Řecko

čtvrtek 3. srpna 2017

Ve vzduchu to vonělo vášní, vlasy mi proplétal vánek od moře a na obličeji jsem cítila sůl. A písek. Celý týden byl všude písek. 

Mámily mě vlny a přinutily mě zase o všem pochybovat. Jak žiju. Žijeme. Jestli dělám, co chci dělat. Jestli to má smysl. Jestli nechci být někde jinde. Třeba tady. Právě tady. 

Proč oni mají čas, proč já ne. To jejich umění žít. Pár hodin práce, siesta trvající skoro celé odpoledne a večer ulice plné lidí. Obchod se školními potřebami otevřený v jedenáct večer. Stoly plné jídla a funějící Řekové s obrovskými nosy jako brambory a břichy jen o něco menšími, jak se ládují chlebem. Chleba ke snídani, k obědu i večeři. Bílý s křupavou kůrkou, ten nejlepší. Saláty s rajčaty a syrovou cibulí, mleté maso a lilek. Tolik zmrzliny každý den, že peněženky brečely nejvíc kvůli ní. Dávat desítky eur za suvenýry je přece blbost. 



Ženy byly buď nádherné jako bohyně nebo naopak. Nic mezi tím, žádná normální holka odvedle. Vypadalo to, že stárnou dlouho, že se jim moc nechce, protestovaly velkými výstřihy a silným líčením a když už ten boj vzdaly, byly z nich najednou staré obtloustlé vdovy v černých šatech, co si do noci vyprávěly na plastových židlích před domem. Přesto se zdálo, že každá žena si je vědomá toho, co znamená býti ženou. 

Kdyby Řekové měli slovo šlágr, bylo by to to jediné, co by v hudbě znali. Jejich lidové písničky se linuly ze všech rádií, jak v restauracích i autobusech a domovech. Žádná Beyonce, Gaga ani Bieber. 


A moře. Jak jsem litovala, že jsem o ten život ochuzená. Běhání po pláži, projíždění na malých loďkách a chytání ryb. Jako kdyby všechny ty filmy s oceánem se s realitou spojily v jedno a já to všechno znala a bylo mi to líto. Už když jsem první den seděla na molu a slzela štěstím, bylo mi to nesmírně líto. Možná proto, že jsem u moře byla podruhé, že nic ze mně nebylo na tu krásu zvyklé, že jsem byla každý den v naprostém udivení.

Šumění vln, vůně soli. 


Polibky na spálená ramena, máchání plavkových kalhotek ve studené vodě a přikládání jich na užehnuté čelo, hra na topení a spoustu breku potom. 

Láska. 

Vysílám přání do Řecka, k moři, k zátoce mezi horami. Děkuji a příště - dokud si nezvyknu. 


Mějte se krásně a učte se žít. 

:)

P.S.: více fotek najdete na mém instagramu

1 komentář:

  1. Podobné pocity jsem měla v Itálii, odkud jsem se včera vrátila. Nevím, jestli je to jenom tím prázdninovým omámením v těch turistických letoviscích, ale z těch lidí sršela neskutečná pohoda, nikdo nikam nepospíchal, všichni se usmívali, byli ochotní nám ve všem poradit nebo ukázat cestu, i když neuměli jinak než italsky (což jsme zase neuměli my). A to moře? Nádhera, jaká škoda, že my tu nic takového nemáme - ale s naším stylem života bychom ho stejně za chvíli zničili. :(

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš čas. :)