Objevuj, co máš před sebou

Když se podívám z okna a vidím tam ten sníh a srovnám to s fotkami, které vám chci ukázat, skoro to vypadá, že jsem si celý výlet vymyslela a fotky jsou už rok staré. Ale vážně! Minulý víkend jsme se s Dávidkem a Ferkem vydali na "túru" s cílem dostat se nahoru na lom Hády (v Brně). Místo, o kterém vyprávím už asi rok a kam jsem hrozně chtěla - asi jsem tušila, že půjde o zatraceně dobrý výhled - a ty já ráda. 

Chtěla jsem zabít dvě mouchy jednou ranou - lom a stezku podél řeky, na kterou jsme narazili (ale nikdy po ní nešli) při jedné procházce. Byla to jen intuice, která mi napovídala, že jsou ty dvě místa tak nějak u sebe, takže jsem radši progooglila internet a našla tuhle pěknou mapičku, která vypadalo docela nápomocně. Ukázalo se, že byla nápomocná víc než dost, šli jsme totiž přesně po vyznačené trase. 

S rozdílem, že jsme startovali v Obřanech, kde jsme vystoupili na zastávce Hlaváčova a nostalgicky jsme zavzpomínali, jak jsme na tohle místo přišli poprvé. V podstatě celou cestu podél Svitavy jsme se s Dávidkem dohadovali, že už jsme tu spolu byli a podél řeky šli. Já jsem totiž nikdy v tomhle úseku Svitavy nešla a přítel byl přesvědčený, že jsme tu Ferka už venčili. Musel tam s ním být prostě ještě někdy sám. Nakonec si nechal říct - ale je hezký, že i když s ním nejsem, chce mě tam mít tolik, že si nakonec myslí, že jsem tam s ním byla. :D 

Žlutou značku jsme vyměnili za modrou a začalo nás to táhnout nahoru do kopce až ke zřícenině hradu Obřany. Vypadá to jen jako hromada šutrů, ale na plánku nás překvapilo, jak velký hrad musel být. 

Taky si na takových místech přijdete jako v pohádce a představujete si rytíře, jak jede v noci těmi temnými hvozdy a obyčejné kupce, kteří se museli po tom šíleném kopci vláčet den co den? 

Na ukazatelích nás lákala vyhlídka Šumbera, ale tu jsme strašně šikovně obešli, až jsme došli k tabuli Hádecké lesy. Zatímco Fero ležel v kaluži, starší pár nám poradil, jak se dostat k vysílači a mohli jsme se tak doslova dobrodit bahnem až k němu (teď už po zelené). 

Překvapilo nás, že je posazený mezi stromy a ne na planině, kde jsem očekávala výhled, takže už jsem začínala být zklamaná, ale naštěstí za chviličku se otevřel neskutečně široký prostor a vykouzlil mi široký úsměv. 

A když jsme došli až ke srázu, čekalo mě ještě milejší překvapení - pod námi byly všude možně poskládaná srdíčka a vzkazy z kamenů a vypadalo to jak z filmu. 

Řeknu vám, seděla bych tam klidně věčnost. Modré nebe nad hlavou a nekonečno před sebou. 

Zbývala už jen cesta dolů, skrze další patra a další výhledy, až na zastávku Červený písek a potom už jen cesta domů. 

Mám tohle brouzdání kolem Brna hrozně ráda. Ať jste kdekoliv, do půl hodiny můžete být v lese, být opravdu v přírodě. 

A hlavně objevovat to, co máte přímo před nosem. 

Chodíte taky na výlety do svého okolí? Nebo díváte se občas na svůj domov skrze oči turisty? 

Mějte se krásně a objevujte. 

:)