Strach, iluze motivace

Tohle povídání jsem hodně dlouho odkládala...hlavně kvůli sobě, čekala jsem, až přijde doba, kdy se na to budu moct podívat z velký dálky a mluvit o tom, jako kdyby to už nikdy nebylo, jako kdyby to byla jenom fáze, něco, co mě už dávno netrápí. 

Neřekla bych, že tam už jsem, ale svým tempem se tam pomalu a jistě blížím a jsem aspoň tak daleko, že si troufám vám to všechno napsat. 

Minulý semestr byl pro mne nejhorší a zároveň nejlepší ze všech...ale hlavně nejhorší. Mnozí z vás víte, že studuji veterinu a že moje články, které se toho týkají, byly vždycky hlavně o té "tvrdé pravdě", jak je to těžký, náročný, psychicky úporný. 

Jenže na podzim jsem si šáhla na to veterinární dno, kam vstoupí jednou každej student veteriny, každej ho sice zažívá trochu jinak a kvůli všem (ne)možnejm důvodům, ale přijde chvíle, kdy každej z nás má pocit, že už je konec. Že už to prostě dál nejde. Už nemám sílu. Už nemůžu. 

Vím to, protože o tom nikdo nemluví. Nikdo nechce dávat najevo tuhle slabost, a proto je to potom ještě horší, protože máte pocit, že jste jediný z těch stovek lidí, kdo na to nemá, kdo si říká "vždyť já to nedokážu". A potom jednou za čas se s někým bavíte (většinou ovínění nebo opíjení) a vidíte tam ten pohled taky. Tak se zeptáte, svěříte a risknete svoji image. A dočkáte se přesně toho, co máte sami v sobě. Bezmoc. Třeba kvůli úplně jinému důvodu, ale závěr je vždycky stejný. Strach. 

Životní moudrosti

Všechny ty hrozně duchaplný a zajímavý rozhovory se všema těma hrozně zajímavejma a duchaplnejma lidma, kde se životní moudra sypou jako o život a vy si je potom čtete a říkáte "no jo", "že jo?", "hm, to je dobrý", tak jsou občas hrozně složitý a nekonkrétní, ne? 

Přemýšlela jsem, co já bych předala další generaci za životní pravdy a vzešl z toho tenhle seznam, který by se určitě ještě rozrostl, kdybych si to fakt nechala projít hlavou. To jsem ale nenechala, takže se musíme spokojit s tímhle. 

Láska ke vztahu nestačí a vztah bez lásky nepřežije. 

Hodná kočka není vždycky hodná. 

Pro přežití vztahu je nutné zabít ego. 

Láska asi neprochází žaludkem, ale jídlo je příjemnej spojenec a posel míru. 

Přidávat si další porci sice způsobí bolení břicha, ale za dobrej pocit to stojí. 

Dobrej pocit se dost často přeceňuje, protože dlouho nevydrží. 

Mazat si prsa krémem se prý vyplácí. 

Jarní láska v zoo

Společné bydlení dává, ale také hodně bere. Třeba paniku "co na sebe", nepříjemné zjištění "sakra, zapomněla jsem si oholit nohy" nebo zkrátka to romantické vzrušení, které přichází s každou schůzkou. Snažíme se tedy zachraňovat tyhle malé hezké momenty a hledáme nová a nová místa, která jsme ještě neprozkoumali či se vracíme tam, kde to máme oba rádi. 

Ačkoliv je večer u filmu a s chipsy vždycky ta nejpohodovější verze, u které máte pocit, že nic nekazíte, zjistila jsem, že právě společné objevování a žití života v danou chvíli, na daném místě, ruku v ruce je to, co lásce vrací šťávu a touhu dál poznávat toho po vašem boku - přestože myslíte, že už se nic nového nedozvíte. 

A den v zoo s počasím před duhou na to bylo jak dělané. 

Otevřená hlava

Víte, nejvíc ze všeho asi nenávidím pokrytectví. Právě asi proto, že v mnoha věcech jsem taky určitě pokrytec a tak mi to podvědomě vadí u sebe a potom u všech. 

Třeba takový to klasický "každej ať si žije svůj život", "je to přece jejich věc", "nikdo by se neměl soudit, dokud si neprojdeš tím, čím oni". Hm, jenže v praxi to spíš chodí takhle. 

Bože, jak může ten profesor chodit s prvačkou? Kde to žijem, když si ta machna dává pyšně hashtagy plussizemodelka? Tak tohle nechápu. To bych neudělala. To není správně.

Já jsem člověk, co nemá rád změny, mám ráda věci pod kontrolou a cejtim se špatně v situacích, kdy nevím, co mě čeká. Přestože teď zním jako děsně upjatej člověk, oceňuji spontánnost, jsem extrovertní, často se směju a při čekání na autobus si povídám se zlatými dědoušky. I tak mám často pocit, jako kdybych spolkla recept na absolutní pravdu a mám problémy v sobě umlčet souboje emocí a přesvědčení. 

Pokreslená obrázky

Když mi bylo čtrnáct, přátelila jsem se s kamarádkou, se kterou jsme se měnili z dětí v mladé slečny. Bavili jsme se o vesmíru, životě, snech a fantaziích a dozrávali jsme v lidi, které zajímal svět. 

Mezi naše hloubavé konverzace a pubertální smích patřilo i vyjmenovávání všech tetování, která si chceme v budoucnu nechat udělat. Přesto, že v tom bylo plno prosté líbivosti, nebylo to pro nás jen pozérství, ale smysl podstaty a chtěli jsme, aby naše tetování byla především o nás. 

K dnešnímu dni mám tetování tři, nelituji ani jednoho a vím, že přibydou další. Jelikož jsou na viditelných místech, často se mi stává, že se na ně lidé ptají a to především na jejich význam. S vysvětlováním trošku zápasím, protože ne vždy je situace vhodná povídat o jednom obrázku tak dlouho, abych já měla dobrý pocit, že jsem to opravdu podala správně. Často se tedy uchýlím k nějaké banální větě, po kterých následuje pohled plný pochybností a trapné ticho. 

Chtěla bych mít místo, kam ty lidi v nouzi poslat, protože jsou tací, které to opravdu zajímalo a zajímá a právě pro ně píšu tento článek. :)