Strach, iluze motivace

Tohle povídání jsem hodně dlouho odkládala...hlavně kvůli sobě, čekala jsem, až přijde doba, kdy se na to budu moct podívat z velký dálky a mluvit o tom, jako kdyby to už nikdy nebylo, jako kdyby to byla jenom fáze, něco, co mě už dávno netrápí. 

Neřekla bych, že tam už jsem, ale svým tempem se tam pomalu a jistě blížím a jsem aspoň tak daleko, že si troufám vám to všechno napsat. 

Minulý semestr byl pro mne nejhorší a zároveň nejlepší ze všech...ale hlavně nejhorší. Mnozí z vás víte, že studuji veterinu a že moje články, které se toho týkají, byly vždycky hlavně o té "tvrdé pravdě", jak je to těžký, náročný, psychicky úporný. 

Jenže na podzim jsem si šáhla na to veterinární dno, kam vstoupí jednou každej student veteriny, každej ho sice zažívá trochu jinak a kvůli všem (ne)možnejm důvodům, ale přijde chvíle, kdy každej z nás má pocit, že už je konec. Že už to prostě dál nejde. Už nemám sílu. Už nemůžu. 

Vím to, protože o tom nikdo nemluví. Nikdo nechce dávat najevo tuhle slabost, a proto je to potom ještě horší, protože máte pocit, že jste jediný z těch stovek lidí, kdo na to nemá, kdo si říká "vždyť já to nedokážu". A potom jednou za čas se s někým bavíte (většinou ovínění nebo opíjení) a vidíte tam ten pohled taky. Tak se zeptáte, svěříte a risknete svoji image. A dočkáte se přesně toho, co máte sami v sobě. Bezmoc. Třeba kvůli úplně jinému důvodu, ale závěr je vždycky stejný. Strach. 

Co ze mě bude? Jak můžu být doktor, když nezvládám tohle, neumím tamto a jsem takhle blbej. Chci to vůbec dělat?

První dva roky veteriny jsou o tom, zda na to máte hlavu a zbytek, jestli na to máte ruce. 

Po těch dvou letech jsem byla fakt spokojená sama se sebou, měla jsem jako jedna z mála hotové všechny zkoušky a říkala jsem si, že teď už vím, jak na to. Jenže ve třeťáku jsme se už polehoučku dostávali k věcem praktickým a nebylo to už jenom o tom, kolik toho dokáže dostat do hlavy. Už to bylo taky o tom, jak šikovný jste, když máte zvíře před sebou. 

A já byla v prdeli. 

Co jsem mohla pokazit, to jsem pokazila. Měla jsme odebrat krev králíkovi z ucha, místo toho jsem mu ucho propíchla skrz naskrz. Měla jsem mu něco píchnout pod kůži a skončilo to v srsti. A na odběr krve teleti jsem si ani netroufla, protože se mi klepaly ruce, jen když jsem se na to dívala. 

Byla jsem posraná až za ušima. Nesnášela jsem všechny ty cvika, kde se muselo něco dělat, protože jsem odcházela naprosto ponížená - ne před ostatními, před sebou samou. Byla jsem totální houba strachu. Nejenže jsem intenzivně prožívala svůj vlastní strach, ale vnímala jsem i ten ostatních, většina z nás totiž vůbec nevěděla, co dělá a jak se to správně má dělat. Nikdo se s náma nemazal, prostě chceš to umět, musíš to zkusit. No a dělat svý první aplikace na vystresovanejch králících, který sebou melou a škubou každou chviličku mi jen přidávalo na panice. 

A bylo to tak hrozný, protože nešlo jenom o to, že mi to nešlo. Teď, když se na to člověk dívá racionálně, tak je jasný, že člověku asi nepůjde hned to, co nikdy nedělal. 

Všechno mě to ale tak dostávalo kvůli tomu, že jsem na tohle nikdy nepomyslela. Za celejch těch dvacet let nikdy nepřišla pochybnost, že možná bych mohla bejt levá na ruce, že možná jsem totální nešika, že nebudu umět zacházet se zvířetem, že nebudu dobrá. Nikdy. Všechno se vždycky točilo kolem vědomostí - budu schopná se to všechno naučit? 

To ostatní byla samozřejmost. Byla jsem si jistá, že vše půjde jako po másle, dokud se to pěkně nadrtim. 

A tenhle omyl mě pěkně tvrdě srazil na kolena. Vzala jsem si to asi víc než jsem měla, ale pravděpodobně jsem to potřebovala. Ne kvůli domýšlivosti nebo nějaké pyšnosti, ale kvůli nevědomosti. 

Začala jsem vidět ten pravý svět veterinářů. 

Když má totiž člověk sen být veterinářem, ale nikdy se na takové prostředí nedostal z pohledu doktora, nemůže mít ponětí, o čem všem ta práce je. A nikdo vás nepřipraví na možnost, že nějakou dobu budete stát úplně za hovno a že to třeba nebude doba, ale že to tak může být napořád. 

Probrečela jsem noci a vzlykala přítelovi všechny svoje strachy třeba do čtyř hodin do rána a furt se nic neměnilo. Měla jsem pocit, jako kdybych si sundala nějaký ohromný brýle naivity a doopravdy si uvědomila, o co se vlastně snažím a jak daleko před cílem se nacházím. Zpochybňovala jsem všechno, co jsem, co umím, co jsem dokázala. Myslela jsem, že jsem hovno, že neumím nic, že jsem dosáhla ničeho. 

A ať už jsem působila mezi lidmi jakkoliv, byl to neuvěřitelný boj sama se sebou.

Boj v mé hlavě. 

Když jsem se začala s tím strachem seznamovat a učila se ho akceptovat, věděla jsem, že jednou tohle všechno napíšu. Přála jsem si to napsat. Věděla jsem totiž, že když se dostanu až sem, bude to nejhorší za mnou. Že tak nějak překonám samu sebe. Stále nejsem tam, kde bych si přála být, ale pochopila jsem, že je to proces, který bude trvat. 

Naučila jsem se chválit za maličkosti, díky kterým se posouvám dál, ne za velké úspěchy, ale právě za ty maličkosti. 

Když se totiž ta dlouhatánská cesta označí milionem malých špendlíků, které postupně vyndáváte, cesta, kterou jste už vykonali, je mnohem zřetelnější a cesta před vámi mnohem méně děsivá. 

Naučila jsem se, že strach máte proto, abyste ho překonali. A že tyhle klišé jsou klišé, protože jsou pravdivý. 

Tenhle článek jsem napsala pro ty, kdo se se Strachem už setkali a mají problém ho vyhnat. Nejste sami. Vážně, vážně nejste sami. Je úplně normální, že si vůbec nepřijdete normální. Jako ostatní. Že vám to nejde. Že se bojíte. Že zpochybňujete. A je úplně v pořádku to vzdát, pokud cítíte, že je to správná věc. A je úplně v pořádku bojovat, i když už nemáte sílu. Prosím, nestyďme se. Mluvme o tom. 

Každej je občas hovno. 

A někdy po zkouškovém se snad dostanu k celkové rekapitulaci třetího ročníku a k důvodům, proč je v mnohém tak přelomový. A k tomu, jak ten Strach vyháním já. 

Mějte se krásně a klidně bojácně. 

:)