Co vás nikdo nikdy nenaučí.

Jsou to asi tři měsíce, co jsem napsala poslední článek, byl to v podstatě celý letní semestr. Jsem ve fázi učení se na poslední zkoušku, před sebou vize prázdnin a jakéhosi prapodivného "nového začátku", který očividně přichází s každým koncem. 

Honí se mi v hlavě spousta myšlenek, mám nutkání sedět a dát celému tomu školnímu roku patřičné sbohem. A vlastně vůbec nejde o školu. Přijde mi, že tenhle rok jsem se naučila o sobě samé víc než mnohé roky předtím. 

Vyjímá se myšlenka "co vás nikdo nenaučí", protože letošní rok byl právě o tom. A těžko se mi hledají slova, abych vám předala přesně to, co chci. 

A pokud vůbec nevíte, kdo jsem a i tak jste dočetli až sem, díky, protože zatím to vypadá jen jako kopec keců...že jo. 

Každý to ví, zdá se, že je to bráno jako jedna z životních pravd. První láska bolí. Řekli vám to vaši rodiče, vaši kamarádi, nespočet rádoby motivačních obrázků na internetu a pravděpodobně i ta osudná první láska. Co vám ale nikdo neřekne, je, jak se s tím vypořádat. Jak se smířit s tím, že vaše první láska není vaší životní láskou. A z vlastní zkušenosti vám přiznávám, že já to určitě nevěděla...a nevěděl to vlastně ani nikdo kolem mě, protože mi nikdo nikdy neporadil tak, abych se z toho opravdu dostala. 

Přijde mi, že spoustu lidí (především ti, co mě znají) si budou myslet "Tohle by si neměla psát, ne na internet, ne "ven", může si to přečíst i on, lidi, co tě nemají rádi.", i má vlastní nejistota se na jednu stranu bojí, že toho někdo někdy bude moci využít proti mě. Pravdou ale je, že já se za to nestydím. A tou pravdou je, že mi trvalo 5 let, než jsem byla schopná přijmout do svého života někoho jiného. 

Každý měl nebo má svůj Kryptonit a já bych vám chtěla napsat o tom mém, protože věřím, že někdo z vás si tím právě teď prochází a nečekám, že by vám tenhle článek měl změnit život a že po jeho přečtení budete šťastnější. Tohle není návod na život, natož na štěstí. 

Tipy pro vyklízení

V předešlém článku jsem vám psala o mé fascinaci minimalismem, jak jsem k němu došla a také proč a jak jsem ho začala aplikovat na svůj život.

V podstatě každý, kdo se chtěl stát minimalistickým člověkem a kdo chtěl zjednodušit svůj život, začal s vyklízením jeho věcí a celkově s organizací jeho fyzického majetku. Je to nejjednodušší začátek, přesto se to pro mnohé může jevit jako nedosažitelný cíl. Jejich emocionální pouto s věcmi může být tak obrovské, že nejsou schopni zbavit se takřka ničeho. Možná také nevědí, kde začít nebo to už zkoušeli, ale za týden jejich byt vypadal úplně stejně přehlceně.

Mnozí z těch, které jsem na Youtube sledovala a nechávala se inspirovat jejich minimalistickou cestou, uvedli knížku „The Life-Changing Magic of Tidying Up“, kterou napsala Marie Kondo – žena původem z Japonska, která zavedla metodu Konmari, což je způsob vyklízení, organizování a uklízení věcí. Je to taková vytříbená uklízečka na úrovni.

Postup, který vám chci popsat, je tedy založený na této knize a zdál se mi ze všech metod nejjednodušší a nejlépe proveditelný i pro „sběrače“ a „křečky“. 

1. Vyklízet budete v několika kategoriích, v přesném pořadí – oblečení, knihy, papíry/dokumenty, „různé“ (v zásadě všechno ostatní – dekorace, praktické nástroje apod.) a jako poslední sentimentální předměty (pro někoho fotky, CDéčka a jakékoli věci, které si necháváte jen jako vzpomínky). 

Cesta za minimalismem a "30day Minimalism Challenge"

Chtěla bych se s vámi podělit o takovou mojí novou či znovu nalezenou vášeň a o experiment, který s tím šel ruku v ruce. Zkuste si udržet svou koncentraci až do konce, protože některé věci, které chci předat, musím zaobalit do rozsáhlejší formy. Ve zkratce jde ale o minimalismus (což je styl života) a jednodušeji o vyklízení a zbavování se nepotřebných věcí. 

Jsem si téměř jistá, že mnoho mých přátel nebo bývalí/nynější spolubydlící by o mě v životě neřekli, že jsem minimalista, protože většinou jsem to byla právě já, kdo si do bytu nastěhoval nejvíce věcí - ale na mou obranu, já si vždy přivezla skoro celý život, kdežto oni mají většinu svých věcí doma. 

Ironicky právě tímto minimalistickým experimentem a tedy 30-denní minimalistickou výzvou jsem zjistila, že mám doma mnohem, ale mnohem víc věcí, než jsem si myslela. A to jsem po svém stěhování do Brna byla přesunuta do nejmenšího pokoje v domě, který vypadal celkem opuštěně a prázdně. 

K tomu, abyste jako amatéři (no offense) pochopili, k čemu výzva slouží a viděli v ní i něco jiného než prosté vyhazování věcí, musíte hledat hlubší smysl, který minimalismus skrývá. Obecně je to styl života, kdy se člověk snaží žít s co nejmenším počtem věcí, který mu potom umožňuje soustředit na důležitější aspekty jeho života. 

Já jakožto neúplný minimalista a jako někdo, kdo není ve fázi, kdy bych byla připravená na opravdový extrémový minimalismus (přesto že mě neskutečně inspiruje a fascinuje) v tom vidím především úlevu a sebereflexi. 

Recenze: Sérum od Biodermy

Po delší pauze jsem tu s rychlým kosmetickým článkem a pokud hledáte nové pomocníky do koupelny, možná se vám bude hodit. 
Už asi rok se mi na obličeji tvoří podivné útrapy, v létě jsem ve svém boji s pletí rezignovala a koupila si (na mě) drahé sérum od Biodermy a čekala zázraky. Dočkala jsem se?

Jen velmi rychle vám prozradím, s čím se potýkám, protože je důležité, abyste věděli, zda to může fungovat na vás, na váš problém. Nemám akné v jeho typické podobě, které znáte z dob puberty. Moje pleť se věkem stává čím dál tím komplikovanější a já z ní trnu čím dál tím více. Mým základním problémem jsou zanesené póry, nejenže jsou velikosti kráteru, ale nic na ně nefunguje. Dalším čertem jsou ty k vzteku nepříjemné hrbolky na tvářích, které na první pohled možná nejsou vidět, ale vás rozčilují neustále. 

To bychom měli - dle mého úsudku mám problém s množstvím mazu, který nemá kudy unikat. Doufala jsem, že ne nejlacinější a věhlasná značka Bioderma mi pomůže. 

Řekla jsem si, že nebudu dělat uspěchané závěry a účinek séra vám popíšu až tehdy, když z něj nic nezbude. Svoje předsevzetí plním, dnes mi už na poličce leží prázdná tubička, která mi připomíná, že bych měla sepsat tento článek. 

I tohle je veterina

V souhrnu prvního semestru na veterině jsem psala něco o tom, zda to studium stojí za to - že je to dřina a že to zvládnou jen ti, kteří to doopravdy chtějí. No a teď si vezměte, že jsem to řekla po prvních pár měsících....a co si asi říkám teď, po roce. 

Tenhle článek je především pro ty, kteří nad veterinou uvažují, ale váhají. Své si zde ale najde každý, každý vysokoškolák a vůbec každý, kdo zkrátka někdy musel jen něco přežít, někde se najít a někde se zapomenout. 

Píšu jako někdo, kdo s plnou jistotou může říct, že tu studují lidi, kteří tu nemají co dělat, kteří na to prostě a jednoduše nemají, bohužel. Píšu ale také jako někdo, o kom si to pravděpodobně říkají i ostatní. Jsem průměr. A jako gymplačka, která měla vždycky všechno na háku, ale i tak měla vždy jedno z nejlepších vysvědčení, přiznávám, že to není zas tak jednoduchý říct. 

Na ten pocit si musí člověk zvyknout - ne proto, že bych potřebovala být nejlepší, toužila mít ze všech zkoušek Áčka a ve skříni červenej diplom - ale jenom proto, že jsem na to nebyla zvyklá. Najednou se přede mnou rozprostřelo celý pole lidí, kteří byli mnohem chytřejší než já...a co především - mnohem svědomitější. A když říkám mnohem, myslím MNOHEM - takový to, od rána do večera s učebnicí v ruce, všechno vím, všechno znám, je mi naprosto jasný, co chci, jdu si za tím, je mi jedno, že neznám nic než svůj pokoj a kampus, ale jedu, mám zkoušky, mám vědomosti, jedu, jedu, jedu...