Nespravedlnost, která mě (m)učí

pondělí 9. března 2015
zdroj - weheartit
S denním opožděním vás vítám u nového příspěvku, doufám, že jste měli krásný víkend, že jste si odpočinuli, že jste prováděli něco velkolepě nevelkolepého. :)

Jak jsem psala před týdnem, času je málo, učení hodně a blog jde stranou. Se vším tím vlastně souvisí i můj dnešní článek. 
Chtěla bych vám napsat o něčem, co se ve mně hromadí na nepěknou hromadu nevyjádřených stížností a pomalu a jistě mě to zevnitř maluje na černo. 
Jsem velikým zastáncem osobního rozvoje, obdivuji renesanční lidi a pláču nad svojí domnělou ničemností (přestože vím, že na tom tak špatně nejsem), proto mě velmi trápí celé tohle drama....aneb kam se poděla karma.

Karmu vyznávám zdravě, nikoliv puritánsky. Věřím na spravedlnost a věřím, že to jak činíš, se ti v obdobné formě vrátí nazpět. Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá. Nedělej to, co nechceš, aby lidé dělali tobě. A tak dále. Doplňte sami. 
Jsem tím přesvědčená a na vlastní oči vidím, jak se určité věci lidem vrací - dobré i špatné. 
zdroj - weheartit
Co mi ale vadí, z čeho se mi zatemňuje mozek a co mě naplňuje obrovským vztekem je fakt, že karma si v poslední době oběti vybírá a furt jí ty největší hajzlíci ubíhají. 

A je to něco, co je proti mým vlastním přesvědčením - nejenom, že mě karma bodá nůž do zad, ale já jsem proti pomluvám, negativistickému smýšlení o ostatních a stoprocentně se snažím vyhýbat zlým přáním proti ostatním a strouhání mrkvičky
Nakonec si přijdu chycená ve vlastním těle a spoluvězně mi dělá moje podlé, slabošské já. A já tu konverzaci už potřebuji dostat ven. 

Veterina je těžká. Opakuji to tu tak často, že už si musíte myslet, že jsem skrytý egoista. Veterina je těžká a většinou je to tak, že co nevydřu, to nemám. V životě jsem se tolik neučila a myslím to naprosto upřímně a otevřeně. V životě jsem tolik nestudovala. Tohle není hloupé biflování německých slovíček, šprtání na test z ekonomiky nebo nuceně napsaná esej o náboženství. Tohle je něco, co chci v životě dělat a snažím se k tomu přistupovat zodpovědně. Stále se snažím selektovat, hledat předměty, které nemusím brát tak moc vážně....to je samozřejmé, bez toho bych tu nepřežila. 
Přesto každý den ležím v učení. Několik hodin denně. Hodinu šprtám, potom potřebuji oddech, ale nesmí to být tak dlouhá pauza, takže zvolím seriál nebo chvilkový chat s kamarádkou (kamarádem) a potom zase beru anatomii a jedu. Znova a znova. 
Je to dřina. Tři týdny to vlastně ani nebylo jinak a nebudu vám lhát, minulý týden mi bylo do breku snad každý den. ("to bude dobrý" je uchlácholení, na které jsem alergická)

Když jste v tomhle stavu - vytíženosti, stresu, neustálého napínání a cvičení mozku, velmi snadno se vám dostane pod kůži nenávist a vztek. 
Naprosto totiž nesnáším, když se vrátím ze cvika z anatomie, ze zkoušení dostanu svoje těžce vydřené Áčko nebo Béčko, o kterém vím, že jsem se na něj musela učit hodiny a hodiny a potom poslouchám lidi, jak dostali za B a koukli na to den předtím (a většinou to nejsou ultrachytří lidi, kteří by měli přirozený talent na anatomii). 
Lidi, kteří vochcávají všechno a všechny celý život. Hledají ty nejmenší skulinky, jak se proplazit pod každou těžkou překážkou a nebojí se využívat i ty nejbližší kamarády. Lidi, kteří jenom berou a nedají nic. 
Potom jsou tu tací, kteří sice neproplouvají tak snadno, ale je jim to jedno. Jedna čtyřka, žádná čtyřka. Stejně je to nedonutí se učit. Oni se prostě nikdy nestresují. Zkouška s tím nejhorším doktorem? Nic. Já v tom ležím týden, oni ani minutu a zítra cviko? Nic. Nakonec na ně karma sáhne a oni co? Nic. 
To ze mě mluví vztek, doopravdická zloba, na kterou bych si skoro mohla sáhnout, jak velká a skutečná je. Já prostě nerozumím tomu, proč tu ty lidi jsou, proč na tu školu chodí, proč tam chtěli a co jako v životě chtějí dělat. 
Jejich životním posláním je všechno vochcat? Na všechno se vykašlat?


zdroj - weheartit
Tohle bylo moje podlý, slabošský já. Seznamte se. 

Kvůli těmhle myšlenkám jsem nakonec stejně nejvíc naštvaná na sebe. Vím totiž, že o nich to není. Je to furt jenom o mně. A ráda bych tenhle článek přebrala i tak, abychom si na konci mohli všichni oddychnout a prostě let it go
Nechci, aby mě definovalo moje uražený ego, že někdo to má snažší než já (a nezaslouží si to). V žádném případě nechci dovolit, aby mě ovládaly tyhle negativní myšlenky a přetvářely pohled na lidi, které mám jinak moc ráda. Je to těžký, hrozně těžký. A především lidský. Neznamená to ale, že to není špatně. 
Řekla bych, že je důležité připustit si ty myšlenky a uznat, že si doopravdy přejete, aby ten či onen tim zkoušením proletěl a hned na to změnit svůj kurz. Přeorientovat se na to dobré
Soustředit se na sebe, na svůj rozvoj. 
Ve stavech toho největšího vzteku jsem si lehla s anatomií do postele a přemlouvala samu sebe, že to, co dělám, dělám pro sebe a že mi to nikdo nevezme. 
Největší nutností je být nad věcí. Nenechat se strhnout do vlastního koloběhu závistivých myšlenek a prostě starat se o sebe, ne o ostatní. 

Ještě se musím naučit odpočívat jinak než u facebooku a seriálu, zorganizovat si čas a být tou renesanční osobou, o které sním. Vlastně mám co dělat. Tak proč se zabývat ostatními, že jo? (Přemlouvám hlavně sebe, ne vás. :D)

Zatím...budu jenom čekat a....


zdroj - weheartit
Taky se potkáváte s vochcávačema? Jak to řešíte vy? :)


Mějte se krásně a koukejte nejdříve na sebe.

:)

11 komentářů:

  1. Vochcávač - dlabu ne ně. Střílet se to nedá a bylo by to nefér. Taky občas něco vočůráme - i když oproti notorickým vochcávačům na to pyšní nejsme.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. + ještě jedna věc.
      U nás na sídlišti máme dvě veteriny. Jednoho týpka, ke kterému je vhodné chodit jen na očkování a vyndání klíštěte. Je to nabubřelej arogantní kretén, který mi dost připomíná tvého "vochcávače". Jen co jsem trochu pobrala rozumu, přestala jsem na jeho veterinu chodit. Po jeho kastraci mám kočka tři dny nechodila a týden plakala v bolestech.
      Další veterinář stále studuje, chodí k němu daleko více lidí. Mým zvířátkům již hodně pomohl. Od mého školení, abych si pejsky mohla porodit doma, po operace, testy očí, srsti a kdo ví čeho. Očividně neochcával, protože ví, že v jistých věcech to nemá cenu. To, co studovat potřebuje a ne, aby se na to hodinu před testem podíval a pak vokno.
      Chtěla bych ty tvé spolužáky vidět u nějaké operace. Zda by to taky chtěli vochcat.

      Vymazat
    2. Moc si mě potěšila. :) V té praxi vidím jednu velkou motivaci, že těm, kteří se opravdu snažili a dávali do toho maximum se to jednou vrátí. :)
      Celkově ti moc děkuji za podporu, seš super čtenářka a věřím, tvoje názory jsou objektivní a že jen nekýveš mimoňsky hlavou, jak to třeba i někteří mohou dělat. :)

      Vymazat
  2. A myslíš, že karma chce hromadit tvůj vztek? Podle mě jí jde pouze o to, aby ses naučila žít bez ohledu na ostatní. Těžko se mi to říká, protože já patřím mezi lidi, kteří se učí večer před testy nebo na to mrknou jen v tramvaji. Navíc nemůžeš pěstovat nenávist vůči jiným lidem. Teda můžeš, ale je to trochu nefér. Co ty víš, jaký mají život? Co dělají zatímco se učíš. Třeba jsou na škole pod nátlakem rodičů. A třeba mají zájem na tom to školu udělat. Ježíš řekl: Miluj sama sebe jako bližního svého. Absolutně nevím kde. Dneska jsme to probírali. A neměl on pravdu? Jak můžeš být spokojená sama se sebou, když nedokážeš přijmout fakt, že ostatní žijí svůj život nějakým způsobem. Ty si tu nyní jdeš za svým snem. Cesta není vždy krásně ušlapaná. A každý člověk má jedinečnou paměť a pamatuje si věci hůře nebo lépe. To nezměníš. Renesancí by ses mohla poučit. Mnoho renesančních umělců to nemělo jednoduché.

    Jinak mém teorii, že vesmír(karma) nás na svět přivádí za určitým účelem. Taky věřím na minulé životy. A člověk se každým životem nějak zdokonaluje. Vesmír nepotřebuje dokonalé lidi rovnou = žádný učený z nebe nespadl. Ale je potřeba se vzdělávat. A jak jinak toho docílit, než ti hodit pod nohu hromadu klacků? Je jen na tobě, jestli se zalekneš a nepřeskočíš nebo přeskočíš připravíš se na další. :-)Život ti nikdy nedává tak velkou překážku, že by nešla přeskočit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vůbec bych se s tebou nehádala a dokonce si myslím, že v naprosté většině máš pravdu. Snažila jsem se i tohle hledisko, že "je to špatné", zohlednit ve článku taky, ale nejspíš to nevyznělo tak jasně a přesvědčivě. Doopravdy se to ve mně totiž mele a nakonec jsem špatná sama ze sebe, že se takovými věcmi zaobírám.
      Neber to jako namyšlenost nebo vychloubání, ale já jsem zrovna poslední člověk, co se vzdává nebo se bojí překážek (což ale neznamená, že mě často neskutečně vytáčejí). :)
      Jsem moc ráda za tvůj upřímný názor a že mi nemeleš med kolem huby.

      Vymazat
  3. Nevím, co si o tom myslet. A netroufnu si ani s jistotou říct, že to je totožná situace, ale... vystudovala jsem chemii. Někdy jsem něco "ochcala", jak ty říkáš. Nejsem moc šprtací typ, spíš se snažím rozumět, odvozovat, poradit si. Něco se samozřejmě našprtat člověk (tedy i já) musí. Na druhou stranu mě zas iritovali "poctivci". Často totiž problematice přes veškerý čas, který tomu věnovali, nerozuměli. A běda, jak se před nima člověk zmínil, že se učil večer před zkouškou. To bylo jedu a kolikrát i následných pomluv. Největší válka pak byla při diplomkách a státnicích. Tam se ukázalo, komu chybí logika a kreativita. Nejlepší jsou tací, co mají oboje, zodpovědnost i tvůrčí myšlení, ovšem to byl u nás tak jeden chlapík. U státnic byl strašný odpad těch "poctivců", protože vedoucí oboru klade důraz na logické myšlení.
    Nicméně nevím, zda to je tvoje situace, protože na medicíně a veterině prostě je mrak šprtání a mnoho věcí odvodit nelze. Jelikož nemám dobrou paměť, nešla jsem na žádný z těchto oborů. Přítel má medicínu a dle jeho zkušenosti jsem udělala asi dobře, že jsem se těmto oborům pokorně vyhla.
    Jediná rada: Vykašli se na ty lidi a neposlouchej to, nemluv s nima, jak dlouho ses učila. Ono to asi není zdravé pro obě strany. Někdy je to těžké, člověk potřebuje komunikovat, porovnávat, ale na jednom dvorku (v jednom oboru a jednom kruhu) to nedělá dobrotu. Naučila jsem se chodit na zkoušky o hodinu dřív, abych šla první na řadu, zalézt si na druhý konec chodby, zavrtat hlavu do skript a neposlouchat, kdo kolik čemu věnoval. Opadly mi nervy, zmizela zloba.
    Sama se už moc nezabývám karmou apod. Říkám si spíš, že mi přece nikdo nesliboval, že život bude spravedlivý, tak se musím snažit. Vždycky si říkám, že pokud s něčím nemůžu nic účinně udělat, musím si hledět svého. Jistě se mi to ne vždy daří, někdy mi bouchnou saze, ale ze všeho, čím jsem se kdy řídila, se to jeví neúčinnější. Fakt se pokus od toho oprostit.
    PH

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zaprvé jsem hrozně ráda, že moje články přitahují i takhle inteligentní, vyzrálé lidi jako jsi ty (alespoň z toho, co píšeš, tak usuzuji). To je o mnohem větší radost psát a dělit se o myšlenky, protože vím, že na druhé straně jsou lidi, kteří jsou schopni vést normální inteligentní diskuzi. :)
      Zadruhé ti rozumím a souhlasím s tebou - už jen ze své vlastní zkušenosti. Na gymplu jsem takhle prolítla fyziku - když nebyl čas (nebo chuť) jednorázově jsem se našprtala nebo si napsala na lavici vzorce a po hodině vymleto, nevěděla a nechápala jsem nic. Je důležité těm věcem rozumět, chápat, kde je podstata a vnímat, co je nejdůležitější. Jak si ale sama naznačila, tyhle medicínské obory se k takovým věcem přiklání jen okrajově. Anatomie je 60% šprtání latinských slovíček a 40% o představivosti (zasadit si ty pojmy do těla, spojit je dohromady). Taková biochemie je ale jiný terno. Tam, když člověk nerozumí, neví nic.
      Zatřetí si napsala skvělý konkrétní tipy, jak se na to co nejlépe vykašlat. Je pravda, že bavit se s lidmi o tom, jak dlouho se kdo učí, nepřináší žádný užitek a často už vůbec ne tu hledanou podporu a útěchu.
      Takže díky moc a doufám, že se ještě někdy stavíš. :)

      Vymazat
  4. Musím se přiznat, že já jsem taky trochu "vochcávač". Učím se na písemky a zkoušení to ano, ale né vždy jsem psychicky nabitá na učení. Myslím tím to, že se něco stane a jak to tak bývá mám toho plnou hlavu a nemůžu se soustředit. Takže některé věci ve škole často takhle obejdu, ale učím se zas takový flákač nejsem :D
    Každopádně máme ve třídě názorné typy "vochcávačů", kteří spoléhají jenom na taháky a neučí se vůbec. Taky mě štve, že jim to stále vychází, nechápu co vůbec na škole dělají, ale zároveň chápu jejich přístup a částečně ho taky trochu mám.
    Škola kdysi byla o vědomostech, o tom co tě zajímalo a jak jsi opravdu schopný své znalosti využít, ale v dnešní době ti učitelé po nás jen chtějí, abychom se naučili slovo od slova to co řekli a zopakovali jim to. Samozřejmě nejsou takoví všichni, ale přiznejme si, že to větší procento jsou právě ti, na které si stěžuji. Takže prakticky školou můžeš "prolézt" když používáš i blbé taháky. Jó na maturitě se to těm lidem asi hodně nevyplatí, ale jen říkám jak to je.

    Ale vrátím se k tomu co jsem říkala předtím. Není špatné trochu vypustit a nějaký test nebo zkoušku "ochcat" člověk není stroj, aby věděl a uměl vše. Sice se najdou ti, kteří mají vůli se učit na každou věc, která ho ve škole čeká a to obdivuji, ale zase se to nesmí přehánět. Jsou taky lidé, které označujeme jako "šprty". Těch je u nás poměrně hodně a závidím jim ty jedničky, ale na druhou stranu jsem na sebe pyšná, že se snažím věci logicky pochopit a né jen je odříkat. Nepoužívám taháky a pokud vím, že na test jsem se moc neučila... tak i přesto se snažím ze sebe dostat maximum a pokud přijde horší známka.. vím kvůli čemu to je :)

    Jinak hezký článek.. rozhodně jsou věci u kterých s tebou dám za pravdu :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si myslím, že hrozně záleží, jestli jsi na střední nebo na vysoké (a to myslím na takové, kde chceš být dobrovolně). Když jsem byla na gymplu, první čtyři roky jsme byli nejlepší třída na škole, v prváku se to prolomilo, měli jsme jiný zájmy (pivo od vietnamců), začali jsme chápat, že to šprtání nám vlastně k ničemu moc není...akorát k těm jedničkám. Poznali jsme, že půlka věcí, které bereme, nás nezajímá a že už si na ně pravděpodobně nikdy nevzpomeneme. Po pravdě, já tam vochcávala, co se dalo. Učila jsem se na testy, na důležitá zkoušení a to bylo tak vše...furt jsem patřila k těm nejlepším ve třídě...tak o čem to potom je. Tyhle vochcávky prostě beru (jakmile k tomu nezneužíváš někoho druhýho).
      Ale na vysoký? Sám si se na tu školu přihlásil, s tím, že tenhle obor chceš dělat (rodiče teď neberu v potaz). Vysoká je stále nadstandard a práci bez ní seženeš (možná i líp než s ní), lidi, co jsou na vejšce jen kvůli titulu, jsou prostě hovada a tečka. Na vysoký by měly být lidi, které jejich obor zajímá, které ho v budoucnu chtějí rozvíjet a věnovat se mu. Na naší škole platí cizinci až hříšný peníze, aby tam mohli být (a věřím, že je tomu tak i jinde) a my tam máme takový flákače? I já nejedu na 100%, jsem člověk. ale prostě...prostě. :D
      Zbytečně jsem se rozčílila, ne na tebe, ale na tu pravdu. :D

      Vymazat
  5. Zdravím :)
    Já jsem tedy zatím jen na SŠ veterinární v Lanškrouně, ale vochcávačů je tu hafo.. v pololetí jsem měla co dělat abych dohnala všechno učení po tom, co jsem byla měsíc doma kvůli nemoci, abych neměla špatné známky, ale hlavně abych vše uměla pořádně.. Každej den jsem bulela jak de*il že to nedávám. Přišlo pololetí a měla jsem průměr skoro 2,3 byla jsem naštvaná na maximum, protože holka, která na to dlabala měla průměr lepší než já. Za celý půlrok jsem měla vše pylně nastudovaný, nikdy jsem nepoužila tahák, ona skoro pořád... Všichni mi tvrdili že o známky nejde, atp. tak jsem si řekla, když měla štěstí ona, proč já bych mít neměla.. dopadlo to tak, že mám průmer 2,5 a jsem opět naštvaná.. :D Příští rok (druhák) mám ale v plánu nekoukat na ostatní a hledět si sama sebe.. nesnažit se být nejlepší, protože zase tak dobrá nejsem. Každopádně díky tvému blogu jsem se utvrdila v tom že ve veterinářství chci pokračovat a proto budu makat jak hřebík abych se tam dostala, přeci jen představa že se mám dostat na školu a předehnat přes 500 lidí, mě děsí a zároveň láká.. Otázkou je, jestli na to opravu mám. :/

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky Tě zdravím! :) Zdá se mi, že to máš v hlavě srovnané a věř mi, to je velká část úspěchu ;) Opravdu se na známky moc nedívej, obzvlášť se snaž nehledět na tu nespravedlnost, alespoň už budeš připravená na zkoušky! Občas může mít učitel blbou náladu, můžeš si vytáhnout špatnou otázku apod. Čím dřív se člověk naučí se učit pro sebe (a to je asi celoživotní boj), tím lépe pro něho.
      Chápu ale, jak to občas může bolet a že ten osten nespravedlnosti dokáže bodnout opravdu hluboko.
      Držím ti ale pěsti v budoucím studiu, v přijímačkách a také ve všem ostatním! :)

      Vymazat

Děkuji za Váš čas. :)