Skincare

Zdravím všechny, co dnes přišli :)

Dneska bych vás chtěla provést mojí péčí o pleť. Dle mého pleť a starost o ní není vůbec tak povrchní, jak se někdy můžeme dozvídat od jiných, vždyť přeci jenom kůže je největší orgán našeho těla a slouží jako primární bariéra proti vstupu škodlivých patogenů. Je to tedy základní pilíř našeho zdraví. 

Nejenom, že je pleť důležitá pro fyzickou stránku, ale i u té psychické hraje důležitou roli. Každý den se vidíme v zrcadle a chceme vypadat a cítit se skvěle. I slečny, které se nemalují a vyznávají přírodní styl bytí, mají o svou pleť starost, takže ať už je naše pleť jakákoliv, vždy souvisí s naším sebevědomím. 

Tento článek bude ale především o produktech, které se v mé rutinně ustálily a které bych se nebála doporučit nejbližším kamarádům. 

V posledních letech (asi s nástupem na veterinu) jsem začala mít problémy s pletí, které zaručeně nebyly typu pubertálního akné. Největší problémy jsem měla po stranách tváří, občas na bradě a čelu - byly to takové rádoby boláky, které se ukrývaly pod povrchem vrchní vrstvy kůže, některé bolely, některé vůbec ne. Vždy byly ale na dotek cítit, tvořily jakýsi reliéf. 

Dlouho jsem nevěděla, co s tím a hlavně jsem neznala příčinu. Někdo doporučoval peeling, někdo mi ho zakazoval, uvažovala jsem o přírodní kosmetice, byla u kosmetičky a když jsem byla u dermatologa, řešili jsme důležitější problémy, co jsem si přivezla z Indonésie ve formě slezlého obočí a mokvavých skrvn na oku. :D tenhle článek zatím musíte milovat! 

Hádám, že tak rok jsem se sledovala, psala jsem dokonce Lucce z blogu Život podle Lucie, která byla tak hodná a doporučila mi indickou masku Tarika, o které se dnes také dočtete. 

A teď tedy k jádru pudla - zjistila jsem, že mojí příčinou je jednoduše stres a výkyvy hormonů. 

Podle rady Lucky jsem se více nasměrovala na přírodní kosmetiku a podle jejích slov "i kdyby to bylo jen Alverde z DMka" jsem se řídila. Stále určitě nejsem puritán, co se toho týče, ale přísahám, změny byly vidět. 

Kdyby jste mě dnes ale potkali na ulici, řekli byste si ale "Co ta Aneta plácá, vždyť vypadá, jako kdyby jí poštípaly komáři". No, jelikož jsem v plném běhu zimního semestru, jsem zas plně ve stresu a moje pleť mi to štědře oplácí. Takže fotky před a po vám neukážu, protože by to akorát bylo před a ještě hůře. 

Teď už se ale nudíte, takže rovnou přejdu k samotné skincare. 

Jak na TO-DO listy - time management díl 2.

Asi před sto lety jsem napsala článek o diáři a jak zefektivnit jeho používání, slíbila jsem pokračování a dnes tu tedy máme tipy na to-do listy neboli seznamy věcí, které zkrátka musíme udělat. 

Nevím, jaký máte vy vztah k těmto připomínačům povinností, ale já bych bez nich své přeplněné dny nezvládla. Pokud jste totiž jako já a zapomínáte občas i vlastní jméno, jsou tyhle seznamy nutnost. Ono si totiž člověk v hlavě řekne musím udělat to a to a je přece zbytečný to psát, takovouhle věc nezapomenu, ale potom uděláte milion dalších věcí, přijdete domů a najednou puf, v hlavě prázdno. 

Ať už jsme mluvili o diáři nebo dnes o to-do listech, organizovanost a určitá systematika je klíčová pro úspěch a  pro vaši produktivitu. Důležité je ale uvědomit si, že to není náhlá změna, novoroční předsevzetí, od zítřka začnu...je to ve své podstatě cesta za svým lepším, výkonnějším já. Pro mě samotnou je tohle motivace, protože dokonalost je pro mě uhrančivé kouzlo, které přestože je nedosažitelné, budí ve mně touhu stát se Bree ze Zoufalých manželek. :D 
Vy to tak samozřejmě mít nemusíte, ale pravděpodobně máte plný zuby, jak stále prokrastinujete, protože ruku na srdce, proč jinak byste klikli na můj článek? 

Za další - i já si uchovávám svoje líné já, mám ho ráda a s časem jsem se ho naučila i hýčkat. Na naší škole je totiž příliš mnoho příliš produktivních lidí, ale bez osobního života, bez názorů a především už ani neumí mluvit o ničem jiném, než je škola. Proto nezapomínejte se i občas vyvalit na postel, pustit si Zoufalky, popíjet kafe a zvysoka kálet na svoje povinnosti (aspoň tak to dělám já). 

No a teď když už jsem vás zmátla natolik, že vlastně vůbec nevíte, jestli pracovat nebo ne, pustíme se do toho a tedy můj systém to-do listů. 

Jít či nejít na střední školu veterinární?

Zdravím a vítám opět u veterinárního článku. :) 

V minulém článku jsme v komentářích diskutovali o věčném tématu - co vlastně ta střední veterinární škola, jestli je dobrá, jestli za to stojí, kde jsou plusy a mínusy apod. Já chodila na gympl, takže moje názory jsou celkem stísněné, a proto jsem rozhodila sítě a vyzpovídala tři slečny, které mají tuto školu za sebou a mohli by vám rozšířit obzory a usnadnit rozhodování. 

Bez velkého zdržování se tedy rovnou pustím do toho a holky vám nejdříve představím. 

Nikča jde se mnou do třeťáku v rámci fakulty veterinárního lékařství a mimo školu zvládá hrát i v kapele. 

Péťa jde také do třeťáku, ale chodí na druhou fakultu, tedy hygienu. I ona je o dost akčnější než já a věnuje se například dogtrekkingu. 

Marťu jsem poznala teď v létě na brigádě a ta míří letos do pátého ročníku na hygieně. 

1. Na jakou střední veterinární školu jsi chodil/a?

Nikča: Ahoj Anet, byla to Střední odborná škola veterinární v Hradci Králové (www.sosvet.cz). Už od samého začátku jsem měla jasno, co chci dělat – veterinu. Takže jít na střední veterinu byla jasná volba.

Péťa:  Chodila jsem na SOŠ Veterinární Hradec Králové - Kukleny. 

Marťa: Chodila jsem na střední veterinu v Českých Budějovicích. (SOŠ veterinární, mechanizační a zahradnická - http://www.soscb.cz/)

Jak moc je ta veterina vlastně těžká?

Zdravím všechny, doufám, že si užíváte léto a smějete se každý den! :) 

Množí se mi zprávy ohledně studia na veterině. Neříkám, že mě otravují, to určitě ne, ale všímám si, že se dotazy docela opakují nebo respektive se týkají stejného tématu. "Dá se to zvládnout?"

V podstatě je to zásadní dotaz, o který jsem se tehdy zajímala i já - jestli se to dá přežít. To je totiž otázka, na kterou nikde nenajdete odpověď, ať už se snažíte jakkoliv. Můžete si zjistit, jak se na školu dostat, jaké předměty budete mít, kolik všechno bude stát apod., ale kolik to bude stát vás jako člověka, to už je všechno jen osobní názor a vy mu můžete buď věřit nebo ne. 

Já mám to štěstí, že právě díky blogu a svým článkům si lidé o můj názor píší a musím přiznat, je strašně těžké ho správně podat - správně objektivně. 

Beztak je mi vždy jasné, že ačkoliv to napíšu sebelíp, člověk si na to bude muset přijít sám, pokud na to tedy bude mít "koule". 

Ta intenzita se totiž jednoduše vysvětlit nedá, navíc každý to vnímá trochu jinak. Tenhle rok jsem se už dost setkávala s velkou touhou po penězích aneb "studuji, abych dostala stipendium".

Takže existují různé extrémy (o kterých očividně píšu pořád) - lidé, co se tu drží zuby nehty, ale vlastně už jsou jednou nohou venku a nebo naši známí veterinární Avengeři, kterým už často nestačí Áčka, ale potřebují svou inteligenci a píli i zpeněžit. 

Nesnažím se naznačovat, který z extrémů je horší, nebo zda jsou vůbec špatné - hádám, že každý si přece jenom žije po svém, každopádně mně obecně extrémy sympatické nejsou, protože já sama hledám v životě především rovnováhu. 

Pokud bych měla jakkoliv poradit právě ohledně tohoto tématu - hledejte v sobě soudnost. Ta totiž na veterině velmi často chybí a je příčinou většiny problémů a stresů - alespoň dle mého. Prosím ale, za žádnou cenu neberte moje články jako absolutní pravdu o naší univerzitě a proboha nakonec si udělejte, co chcete. :D 

Co vás nikdo nikdy nenaučí.

Jsou to asi tři měsíce, co jsem napsala poslední článek, byl to v podstatě celý letní semestr. Jsem ve fázi učení se na poslední zkoušku, před sebou vize prázdnin a jakéhosi prapodivného "nového začátku", který očividně přichází s každým koncem. 

Honí se mi v hlavě spousta myšlenek, mám nutkání sedět a dát celému tomu školnímu roku patřičné sbohem. A vlastně vůbec nejde o školu. Přijde mi, že tenhle rok jsem se naučila o sobě samé víc než mnohé roky předtím. 

Vyjímá se myšlenka "co vás nikdo nenaučí", protože letošní rok byl právě o tom. A těžko se mi hledají slova, abych vám předala přesně to, co chci. 

A pokud vůbec nevíte, kdo jsem a i tak jste dočetli až sem, díky, protože zatím to vypadá jen jako kopec keců...že jo. 

Každý to ví, zdá se, že je to bráno jako jedna z životních pravd. První láska bolí. Řekli vám to vaši rodiče, vaši kamarádi, nespočet rádoby motivačních obrázků na internetu a pravděpodobně i ta osudná první láska. Co vám ale nikdo neřekne, je, jak se s tím vypořádat. Jak se smířit s tím, že vaše první láska není vaší životní láskou. A z vlastní zkušenosti vám přiznávám, že já to určitě nevěděla...a nevěděl to vlastně ani nikdo kolem mě, protože mi nikdo nikdy neporadil tak, abych se z toho opravdu dostala. 

Přijde mi, že spoustu lidí (především ti, co mě znají) si budou myslet "Tohle by si neměla psát, ne na internet, ne "ven", může si to přečíst i on, lidi, co tě nemají rádi.", i má vlastní nejistota se na jednu stranu bojí, že toho někdo někdy bude moci využít proti mě. Pravdou ale je, že já se za to nestydím. A tou pravdou je, že mi trvalo 5 let, než jsem byla schopná přijmout do svého života někoho jiného. 

Každý měl nebo má svůj Kryptonit a já bych vám chtěla napsat o tom mém, protože věřím, že někdo z vás si tím právě teď prochází a nečekám, že by vám tenhle článek měl změnit život a že po jeho přečtení budete šťastnější. Tohle není návod na život, natož na štěstí.