíle, kdy je zkrátka všechno na hovno. Život není jen o sluníčkách, duhách a jednorožcích, každý z nás se denně probíjí životem a ne vždy to večer končí výhrou. Často se cítíme naprosto bídně a nějak jsme se ocitli v době, kdy špatná nálada je znamením porážky a že děláme něco špatně. Což samozřejmě je často pravda, ale často to znamená jen to, že se snažíme, že hledáme a že jsme na cestě. Na cestě za něčím lepším, k čemuž ještě nevíme, jak se dostat.