Zastavit čas

úterý 20. října 2015


Miluji podzim. Je to mé druhé nejoblíbenější období v roce a já si ho každý rok snažím vychutnat co nejvíc. Samozřejmě si ho užívám kvůli všem běžným důvodům, kvůli kterým ho miluje tolik lidí, ale pro mne skrývá ještě něco navíc. Jakousi nostalgii. Období vzpomínání, období snění, čas, kdy ráda žiji především sama v sobě

Jsou to dny věčného přemítání o životě, smrti, duši a lásce. Lásce k rodině, lásce k přátelům, láska, která v různých formách přebývá v každém z nás. A je to i o vděčnosti. Vracení se zpět ke všemu, co mám a uvědomit si to. Být přítomná teď a ne někdy jindy. I o tom všem je pro mne podzim. 




Tenhle rok je to pravděpodobně o lidech kolem mne. Už si totiž doopravdy začínám uvědomovat, že lidé, kteří se v mé blízkosti pohybují, jsou mojí volbou. Ne že by to byla nová geniální myšlenka, ale jsem přesvědčená, že spousta z nás bere naše přátele jako fakt, nikoliv jako volbu. Moje přátelství a moje vztahy nejedou na autopilota. To je věta, kterou bych si ráda vsugerovala do paměti a řídila se jí v určitých okamžicích. 

Začínám doopravdy chápat, že méně je více, že smích je podstatný, ale upřímnost je nade vše

Občas se každý z nás dostane do situace, kdy se ohlédl zpět a s nynější situací to už nemělo nic společného, že lidé, které jsme si zamilovali včera, dnes nemilujeme a že přestože se vše zdá být stejné, změnilo se vše. I my. 
Lidé odcházejí a přicházejí a občas jsou to i tací, o kterých jsme si mysleli, že s námi dojdou až na konec. A není to jejich chyba. Není to ani naše chyba. Je to zkrátka tak. Občas se i stane, že pro vlastní dobro odejdeme sami, bez výčitek, bez lítosti, pouze s nádechem podzimní nostalgie. 

A vše je správně. Věřím na přátelství, věřím na budování vztahů, důvěru i toleranci. Věřím ale i v okamžik, kdy víme, že je správné nechat to být. I vám bych chtěla připomenout, že i po dlouhých letech přátelství, zážitků a tolik slz smíchu, se může stát, že chcete jít dál - bez nich - a že je to v pořádku. A že se to může stát s člověkem, kterého znáte deset let, rok či týden. 


Máme na výběr. Bohužel to zní jako klišé. 


Já se v čase teď zastavuji a přese všechno můžu říct, jsem vděčná. Jsem vděčná za každou situaci, kdy poznám, že něco je špatně, že jsem se sekla, že má důvěra by měla spočívat jinde. Jsem vděčná, když vím, že má důvěra leží tam, kde má. Jsem vděčná za každého falešného člověka, za každého pokrytce, za každého alibistu, jsem vděčná, protože potom vím přesně, koho vedle sebe mít chci a nechci. 
Komu řeknu vše a komu vlastně nic. 

Občas se usmívám a přemýšlím nad počtem lidí, kteří si myslí, že mě znají. Ne posměšně, ani zoufalecky. Pouze přemýšlím, zda si někdo uvědomuje, že vlastně jen odpovídá na otázky - na moje otázky. Že já o nich vím možná všechno a že oni o mně nic. A není to faleš, není to hraní - je to test. Vzpomeňte si někdy na mě, až se budete ptát. Po otázce "Jak se máš?" lidé totiž obvykle zapomenou na vaši odpověď, pokud jim dáte příležitost mluvit o nich samotných. 


Momentálně mi v mysli vyčnívají dva lidi. Můj spolubydlící a moje malá sestřenice. Kombinace, která by pravděpodobně nemohla být zvláštnější. 
Pokud to někomu nedošlo hned - ano, bydlím s klukem - a není to ani gay ani můj přítel. Je to jen úžasný člověk. V "testování" nikdy neselhal a já si v mysli podvědomě odškrtávám jednotlivá políčka. To pravděpodobně vůbec nezní poeticky, ani si nejsem jistá, zda na tom něco poetické je - možná všechno. Ale prohlašuji, že on je mojí volbou a já jsem VDĚČNÁ


O Sáře většinou nepíšu, ale od chvíle, co se narodila, je obrovskou částí mě. Nepsala jsem o ní jen proto, že jsem si nebyla jistá, zda je dobré dávat takové věci na internet. 
Sáru miluji, jako by byla moje vlastní. Stýká se mi po ní každý den - ne proto, že je k smrti roztomilá a její úsměv mi zlepší jakýkoliv den, ale něco mě naprosto uchvacuje na myšlence, že je ničím nepoznamenaná. Ohromně mě fascinuje, že z ní může vyrůst kdokoliv, že může být jakákoliv a stále to bude ona...že nikdo, neví, jaká bude...a pravděpodobně ani ona. Je na tom něco neuvěřitelně kouzelného. A je to obrovská zodpovědnost, mám pocit, že vše, co v její přítomnosti udělám, má smysl, vliv. 
Miluji její opravdovost, její neznalost být někým jiným. Miluji, že se směje, když má radost a že brečí, když se jí něco nelíbí. Vše jí zajímá, vždy je přítomná. 


Podzim. Co vše skrývá, co? Řekla bych, že pro dnešek to stačí. Přikládám ještě pár podzimních fotek. Příště se možná potkáme u článku s oblečením! ;)

 

Mějte se krásně a volte!

:)

2 komentáře:

  1. K článku se nebudu vyjadřovat, protože bylo řečeno vše, co mělo.
    Každý v našem životě je naše volba.

    Ale máš docela dobré oko na fotky. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já ti řeknu jen tohle - stýskalo se mi po tobě, Jejko! :)

      Vymazat

Děkuji za Váš čas. :)