Možná si říkáte, proč zrovna hádky, proč radši nenapíše, jak toho kluka hrozně miluje. Já toho svýho muže miluju a moc, ale pokud někdy napíšu článek kvůli čemu, bude to hlavně proto, abych dala ostatním holkám vědět, že ten "pan Dokonalej" přece jenom existuje a že se nemusí spokojit s Kulatym Bříškem u televize.
Ten můj kluk je báječně dokonalej, ale jako každý má i svoje mouchy, stejně jako já a stejně jako vy. Navíc lidi pochází z různých rodin, s různými přesvědčeními a hodnotami, co je a co není normální. Každý vztah začíná sice od píky, ale nesmíme zapomenout, že si do něho taháme všechny ty břemena, co jsme přes život nasbírali. Zlomený srdce, nedůvěru, názory rodičů, který vlastně vůbec nejsou naše, vlastní nejistoty, vlastní problémy.
Dejte dva lidi s těmi zavazadly do stejnýho bydlení a je jasný, že jednou to prostě nějak praskne.
S Dávidem jsme začali bydlet hned, v podstatě ještě jako kamarádi a všechny ty naše zavazadla jsme museli okamžitě vybalit. Nebylo je prostě kam schovat. Najednou to nebylo jenom to hezký, jenom ta krásňoučká zamilovanost, najednou jsme se začali cítit zrazení. Tohle já přece nechtěl/a, k tomu jsem se neupsal/a. Měli jsme asi i nějaký pocity zrady, že ten člověk vlastně teď nesplňuje všechna naše očekávání, že není přesně takovej, jako když jsme se do něho zamilovali. A to je naprosto normální!
