UPDATE - Welcome to my mind

Ahoj u bonusového článku :)

Dnes jen takový rychlý update, jelikož mám pocit, že poslední dobou ztrácím kontakt s vámi, čtenáři. Nemyslím skrze komentáře, ale jen tak jednoduše, tady v textu. To jsou samé vlasy, beauty, oblíbenosti, vše srz něco, nic čistě ze mě. 

Mohla bych napsat motivační článek, ale to bych si sama věšela bulíky na nos, protože v posledních týdnech to byl především stres a na nějakou motivaci nebyla nálada ani čas. Takže vám chci i ukázat, že i přes motivační články, které se vám moc líbily, nejsem jen čistočirá optimistka s vyrovnanou myslí, často jsem jen optimistka s bordelem v hlavě. 

Ještě jsem nikomu nedokázala řádně vysvětlit, jakou hlavní změnu způsobila vejška v mém životě. Psala jsem vám, že jsem velmi šťastná, že v Brně jsem, že mohu studovat svou vysněnou školu a být zas o krůček blíž k mému celoživotnímu snu. Všechno tohle je stále pravda, na to vemte jed. Pořád bych si každý den mohla do postele lehnout s pocitem, že přese všechno šťastná jsem...a to je taky první velká lekce pro mne samotnou, protože dříve jsem si tohle říct nemohla. 

Další takovou podstatnou věcí jsou moje myšlenky a obávám se, že se nedokážu dostatečně dobře vyjádřit.
Velkou část mojí mysli zaujímá škola, další částí jsou moji noví kamarádi a akce s nimi a v neposlední řadě také objevující se problémy na bytě a třeba to, že jsem zrovínka nemocná. Na všechno ostatní většinou ani nemám kapacitu. 
Kdybych to měla velmi zjednodušit, já si ani nepamatuji, kdy jsem naposledy v hlavě odpočívala. A to mi dřív zase šlo, v tom jsem byla majstr. :D
Stále prostě musím nad něčím přemýšlet, něco plánovat, rozebírat určité možnosti a tak dále, a tak dále. A věřte mi, jsou to relativně blbosti. 

Koupit pečivo, dochází ti těstoviny, Aneto. Panebože, kdo tu nechal takovou spoušť. Je tahle utěrka čistá? Biologie! Jo, dám si vařit vodu na čaj. Biologie! Kde jsou sakra musculi preputiales? Zapomněla jsem na čaj. Biologie! Měla bych si taky koupit nějakej svetr. 

Prostě totální zmatek, chápete? Možná byste mi řekli, že podobně vypadá mysl každého člověka. Já vím, já vím. Jenže já si už musim do diáře psát "napsat zprávu Sáře" nebo "zavolat babičce", "zeptat se na Silvestra" apod. Můj to-do list se za chvíli bude skládat z věcí jako dojít si na záchod a umýt si ruce, když to půjde tímhle tempem. :D 

Důvodem budou dle mého dvě věci - naprosto nepravidelný režim a přetíženost mozku - protože to, co jsem se tady naučila řekněme za ty dva měsíce, jsem se nenaučila za celej osmiletej gympl...nebo alespoň tak mi to přijde. Ani jsem netušila, že mám takovou kapacitu mozku :D Nebojte se ale, většinou to stejně vždycky zapomenu. 
Nezapomínejme ani na to, že jsem teď svá vlastní paní a musím brát v potaz i domácí činnosti jako je praní, žehlení, uklízení, nakupování jídla apod. 
Je to prostě hrozná fuška. 

A není divu, že mi potom volají rozčílené babičky a od kamarádek dostávám vyčítavé zprávy, že se jim nevěnuju a že na ně zapomínám. První, co mě vždycky napadne je "PANEBOŽE, nemám čas!" a až za pár dnů mě přepadnou výčitky. Asi bych jen chtěla víc pochopení, že je to pro mě všechno ještě stále nový a že prostě veterina není procházkou růžových zahrad a drahých barů, ale že je to řádná šprťárna s občasným pivem. 

To jen tak jako taková vítací část do mý hlavy.

Chtěla bych vám ale i napsat o lidech, se kterými se tu vídám. Bezpochyby to jsou naprosto jiný lidi, než jsem znala...nebo spíš je velmi vidět, jak jsou si ty lidi v něčem podobní. Už jsem pochopila, že veterina je škola, kterou dodělá jenom ten, kdo to opravdu chce dělat. Všichni ostatní buď zjistí, že to vlastně až tak dělat nechtějí, že mít rád zvířata nestačí a nebo že na to prostě nemají. Když si tohle uvědomíte, začnete si mnohem víc všímat, že denně potkáváte neuvěřitelně silné osobnosti. Lidi se snem, s motivací a cílem. Z jejich očí jim sálá odhodlání, vytrvalost a obrovská obětavost. Přestože brečíme nad pivem, kolik toho ještě neumíme, naprostá většina z nás ví, že tou zkouškou projde, že tou zkouškou musí projít. 
A to mě pokaždé dostane do kolen. 

Samozřejmě že tu máme i flákače a vochcávky a ne všichi jsou bezmezně odhodlaní a někteří přežívají jen díky hromadě stížností a lítostivých řečí, ale i ti sem patří, protože dobře vyvažují ostatní.

Jak to shrnout? Přiznávám se, že se nechávám pohlcovat každodenními starostmi a událostmi a vlastně jsem nikdy nežila přítomností tak jako právě tady. Jsem ustaraná a šťastná a  stále brečím hlavně u Disneyovek. 

A jak se máte vy?

Klasicky jedna moje ubrečenost na konci. 

Mějte se krásně a odpočívejte v hlavě! 

:)