Co vás nikdo nikdy nenaučí.

Jsou to asi tři měsíce, co jsem napsala poslední článek, byl to v podstatě celý letní semestr. Jsem ve fázi učení se na poslední zkoušku, před sebou vize prázdnin a jakéhosi prapodivného "nového začátku", který očividně přichází s každým koncem. 

Honí se mi v hlavě spousta myšlenek, mám nutkání sedět a dát celému tomu školnímu roku patřičné sbohem. A vlastně vůbec nejde o školu. Přijde mi, že tenhle rok jsem se naučila o sobě samé víc než mnohé roky předtím. 

Vyjímá se myšlenka "co vás nikdo nenaučí", protože letošní rok byl právě o tom. A těžko se mi hledají slova, abych vám předala přesně to, co chci. 

A pokud vůbec nevíte, kdo jsem a i tak jste dočetli až sem, díky, protože zatím to vypadá jen jako kopec keců...že jo. 

Každý to ví, zdá se, že je to bráno jako jedna z životních pravd. První láska bolí. Řekli vám to vaši rodiče, vaši kamarádi, nespočet rádoby motivačních obrázků na internetu a pravděpodobně i ta osudná první láska. Co vám ale nikdo neřekne, je, jak se s tím vypořádat. Jak se smířit s tím, že vaše první láska není vaší životní láskou. A z vlastní zkušenosti vám přiznávám, že já to určitě nevěděla...a nevěděl to vlastně ani nikdo kolem mě, protože mi nikdo nikdy neporadil tak, abych se z toho opravdu dostala. 

Přijde mi, že spoustu lidí (především ti, co mě znají) si budou myslet "Tohle by si neměla psát, ne na internet, ne "ven", může si to přečíst i on, lidi, co tě nemají rádi.", i má vlastní nejistota se na jednu stranu bojí, že toho někdo někdy bude moci využít proti mě. Pravdou ale je, že já se za to nestydím. A tou pravdou je, že mi trvalo 5 let, než jsem byla schopná přijmout do svého života někoho jiného. 

Každý měl nebo má svůj Kryptonit a já bych vám chtěla napsat o tom mém, protože věřím, že někdo z vás si tím právě teď prochází a nečekám, že by vám tenhle článek měl změnit život a že po jeho přečtení budete šťastnější. Tohle není návod na život, natož na štěstí. 

Nikdo mě nikdy nenaučil a nikdo mi nikdy neřekl, co mám udělat, abych se přenesla přes tu bolestnou pravdu, že on není ON. Tohle nejsou breky pubertální holky, která ztratila svého přítele a myslí si, že jí skončil život. Bylo to moje životní přesvědčení. Zamilovala jsem se strašně mladá, naučila jsem se milovat díky jemu a byla to láska v opravdovém slova smyslu, protože jsme spolu nikdy doopravdy nechodili. Ten pocit byl čistý, ničím neochuzený a pravý a surový jako život sám. A bylo to moje životní přesvědčení, že ten člověk je můj vyvolený. Nebylo to nic vsugerovaného, nic naivního, nic předvídatelného, byl to jen fakt. 

A ten fakt žil sám o sobě. Občas jsem si ani neuvědomovala, že existuje. Nechávala jsem se unášet okolnostmi a životem a zoufale hledala lásku jinde. Snažila se navazovat nové vztahy, ale nikdy to nedopadlo šťastně. 

Měla jsem tak hrozný strach.

Nebála jsem se, že mi bude ublíženo, popravdě jediný vztah, který jsem měla, byl takový, kde jsem si byla podvědomě jistá, že mi ublíženo bude (a také bylo). Bála jsem se, že budu ta, která bude ubližovat. Nevěděla jsem proč, byla jsem ze sebe nešťastná, že odmítám dalšího člověka, který mi nabízel své srdce na dlani. Byla jsem znechucená, nešťastná a naprosto hladová po lásce. 

Tohle všechno si ale člověk začne uvědomovat, až když se to stane vícekrát, protože člověk s podvědomě zajetým vzorcem, bude opakovat ty stejné chyby. 

Prvním opravdovým budíčkem pro mě byla smrt kluka, kterého jsem podobným způsobem odmítla. Přestože jsem ho milovala jako člověka, nebyla jsem schopná otevřít se mu tak, jako on to dělal pro mě. Je to jedna z mých největších bolestí, které si nosím. Tohle už totiž nikdy neodčiním. A dnes pokaždé, když se mě někdo zeptá na mé tetování za uchem, říkám "To je vzpomínka na kamaráda.", přestože se zatím skrývá jedna z mých největších životních lekcí. 

Po něm už to bylo jen uvědomělé zoufalství. Věděla jsem, že jsem v pasti a jediné, co jsem se snažila udělat, bylo za každou cenu se z těch pout vyvléct. 

Nesnažím se tady udělat ze svého života přeumělkované drama a že moje první láska mi ničila pět let život. Říkám jen to, že mnohá rozhodnutí stály na tom, že jsem nebyla schopná přijmout realitu. Nebyla jsem schopná přijmout vědomě a podvědomě myšlenku, že lze milovat jiného člověka. 

A život, jak už to tak bývá, nás stále sváděl dohromady...tolikrát se otevřela ta stejná rána, myslela jsem si, že už budu zjizvená do konce života. 

Nejvíc jsem se bála toho, že jednoho dne, mnoho let dopředu, budu kráčet po ulici ruku v ruce se svým manželem, dětmi a potkám jeho...a budu mít pocit, že jsem udělala chybu. 

A proto to dnes píšu. 

Píšu to pro vás, pro ty, jejichž Kryptonit je stále ovládá.

Už se nebojím. Ani trochu. 

Jsem tam, kde mám být. Ruku v ruce s člověkem, kterého miluji. Není to moje první láska. A pokud nic jiného, tohle je óda pro něho. 

Láska si mě našla sama. Bláhově jsem randila, vodila za nos ty, které jsem za nos vodit neměla. Byla jsem v bodě, kdy mi to bylo jedno. Láska mi bylo jedno. Vztahy mi bylo jedno. 

A potom se to jednoho dne prostě stalo. A já mu koukla do očí a věděla jsem, že už to nikdy nebude jako dřív. Že ho miluji...a že jsem volná. Mé životní přesvědčení, které jsem sebou tahala už jen jako břemeno, zmizelo. Milovala jsem...znovu. A všechno, co jsem si do té chvíle myslela, přestalo existovat. 

Dnes děkuji za vše, co se stalo. Za svou první lásku, jehož štěstí pro mě bude vždy jednou ze životních priorit, přestože už to asi neví :) Za veškerou bolest, kterou jsem přetrpěla a díky které vím, kým jsem. Za mého "kamaráda", kterého už nikdy v životě neobejmu, ale který mě naučil vše o smrti a bytí. A za mého přítele, který miluje MĚ, se vším, čím jsem. Život s ním mě totiž učí především o tom, kým jsem já, kým chci být a kým být nechci. 

Jsem vděčná. 

A jestli jsem já, tak vy budete jednoho dne taky. Protože tahle fobie z lásky, kterou si myslíte, že máte, je překonatelná a jednou prostě přestane existovat. 

Jestli vám mám dát jedinou radu...NECHTE TO BÝT. Nesnažte se. Neměňte se na sílu. Přijměte to. Dejte sami sobe čas. Tohle by bylo to jediné, co bych řekla svému mladšímu já. "Nemusíš hledat lásku, aby ses zbavila té staré." 

Buď tím, kým jsi, přiznej si to, co je ti nepříjemné a nech ten pocit žít. Protože v ten moment, kdy dáš volnost svému zoufalství, začneš...pomalu, ale jistě...být volná/ý i ty. 

Dnes to bylo jiné, snad v dobrém.

Mějte se krásně. 

:)