Umět se hádat

Možná si říkáte, proč zrovna hádky, proč radši nenapíše, jak toho kluka hrozně miluje. Já toho svýho muže miluju a moc, ale pokud někdy napíšu článek kvůli čemu, bude to hlavně proto, abych dala ostatním holkám vědět, že ten "pan Dokonalej" přece jenom existuje a že se nemusí spokojit s Kulatym Bříškem u televize. 

Ten můj kluk je báječně dokonalej, ale jako každý má i svoje mouchy, stejně jako já a stejně jako vy. Navíc lidi pochází z různých rodin, s různými přesvědčeními a hodnotami, co je a co není normální. Každý vztah začíná sice od píky, ale nesmíme zapomenout, že si do něho taháme všechny ty břemena, co jsme přes život nasbírali. Zlomený srdce, nedůvěru, názory rodičů, který vlastně vůbec nejsou naše, vlastní nejistoty, vlastní problémy. 

Dejte dva lidi s těmi zavazadly do stejnýho bydlení a je jasný, že jednou to prostě nějak praskne. 

S Dávidem jsme začali bydlet hned, v podstatě ještě jako kamarádi a všechny ty naše zavazadla jsme museli okamžitě vybalit. Nebylo je prostě kam schovat. Najednou to nebylo jenom to hezký, jenom ta krásňoučká zamilovanost, najednou jsme se začali cítit zrazení. Tohle já přece nechtěl/a, k tomu jsem se neupsal/a. Měli jsme asi i nějaký pocity zrady, že ten člověk vlastně teď nesplňuje všechna naše očekávání, že není přesně takovej, jako když jsme se do něho zamilovali. A to je naprosto normální!

Buď tyhle pocity přijdou brzo a prudce jako u nás nebo postupně a v malých dávkách. Jsem si ale jistá, že přijdou. 

My se hádat vůbec neuměli. On křičel, já křičela, výčitka sem, výčitka tam, slzy, bouchání dveří, prostě ošklivost. 

Dneska se asi furt hádat neumíme tak, jak bychom chtěli, ale ušli jsme takový kus cesty, vyházeli jsme takového bordelu z těch našich hlaviček, že dneska můžu říct, že máme být opravdu na co pyšní.

No a proč to píšu. Prosím nezapomeňme, že láska a vztah jsou dvě odlišné věci, láska je, vztah se buduje. Vztah je spousta, spousta práce. Když se nám poštěstí vidět důchodce ruku v ruce a s úsměvem, není to proto, že na sebe měli štěstí, že by se nikdy nepohádali nebo že už stokrát neměli pochybnosti. Je to proto, že se zatraceně snaží. 

A lidi se dneska už vůbec nesnaží. Kdo z nás může říct, že má kolem sebe samé krásné vztahy, v jejich očích i v těch vašich. Znám páry, co fungují, ale opravdu krásný vztah znám jen jeden a z něho si beru tu největší inspiraci. Proč ale jenom jeden?

Jestli nás něco s přítelem spojuje, tak je to naše obliba pozorovat lidi, proč jsou takoví, jací jsou, proč se chovají, jak se chovají a jaké mají vztahy. Často, když jdeme domů z nějakého posezení s kamarády sdílíme svoje postřehy a debatujeme, co se nám třeba na tom či onom vztahu nelíbí a čemu my bychom se určitě měli vyhnout a co naopak obdivujeme. 

Přijde mi, že lidé nějak ztrácí vůli se ve vztahu snažit. Že nevidí vztah jako soužití dvou lidí, ale jako sebe a toho druhého a jak moc ten druhý zvládá naplňovat jejich potřeby. A když to nedělá dostatečně, tak ahoj. "Nebyl to ten pravý."

Ženy, co zapomínají být ženami. Muži, co zapomněli, že mají ženu. Já a teprve potom ty. Je to tvoje chyba. Já to udělal jenom proto, že ty si udělala tohle. 

Jestli jsem se něco naučila, v podstatě vždycky ta "chyba", která nám v danou chvíli vadí, nikdy není úplně 100% jenom chyba toho druhého, ale vždy souvisí i s tím, jak se chováme my sami. Například si nemůžeme stěžovat, že náš chlap věčně sedí u televize a pije pivo, když my mu to pivo nosíme. Rozumíte mi?

Stejně tak se nemůžeme hádat a obviňovat a čekat, že ten druhý nám řekne "no jo, máš naprostou pravdu, jsem přesně takový budiž k ničemu, jak mi to teď říkáš".

Přijde mi, že píšu teď věci jasný jako facka, ale z vlastní zkušenosti vím, že všichni na to zapomínáme. Míň nebo víc. Máme s Dávidkem daleko k perfektnímu vztahu a stále děláme "začátečnické chyby", stále se urážíme, říkáme "nic" a "fajn", i když jsme imaginárně propíchli toho druhého po sté a první, já se furt neovládám a brečím při každé větší změně emocí (dobré i zlé :D) a on stále vybuchuje. Není to o tom, že bychom byli dokonalí, že náš vztah by byl dokonalý. 

Jsme jen uvědomělí. Učíme se hádat. Učíme se ovládat. Učíme se mluvit tak, abychom se domluvili. Posouváme svoje hranice na úkor své vlastní spokojenosti, ale za spokojenost NAŠÍ. Uvědomujeme si, že co máme, je nádherná báječná láska a že ji naším vztahem musíme chránit. Ne opomíjet, ne ničit. 

To, že se lidé hádají, neznamená nutně, že k sobě nepatří. Musí se ale hádat správně. Musí chtít hádat se správně. 

Prosím, buďme všichni víc uvědomělí. Dávejme kamarádům lepší rady, nežli "tak se na něho/na ni vykašli". Hledejme důvody nechtěného chování a ne důvody k výčitkám. Říkám to sobě i vám. Je co zlepšovat. Pokud s někým chceme žít, tak dnes a stále. Snaha nesmí skončit u výročí prvního roku, svatby nebo narození dítěte. 

Pečujme o ty naše vztahy stále. 

A moc vás prosím, chápejte, že i já jsem člověk. Přestože mám co říct, neznamená to, že vždy se tak chovám. Nežiju podle příručky "jak mít perfektní vztah" a nejsem Stepfordská panička. Jsem holka, která má děsný PMS, která je protivná a často k tomu nemá důvod, jsem ta holka, která mezi přáteli říká takový ty rádoby vtipný poznámečky o svém příteli, který vlastně vůbec vtipný nejsou, ale spíš by měla držet jazyk za zuby. Jsem holka, která je strašně vděčná, za to, co má, ale ne vždycky na to pamatuje. Umím křičet a být nesnesitelná, umím krokodýlí slzy a skoro vždycky dokážu najít něco, co je prostě špatně. Jsem holka, která svý vlastní nejistoty často dává za vinu ostatním. Jsem holka, co se učí. 

Nepíšu, abych kázala, píšu, abych sdílela. 

Prostě si přeju, aby se nás učilo víc. 

Jo? 

Tak jo. 

Mějte se krásně. 

:)