Vyšší štěstí

Vždycky mě udivovalo, že nevlastní taťka na otázku "Jak se máš?" odpovídá "Mám se skvěle.", ať se děje, co se děje. Možná, že mě ten jeho vnitřní klid i rozčiloval kvůli své vlastní emoční nestálosti. Třeba je to i tím, že jsou mamka s manželem věřící a mají úplně jinou filosofii života, kdežto my strhanci, co na to něco mimo naše tělo máme čas jen při větším trendu nebo nenadálým osvícení, vidíme svět furt skrze škvíry v oponě. 

Ještě před pár lety jsem žila od šťastnýho období k dalšímu, kdy to střídali fáze nic se neděje, něco mi chybí nebo taky úplný mizérie. V grafu Štěstí by moje linka šla od nuly ke stu a stálá vysoká hodnota by trvala maximálně pár týdnů. Přesto jsem nikdy nebyla duchovně zcela nepolíbená, byla jsem fascinovaná filmem Tajemství, dívala se na videa Tonyho Robbinse a na další známé speakery, četla jsem si o meditaci a furt se hnala za tím klidným štěstím, které všude popisovali. 

Musím přiznat, že mi to kazila hlavně honba za láskou a přechodnými obsesemi bud tím nebo tamtím klukem. Myslela jsem si, že láska zaplní každičkou díru v mém těle i duši a teprve potom budu doopravdy šťastná.

Smysl života jsem odjakživa brala jako bytí šťastným, proto jsem se snažila dělat věci, abych šťastná byla. 

No a teď přichází ty klišé, ty kecy, které už mnohé hrozně rozčilují. Ale víte co, já je stejně musím zopakovat, protože to za to stojí. Pochopení a žití vyššího štěstí je život měnící a vy to už prostě musíte pochopit! (takový ten milý babičkovský úsměv z pohádky)

Každý zná tu scénu ve filmu, kdy po desítkách minut oživování se na přístroji objeví dlouhá linka, kterou doprovází táhlé pípání. Zemřel člověk a jeho aktivita srdce je nulová, jednotná a stálá. Paradoxně tuhle linku bychom měli chtít i my - ale ne tu EKG křivku, ale křivku štěstí. Jednotnou, stálou a maximálně vysokou. Můžeme tolerovat pár kopečků dolů i nahoru, ale cílem je přímka. 

Po těch letech neustálého skákání nahoru a dolů už jsem snad v rovině, kdy se nejenom cítím šťastná navzdory okolnostem, ale natolik sebejistá, že vám o tom i můžu napsat. Sebejistá co se štěstí týče, moje slabosti a slabiny ještě nevymizely.

Dosáhla jsem VYŠŠÍHO ŠTĚSTÍ. Ať už mám jakejkoliv mizernej den, týden i měsíc, furt si můžu s klidem říct "ne, je to jedno, já jsem přece i tak spokojená". No a proč, se určitě ptáte. 

Začala jsem si mnohem víc vážit těch nejjednodušších, nejobyčejnějších věcí. Že mě má někdo rád, že někoho mám ráda já, že z kohoutku teče pitná voda, že jsem zdravá. Těch věcí jsou stovky. Já opravdu věřím, že veškerou naši psychickou bolest může uzdravit vděčnost. Zbytečně naplňujeme naše všední dny výčitkami, stížnostmi a pochybami. Nelíbí se nám, že prodavačka je protivná, tak o tom protivně vykládáme hodinu třem dalším lidem. Nelíbí se nám, že vlak má zase zpoždění, takže se celou cestu vztekáme, že přijedeme pozdě. Během dne se nám nelíbí tolik věcí, že to nakonec vypadá, že důvody pro štěstí ani nezbyly. A když se člověk zasekne v tomhle stěžovačném kolotoči a neuvědomuje si i vyšší okolnosti, je pro něj dost těžké udržet si to stálé štěstí. Protože přece nemá proč. 

Teď mě nechápejte špatně, nejsem holka s dredama, v batikovaném tričku, nemám brko v ruce a nejedu na ničem jiném, nežli jednom kafi za den. Nejsem ani sluníčková, věčně usměvavá, z pusy mi vyjede spoustu stížností a běžných výčitek jako vám. Jen už mě to prostě neovlivňuje tolik jako dřív. Neberu to jako můj život, ale jeho okolnosti. Můj život je spokojenost a moje stížnosti jsou jen bordel okolo. Neumím asi žít bez něho, ale nedělá mi problém se v něm pohybovat, bez toho, anižby mě rozhodil. 

Mám všechno, co ke štěstí potřebuji a věřte mi, máte to i VY.