Cesta za minimalismem a "30day Minimalism Challenge"

Chtěla bych se s vámi podělit o takovou mojí novou či znovu nalezenou vášeň a o experiment, který s tím šel ruku v ruce. Zkuste si udržet svou koncentraci až do konce, protože některé věci, které chci předat, musím zaobalit do rozsáhlejší formy. Ve zkratce jde ale o minimalismus (což je styl života) a jednodušeji o vyklízení a zbavování se nepotřebných věcí. 

Jsem si téměř jistá, že mnoho mých přátel nebo bývalí/nynější spolubydlící by o mě v životě neřekli, že jsem minimalista, protože většinou jsem to byla právě já, kdo si do bytu nastěhoval nejvíce věcí - ale na mou obranu, já si vždy přivezla skoro celý život, kdežto oni mají většinu svých věcí doma. 

Ironicky právě tímto minimalistickým experimentem a tedy 30-denní minimalistickou výzvou jsem zjistila, že mám doma mnohem, ale mnohem víc věcí, než jsem si myslela. A to jsem po svém stěhování do Brna byla přesunuta do nejmenšího pokoje v domě, který vypadal celkem opuštěně a prázdně. 

K tomu, abyste jako amatéři (no offense) pochopili, k čemu výzva slouží a viděli v ní i něco jiného než prosté vyhazování věcí, musíte hledat hlubší smysl, který minimalismus skrývá. Obecně je to styl života, kdy se člověk snaží žít s co nejmenším počtem věcí, který mu potom umožňuje soustředit na důležitější aspekty jeho života. 

Já jakožto neúplný minimalista a jako někdo, kdo není ve fázi, kdy bych byla připravená na opravdový extrémový minimalismus (přesto že mě neskutečně inspiruje a fascinuje) v tom vidím především úlevu a sebereflexi. 

Recenze: Sérum od Biodermy

Po delší pauze jsem tu s rychlým kosmetickým článkem a pokud hledáte nové pomocníky do koupelny, možná se vám bude hodit. 
Už asi rok se mi na obličeji tvoří podivné útrapy, v létě jsem ve svém boji s pletí rezignovala a koupila si (na mě) drahé sérum od Biodermy a čekala zázraky. Dočkala jsem se?

Jen velmi rychle vám prozradím, s čím se potýkám, protože je důležité, abyste věděli, zda to může fungovat na vás, na váš problém. Nemám akné v jeho typické podobě, které znáte z dob puberty. Moje pleť se věkem stává čím dál tím komplikovanější a já z ní trnu čím dál tím více. Mým základním problémem jsou zanesené póry, nejenže jsou velikosti kráteru, ale nic na ně nefunguje. Dalším čertem jsou ty k vzteku nepříjemné hrbolky na tvářích, které na první pohled možná nejsou vidět, ale vás rozčilují neustále. 

To bychom měli - dle mého úsudku mám problém s množstvím mazu, který nemá kudy unikat. Doufala jsem, že ne nejlacinější a věhlasná značka Bioderma mi pomůže. 

Řekla jsem si, že nebudu dělat uspěchané závěry a účinek séra vám popíšu až tehdy, když z něj nic nezbude. Svoje předsevzetí plním, dnes mi už na poličce leží prázdná tubička, která mi připomíná, že bych měla sepsat tento článek. 

I tohle je veterina

V souhrnu prvního semestru na veterině jsem psala něco o tom, zda to studium stojí za to - že je to dřina a že to zvládnou jen ti, kteří to doopravdy chtějí. No a teď si vezměte, že jsem to řekla po prvních pár měsících....a co si asi říkám teď, po roce. 

Tenhle článek je především pro ty, kteří nad veterinou uvažují, ale váhají. Své si zde ale najde každý, každý vysokoškolák a vůbec každý, kdo zkrátka někdy musel jen něco přežít, někde se najít a někde se zapomenout. 

Píšu jako někdo, kdo s plnou jistotou může říct, že tu studují lidi, kteří tu nemají co dělat, kteří na to prostě a jednoduše nemají, bohužel. Píšu ale také jako někdo, o kom si to pravděpodobně říkají i ostatní. Jsem průměr. A jako gymplačka, která měla vždycky všechno na háku, ale i tak měla vždy jedno z nejlepších vysvědčení, přiznávám, že to není zas tak jednoduchý říct. 

Na ten pocit si musí člověk zvyknout - ne proto, že bych potřebovala být nejlepší, toužila mít ze všech zkoušek Áčka a ve skříni červenej diplom - ale jenom proto, že jsem na to nebyla zvyklá. Najednou se přede mnou rozprostřelo celý pole lidí, kteří byli mnohem chytřejší než já...a co především - mnohem svědomitější. A když říkám mnohem, myslím MNOHEM - takový to, od rána do večera s učebnicí v ruce, všechno vím, všechno znám, je mi naprosto jasný, co chci, jdu si za tím, je mi jedno, že neznám nic než svůj pokoj a kampus, ale jedu, mám zkoušky, mám vědomosti, jedu, jedu, jedu...

Time management pro lenochy - díl 1.

Řekla bych, že většina neúspěchů a selhání ať už ve škole nebo v práci souvisí právě s nedostatkem schopností si správně a efektivně zorganizovat čas. Já určitě mezi takové lidi patřila a často se s tím stále potýkám. Určitě nejsem 100%-ní poctivka, nezvládám se věnovat všem důležitým aspektům života, jako je cvičení, nějaké lepší koníčky než je sledování seriálů apod. Každopádně jsem ušla veliký kus cesty, za který jsem se naučila spoustu věcí, které se dnes už snažím jen doladit do dokonalosti. 

Hned na začátku bych chtěla všechny uklidnit, že selhávat je přirozené, dokonalost neexistuje a i když bychom v jedné kategorii excelovali, v druhé zkrátka budeme pokulhávat - např. škola versus společenský život. Dle mého je nejvyšším cílem v organizaci času nebýt efektivní a úspěšný, ale být v rovnováze. 

Nejdůležitějším tahounem celé této tématiky je MOTIVACE. Pokud nemáte jasno, proč byste měli dané věci dělat, nemáte v podstatě šanci zapracovat na jejich zlepšení. Nechci se v tomto článku nějak výrazně vykecávat, raději bych vám dala nějaké praktické tipy, ale motivace je základním kamenem a bez ní nic nevybudujete. 

Na podzim jsem absolvovala seminář o time managementu a byly to skvěle strávené čtyři hodiny, nezalitovala jsem ani jednou, že jsem se zúčastnila a dalo mi toho spoustu. Některé triky, které vám v této sérii budu popisovat, jsem pochytila právě tam. 

Chápu, že ne každému se hned chce do vypisování dlouhodobých cílů a ne každý si chce vypočítávat hodiny, které mu ve dni zbývají - tam sice všechny semináře a všechny motivační řeči začínají, ale já bych vám dnes ráda ukázala malé tríčky, díky kterým budete moci změny vidět hned. 

Šustění papíru, zlatá mašle, blažený úsměv - je to tady!

Upřímně a pro váš klid vám přeji, že už máte koupené a zabalené dárky. :D Stres zkrátka k Vánocům nepatří, alespoň by dle mého neměl! Pokud ale patříte k vánočním lajdákům, přináším vám inspiraci pro balení dárků, bohužel ty už budete muset koupit sami! 

Já se bez ostychu přiznávám, že jsem dárky kupovala už od září, především tenkrát v Ikee, kde se nákup věcí do bytu změnil na vánoční šílenství, ups. Hnědý balící papír mám dokonce od srpna, protože jsem nutně potřebovala výstelku do šuplíků, šuplíky mám sice prázdné, ale zato jsem do něj zabalila každý dárek, který mi skrze ten podzim a zimu přišel do ruky. 
A vůbec toho nelituji! Hrozně se mi zalíbil ten starodávný pocit obyčejného papíru, který se zároveň tváří tak honosně. Je toho navíc obrovská role, takže věřím, že do něj budu moci balit dárky ještě celý příští rok! 

Chtěla jsem, aby dárky působily přírodně, ale zároveň jsem jim chtěla dodat něco šmrncovního. Proto jsem v Albertovi vybrala tenhle napolo přírodní pozlacený provázek, kterého jsem sice vyplácala dvě balení, ale zlatá se mi k té hnědé zkrátka hodila.