Svázáni medicínou

pátek 2. prosince 2016

Včera jsme se s přítelem bavili o tom, jak jsme na naší škole izolovaní a svázáni v našem rozvoji. Dnes jsem byla shodou okolností v knihkupectví a viděla všechny ty báječné knihy, které bych si chtěla přečíst...ale nemám na ně čas, nemám na to kapacitu. 
Začala jsem přemýšlet o všech věcech, které bych chtěla dělat, kdybych ten drahocenný čas měla. A je mi úzko. 


Asi některými články o veterině žádám podvědomě o uznání, kterého se mi v dennodenním životě nedostává. Dívám se totiž na doktory úplně jinak. Zubaři, zdravotní sestry, chirurgové, saniťáci, dermatologové, veterináři - a doplňte další. Nevidím totiž jen jejich nynější já, ale všechny ty roky dřiny předtím a vážím si každé sekundy, kterou věnují lidem, kteří je berou jako službu, hotový výrobek. Tito lidé tomu totiž obětovali celý svůj život. Každý ví, že medicína je těžká. Ale v jaké míře...to už si člověk bez dostatečného přehledu neumí představit.


Je to těžké. Už třetím rokem jsem mezi lidmi, kde se tohle všechno bere jako samozřejmost, respektive musí se to tak brát. Nikdo neocení, že jste se celý víkend drtili jako pomatení a rodiče jste vlastně viděli jen ve dveřích. Nikdo se nemůže zdržovat nad tím, že jste obětovali další volné odpoledne předmětu, který vám přijde úplně zbytečný, ale zkoušku z něho zkrátka mít musíte. Můžete očekávat pouze nadzdvižená obočí, když prohlásíte, že jste se včera nepodívali na jeden, ale rovnou na dva díly Zoufalých manželek. Přitom věřím, že trpíme všichni stejně. 

Rodina vás podpoří dokola omýlanými slovy "však ty to zvládneš", ale sami často nedokážou přečíst ani řádek látky, kterou se učíme, natož aby jí rozuměli. Medicína je tak jiný svět, kde se nejenom mluví jinou řečí, ale musí se úplně rozdílně uvažovat.

Hrozně mě rozčiluje, že se nám žádného uznání nedostává, i když každý den přinášíme oběti, ze kterých jsme většina psychicky úplně v p*deli. 

Je prosinec a já ještě nedočetla zářijové číslo National Geographic. Nepamatuji si, kdy jsem četla normální knížku. Každý den cestou do školy projíždím kolem krásné zapadlé galerie a už třetím rokem si říkám "tam bych tak hrozně chtěla jít". Viděla jsem v knihkupectví Encyklopedii obrazů a už jsem vytahovala peněženku, jenže k čemu by mi to bylo? Aby mi denně připomínala, že na ni nemám čas? 

Nedávno jsem měla zase před svým (teď už obyčejným) psychickým zhroucením, měla jsem tolik povinností, které jsem měla dělat, vzala jsem ale skicák (který už je jen na poznámky) a nakreslila strom, prostě úplně obyčejný strom. A byla jsem najednou "doma". Pustila jsem si orchestrální hudbu, črtala si na papír a byla tak vyautovaná, že nebyl prostor na výčitky, které jsou součástí každého dne, pokud dělám něco jiného, nežli se učím. 
Bylo mi tak dobře a je mi tak smutno, když vím, jak dobře by mi doopravdy bylo, kdybych dělala věci, které miluji, denně. 

Někdo by asi mohl říct "Tak proč tu veterinu teda studuješ?" Je to hrozně jednoduché - jsem nesmírně zamilovaná do vize, kterou buduji celý svůj život. Miluji potenciál, kým bych mohla být a co bych mohla dokázat, pokud tu školu vystuduji. Touha pomoci je větší nežli pud sebezáchovy vlastního klidu mysli. Kdyby se mi tahle vize rozbila, nebyla bych nic, nebylo by co dělat pro sebe samou, protože právě ta vize mě jediná motivuje. 


Nikdo vás ale nepřipraví na oběti s tím spojené, nejenom ty na škole, ale i věci, které se dozvídám od mladých doktorů "čerstvě" po škole a jejich práce jim už teď leze na mozek. 


Veterina je šest let ztrácení ideálů a pokusem nezbláznit se z toho. 

Problémem je, že za každým rozvojem vaší osobnosti je určitá míra energie, kterou musíte vynaložit. Já a nebojím se říct "my" tuhle energii už nemáme. Ano, máme čas na seriál, na Youtube, na články s optickými klamy, ale učit se hrát na housle, dělat si entomologický výzkum jen tak sám pro sebe, objíždět koncerty, cestovat, chodit na výstavy, číst romány...na to energii nemáme. 


Ne každý je samozřejmě jako já. Ne každý je stejně hloupý nebo chytrý jako já. Tak to ale mám já a věřte mi, neznamená to nutně, že na tu školu nemám. :D

Zkrátka jsme parta psychicky narušenejch cvoků, co strkají celé paže do análu krávy a stěžují si, že nemůžou být i umělci. Nebo tak nějak. 


Mějte se krásně!

:)

16 komentářů:

  1. Mne presne to umenie chýba Anet, takže si mi krásne prehovorila z duše <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždycky ráda nacházím další lidi, kteří jsou na tom stejně. :)

      Vymazat
  2. Pěkný článek. Musí to být opravdu těžké, ale hlavní je neztrácet tu vizi, kterou sis vytvořila. Jednou pomůžeš nějakému zvířeti v nouzi a budeš ještě za tuhle dřinu šťastná. I když bych neměla asi moc tohle komentovat, protože mě čekají ještě dva roky na střední a už teď se hrozím, kam na výšku chci já a jestli to vůbec zvládnu... :D Držím palce! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji ti za podporu, často opravdu stačí pár milých slov. :)

      Vymazat
  3. Ta poslední věta byla něco úžasnýho, taková ta tečka.

    Jsem ze zdavotnické profese, tedy, učím se a doufejme, že si za chvilku budu moci tak oprávněně říkat. A vůbec, my to zvládnem a budeme spokojenější než ti, kteří se na nás koukají jako na magory.

    www.fakynn.blog.cz

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nevím, jestli na mě někdo kouká jako na magora, ale spíš se lidi diví, proč jsem ochotná obětovat tolik času něčemu, co vůbec není jisté. A to se ukáže jen časem :) Přeji hodně štěstí do studia! :)

      Vymazat
  4. Ahojky.
    Anet...ty mi snad čteš myšlenky! :D momentálně zažívám to samé, protože nás ve škole bombardují slovy, že se neučíme a flákáme to. Mám podobné pocity jako ty, které jsou vyjádřeny ve článku.
    Moje jediná útěcha je, že budou Vánoce a tak si nechci milovaný předvánoční čas kazit.
    Měj se hezky a drž se :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já doufám, že sis Vánoce báječně užila a dostatečně si odpočinula, já furt doufám, že budu mít kratší zkouškové a že zbyde i pár dnů volna. :D

      Vymazat
  5. Jsem ve čtvrťáku a takto to vůbec nevnímám. Když chci zajdu si na koncert, přečtu si knížku, stíhám brigádu i rodinu. Jsem sice dost vytížená ale dělá mě to šťastnou. Veterina a její studium mě kupodivu dělá šťastnou. Někdy se stane, že dojde den blbec a říkám si, naco to všechno dělám, ale takové dny má asi každý z nás. Je potřeba se nad tím povznést a zkusit si rozdělit čas i na relaxaci, myslím, že to není nic nemožné a potom i to samotné studium jde mnohem líp :)

    OdpovědětVymazat
  6. A to si nedokážeš představit jak těžký je ten proces zvykání si na "já už nebudu veterinář". Když mě vyhodili byla jsem jak feťák na absťáku - několik týdnů jsem měla neustále ty pocity "já bych se měla učit a dělám něco jiného" a nemohla si zvyknout že už se mě to netýká. Nebo respektive, jsem se s tím nemohla smířit. Celoživotní smysl a vize, že budu léčit zvířata, se rozplynula jak pára nad hrncem. S postupem času cítím obrovskou úlevu, bylo toho na mě opravdu moc a vím, že byl nejvyšší čas prostě říct, že tohle je na mě moc, ale i tak není den, kdy by se mi nestýskalo. Každopádně každý, kdo "tam" ještě je, včetně Tebe, má u mě neuvěřitelný obdiv a všem moc držím palce, aby jim vyšlo to, co opravdu chtějí. A jak říkáš, nikdo si nedokáže představit, jaká je to dřina a oběť, dokud si to nezkusí. Na to se prostě nedá připravit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je mi strašně moc líto... Já mám zvířata jako smysl života, strašně moc bych jim chtěla pomáhat, dělat to i jako charitu.. Minulý rok jsem chodila do nulťáku, ale nakonec si ani nedala přihlášku - nejspíš bych se totiž nedostala (neměla bych skoro žádné body za známky) a taky jsem se prostě bála toho množství učiva.. je to podle mě ještě těžší než medicína... A na jednu stranu si říkám, že jsem si ušetřila strašně moc nervů, ale na tu druhou je mi to trochu líto, protože žádná jiná práce by pro mě neměla tak velké poslání jako zachraňovat zvířata a být s nimi...
      Peti je mi moc líto, co se Ti stalo :( Ale jak píšeš- i když je to moc těžké, je to možná lepší- nebudeš se nervovat a prostě to tak mělo být. Já věřím na osud.. třeba tím, že skončilo studium veteriny, tak Tě potká něco lepšího a začneš něco lepšího.. :o) Ale musí to opravdu moc bolet.. zvlášť, když jsi do toho dala tolik úsilí.. Držím pěsti, ať je to všechno v pohodě!! Jo a máš krásného pejska :)

      Vymazat
    2. Ach Péťo, trošku mi lámeš srdce. Když jsem s tebou chodila na cvičení, vždycky jsem si myslela, že jsi přirozeně hrozně chytrá, že ti to logicky pálí a že máš tolik zkušeností ze střední, o kterých bych si já mohla jen nechat zdát. Strašně mě tedy mrzí, že pro tebe veterina skončila, ale třeba ne úplně! Vždyť práce se zvířaty se nevztahuje jen na veterináře a tobě se teď otevřelo tolik nových možností, že věřím, že jedna z nich bude pro tebe ta pravá. Jsi tolik aktivní člověk, že při sledování tvého FB profilu jen nevěřícně kroutím hlavou, jak na to vše bereš energii. Ty se ve světě neztratíš! :)
      Strašně si ale cením, že dokážeš přiznat, že toho na tebe bylo příliš a že se ti teď ulevilo, obzvlášť když obě víme, že na té škole jsou lidé, kteří jen proplouvají, protože měli více štěstí než ty. Jenže i o tom ta škola je - o štěstí - a je zbytečné proti tomu revoltovat a stěžovat si, protože je to realita.
      Vím, že víš, že ačkoliv řeknu cokoliv, bude tě to bolet ještě dlouho a že slova útěchy jsou jen malinkatým pohlazením ublíženého ega. Vážně ale věřím, že jsi nápaditý a kreativní člověk, co myslí hlavně na druhé a svůj smysl najde (a pravděpodobně dříve než my!). :) Užívej za nás všechny volna a občas se ozvi! :)

      Vymazat
  7. Ahoj:) som strašne rada že som objavila tvoje stránky a priznám sa, ako si to čítam trochu som si poplakala. Študujem ľudskú medicínu ale v podstate môj sen bola vždy veterina . Len zapôsobila sila presvedčivosti blízkych , že nakoniec ma to samú presvedčilo a vydala som sa cestou humánnej medicíny. Už som v druháku ale dennodenne ma prenasleduje pocit že ma to ani až tak nebaví a že zvieratá su pre mňa stále zaujimavejšie a tá veterina je stále mojím snom. Cítim sa niekedy uplne stranene medzi spolužiakmi, ktorých to baví a stále rozmyšlam či to nenechať tak a neskúsiť to ku vám. Len neviem či už po druhom ročníku a toľkom čase stráveného nad učením je to zrovna rozumné a či radšej nezatnúť zuby a počkať si na kliniku a rotácie kde by som si niekde mohla nájsť svoje miesto...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musím se přiznat, že tvůj komentář jsem si musela nechat rozležet v hlavě a několikrát jsem se k němu v myšlenkách vrátila. Pravdou je, že vůbec nemám odvahu ti cokoliv poradit, tvoje situace je natolik citlivá a má tolik pro a proti, že pravděpodobně jen ty dokážeš udělat to osudné rozhodnutí. Řekla bych, že záleží hlavně na tom, jak moc tím v dennodenním životě trpíš a jak moc na to myslíš.
      Dříve bych ti řekla "jdi si určitě za svým snem", jenže realita není tak růžová a snová, jako bychom si přáli a dva roky jsou dva roky. To ti ale určitě neříkám nic nového.
      Já ti děkuji, že ses tu svěřila a budu na tebe moc myslet, ať se rozhodneš cokoliv, určitě to dopadne dobře. :)

      Vymazat
  8. Díky díky díky díky díky za tenhle článek. Vždycky mě zahřeje u srdce, když najdu útočiště, kde mi někdo rozumí. Jsme v tom společně :-)
    Přeju hodně sil a úspěchů :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A já opětovně děkuji tobě! :) I tobě hodně štěstí a hodně odhodlanosti do dalších let a zkouškových. :)

      Vymazat

Děkuji za Váš čas. :)