Zdravím v prvních dnech roku 2017 :)
Chtěla jsem mít takový pěkný silvestrovský článek, ale life happened, takže omluvte mé zpoždění, ale jsem tady! Chtěla bych vlastně jen shrnout pár myšlenek, které se mi poslední týdny honí hlavou a podělit se o ně s Vámi, mými věrnými (či občasnými) čtenáři.
Ze všeho nejdřív chci poděkovat právě Vám, protože máte se mnou trpělivost. Nikdo si nestěžuje, že dlouho nic nepíšu, všichni jsou hlavně milí a plní podpory. Nemám tématický blog a míchám tu kosmetiku se vztahy a školou a pravidelnost mě minula úplně. Přesto se zdá, že nikomu to nevadí a že blog si své čtenáře našel, takže všem ještě jednou mnohokrát děkuji. :)
Pro mě byl uplynulý rok ne příliš šťastným, zato bohatým na zkušenosti, osobního poznání a neustálého padání a "znovuvstávání" na nohy. Nemohla jsem se dočkat, až skončí, ale zároveň nechci upadat v naprostý pesimismus a dívat se na rok 2016 s hořkostí.
Doufám především v odpočinek.
Nevím, jestli budu schopná úplně předat všechno tak, aby to dávalo smysl a zároveň zůstala věrná svým původním myšlenkám. Především chci, aby rok 2017 byl jiný - ne kvůli novoročním předsevzetím, ne kvůli změně jako takové, chci jen, aby byl lepší. Já se chci dívat na svět a na sebe jinak. Vlastně tak trochu jako dřív, před veterinou, před dospělostí.
Zrovna dnes jsem opět zavítala na můj nejoblíbenější web WeHeartIt a listovala si obrázky na svém profilu a tolik mi chybělo snění. Obyčejné denní bdění bez věčného toku myšlenek.
Nesnáším omlouvání vlastního neštěstí kvůli jiným lidem, jiným věcem, a proto nechci říkat "udělala mi to veterina". To určitě ne. Přiznávám ale, že ne vždy jsem dostatečně silná, abych unesla tlak, kterým jsem obklopena a který sama na sebe dávám v domnění, že jinak nebudu dostatečně dobrá.
Dostatečně dobrá.
Celý rok se asi nesl na téhle notě, touze se dostat na tu příčku "jsem dostatečně dobrá" a pocitu, že se tam dostat nemůžu a že na to nemám.
I ve vztahu. Přišla jsem o tolik ideálů, o tolik "naprosto určitých pravd", které jsem brala o vztazích jako samozřejmost. Furt jsem se vracela k dávné vzpomínce, kdy mi tehdejší velmi dobrá kamarádka uraženě odpověděla na moje radikální rady, že já o vztahu nic nevím, protože v něm nejsem, že zvnějšku vypadá všechno velmi jednoduše, ale realita je odlišná a těžší. Ráda bych se vrátila do toho okamžiku a jen jí vzala za ruku, že teď už to vím.
Mám ten nejkrásnější vztah, který jsem si kdy mohla vysnít. Mám vedle sebe tak báječného mladého muže, že se každé ráno můžu budit s vděčností a děkovat všemu, jemu, že jsme si k sobě našli cestu.
Láska je krásná věčná věc. Vztah, na druhou stranu, je ale velmi nestabilní živel sám o sobě. Mít pěkný, láskyplný, vřelý a upřímný vztah je sakra dřina. A na to já jsem tedy vážně nebyla připravená. Říkám vám to úplně na rovinu, jak to je, jak to bylo, celý ten kouzelný život se všemi jeho rozcestími a zcestími. Vztah je sakra práce.
Přidejte k tomu fakt, že s Dávidkem bydlíme od prvního dne našeho vztahu, respektive jsme spolu začali bydlet ještě před naším oficiálním začátkem vztahu. Všechny naše "rande" končily v našem společném pokoji, kde jsme oba usínali i vstávali. Nejdříve jako kamarádi, později už ne tak docela.
24/7
Možná se k tomu ještě dostanu v nějakém článku, protože vztah pro mě otevřel úplně jiný svět a já mám úplně jiné pochopení a obdiv pro krásné dlouholeté vztahy, které vídám (a že jich moc není).
Říkám to už asi pořád, ale náš vztah mne naučil tolik o mně samotné, až mi to příjemné nebylo. Jsme spolu přes rok a já se stále dozvídám nové věci o něm, ale i o mně. Stokrát si můžete myslet, že nikdy nebudete žárliví, ale potom vymyslíte tisíce nesmyslných scénářů, co by vaše drahá polovička právě teď mohla dělat. A já NESNÁŠÍM žárlivost. A potom jsem nesnášela sebe. A jeho. A sebe. A máte zaděláno na problémy nejenom vztahové, ale vnitřní - ty, co hyzdí duši.
Ne samozřejmě, že by se všechno točilo právě kolem toho, jen to uvádím jako příklad, co do vztahu může přijít a vy to vůbec nečekáte.
Můžu ale říct jednu věc s naprostou jistotou. Kdyby se mě někdo zeptal na důvod, proč právě Dávid, proč právě s ním bych chtěla zůstat na věky věků, řekla bych, že právě ty hádky a to že jsme je přečkali a láska, kterou stále k sobě chováme, jsou důvody, proč jsem si tolik jistá. Protože náš vztah rostl s nimi a láska odolala. Co víc bychom mohli chtít? Dokonalost?
Tak naivní už nejsem.
Stačí mi ráno v objetí, s rozcuchanými vlasy, úsměvem a čtyřnohým přítelem, co si v noci lehl mezi nás.
Ano. Máme pejska, (pravděpodobně) šestiletého Ferka z útulku. Jedno veliké plus minulého roku. Nebyla jsem na psa připravená a stále v tom nejsem "až po uši". Ferko je především láska přítele, přestože já ho miluji vřele a vroucně, jak jen to umím. Stále jsem se ale nevzpamatovala, že můj první pes, Robin, tu už se mnou není a stále asi nejsem schopná dát 100% své psí lásky někomu jinému. Stále mi to přijde jako zrada a stále mě bolí srdce, když vím, že už ho nikdy nepohladím. Řekněme, že nejsem typ, co jde po smrti psa pořizovat štěně. A to už jsou léta.
Už ale melu páté přes deváté, přitom jsem chtěla hlavně napsat, že jsem za našeho nového člena naší malé rodinky strašně vděčná a že i díky němu je náš vztah mnohem krásnější a plnější.
Co dál?
Mám nakousnout jedno z nejhorších témat roku 2016? Školu? Moje nízké sebevědomí, co se mé kariéry týče/týkalo?
Můžeme tomu asi říkat deprese, ale do psychologických definicí se zrovna neženu. Měla jsem sama se sebou velmi těžký semestr. Ne kvůli předmětům, kvůli obtížnosti, přátelům, profesorům, vůbec nic takového. Prošla jsem si jenom velmi těžkými rozhovory sama se sebou, nekonečnými myšlenkami a přesvědčeními, že prostě nejsem dost dobrá.
Ne kvůli známkám nebo že bych nebyla schopná se to všechno naučit. Ale že na to jednoduše nemám. Že se příliš bojím. Všeho. Že jsem nešikovná. Že z praktického hlediska jsem úplně nemožná.
A opět - radši bych se o tom někdy rozepsala více, protože věřím, že moje slova jednou utěší podobnou holku, jako jsem já, která si tím bude procházet taky a bude si myslet, že je jediná.
Stálo mě to mnoho, mnoho sil dát se jakž takž do kupy. Začít něco DOOPRAVDY dělat. Je to taky to jediné, co jsem pro svojí záchranu mohla udělat. A nejsem zdaleka tak daleko, jak bych chtěla.
A už teď bych každému, kdo si něčím podobným prochází, ať už v jakémkoliv oboru, chtěla říct - ještě není konec. Zítra se můžeš probudit a udělat něco, čím budeš o ten jeden malilinkatý krůček blíž. A já vím, že každý si něčím prochází a na každého přijde ten závan negativity v lehké nebo těžké míře. Nesmíme se ale vzdát.
Nechci se hnát za dokonalostí, nechci mít všechno a všechny. Na to nemám čas, energii, peníze. Chci jenom víc úsměvů, úsměvů a smíchu, víc veselých úšklebků, poťouchlého tancování, směšných her, radosti. Chci poklidná dlouhá rána, zaplněná sluncem, mlhou, deštěm a čaje. Chci objetí, vřelá, něžná a pevná a chci jich pro každého tolik, kolik jejich hrudník unese. Chci polibky slibující krásné zítřky a připomínající nádherné včerejšky. Chci vidět samu sebe šťastnou. Chci dělat čest té tvrdohlavé mladé holce, která si vždycky všechno dělala po svém a věřila především v sebe. Chci ji zase najít a říct, že mi chyběla.
Chci víc milosti, víc vřelosti, víc odpuštění. Zní to jako hrozné klišé, ale doopravdy. Šplhám se tady po společenském a intelektuálním žebříčku za vidinou mladé úspěšné veterinářky a neměla jsem čas, ani přesvědčení, že si to můžu dovolit, se zastavit a být na sebe chvíli pyšná.
Dřív jsem po nocích brečela, protože jsem nechápala, proč si zrovna já zasloužím všechno, co mám a ty umírající vyhladovělé děti v Africe, na Haiti, v Indonésii ne. Teď brečím, protože nestíhám. Školu. Být úspěšná. Víc než ostatní. Víc než já včera.
Tahle nová životní perspektiva, kterou svoboda, rozlet a vidina snu přináší, je velmi mocná věc a já bych ji ráda vzala za jiný konec.
Takže až půjdete za svými sny, nezapomeňte na sebe. Na SEBE. Neusmívejte se jen na kolemjdoucí, ale i na sebe. A dejte si tu chvíli a oceňte svoje úspěchy.
Chci být víc milá. Na sebe, na ostatní, na lidi, které neznám, na lidi, které myslím, že už znám a nad kterými jsem už zlomila hůl.
Vděčnost je lék na všechno. Vážně. :)
Nevím, jestli budu schopná úplně předat všechno tak, aby to dávalo smysl a zároveň zůstala věrná svým původním myšlenkám. Především chci, aby rok 2017 byl jiný - ne kvůli novoročním předsevzetím, ne kvůli změně jako takové, chci jen, aby byl lepší. Já se chci dívat na svět a na sebe jinak. Vlastně tak trochu jako dřív, před veterinou, před dospělostí.
Zrovna dnes jsem opět zavítala na můj nejoblíbenější web WeHeartIt a listovala si obrázky na svém profilu a tolik mi chybělo snění. Obyčejné denní bdění bez věčného toku myšlenek.
Nesnáším omlouvání vlastního neštěstí kvůli jiným lidem, jiným věcem, a proto nechci říkat "udělala mi to veterina". To určitě ne. Přiznávám ale, že ne vždy jsem dostatečně silná, abych unesla tlak, kterým jsem obklopena a který sama na sebe dávám v domnění, že jinak nebudu dostatečně dobrá.
Dostatečně dobrá.
Celý rok se asi nesl na téhle notě, touze se dostat na tu příčku "jsem dostatečně dobrá" a pocitu, že se tam dostat nemůžu a že na to nemám.
I ve vztahu. Přišla jsem o tolik ideálů, o tolik "naprosto určitých pravd", které jsem brala o vztazích jako samozřejmost. Furt jsem se vracela k dávné vzpomínce, kdy mi tehdejší velmi dobrá kamarádka uraženě odpověděla na moje radikální rady, že já o vztahu nic nevím, protože v něm nejsem, že zvnějšku vypadá všechno velmi jednoduše, ale realita je odlišná a těžší. Ráda bych se vrátila do toho okamžiku a jen jí vzala za ruku, že teď už to vím.
Mám ten nejkrásnější vztah, který jsem si kdy mohla vysnít. Mám vedle sebe tak báječného mladého muže, že se každé ráno můžu budit s vděčností a děkovat všemu, jemu, že jsme si k sobě našli cestu.
Láska je krásná věčná věc. Vztah, na druhou stranu, je ale velmi nestabilní živel sám o sobě. Mít pěkný, láskyplný, vřelý a upřímný vztah je sakra dřina. A na to já jsem tedy vážně nebyla připravená. Říkám vám to úplně na rovinu, jak to je, jak to bylo, celý ten kouzelný život se všemi jeho rozcestími a zcestími. Vztah je sakra práce.
Přidejte k tomu fakt, že s Dávidkem bydlíme od prvního dne našeho vztahu, respektive jsme spolu začali bydlet ještě před naším oficiálním začátkem vztahu. Všechny naše "rande" končily v našem společném pokoji, kde jsme oba usínali i vstávali. Nejdříve jako kamarádi, později už ne tak docela.
24/7
Možná se k tomu ještě dostanu v nějakém článku, protože vztah pro mě otevřel úplně jiný svět a já mám úplně jiné pochopení a obdiv pro krásné dlouholeté vztahy, které vídám (a že jich moc není).
Říkám to už asi pořád, ale náš vztah mne naučil tolik o mně samotné, až mi to příjemné nebylo. Jsme spolu přes rok a já se stále dozvídám nové věci o něm, ale i o mně. Stokrát si můžete myslet, že nikdy nebudete žárliví, ale potom vymyslíte tisíce nesmyslných scénářů, co by vaše drahá polovička právě teď mohla dělat. A já NESNÁŠÍM žárlivost. A potom jsem nesnášela sebe. A jeho. A sebe. A máte zaděláno na problémy nejenom vztahové, ale vnitřní - ty, co hyzdí duši.
Ne samozřejmě, že by se všechno točilo právě kolem toho, jen to uvádím jako příklad, co do vztahu může přijít a vy to vůbec nečekáte.
Můžu ale říct jednu věc s naprostou jistotou. Kdyby se mě někdo zeptal na důvod, proč právě Dávid, proč právě s ním bych chtěla zůstat na věky věků, řekla bych, že právě ty hádky a to že jsme je přečkali a láska, kterou stále k sobě chováme, jsou důvody, proč jsem si tolik jistá. Protože náš vztah rostl s nimi a láska odolala. Co víc bychom mohli chtít? Dokonalost?
Tak naivní už nejsem.
Stačí mi ráno v objetí, s rozcuchanými vlasy, úsměvem a čtyřnohým přítelem, co si v noci lehl mezi nás.
Ano. Máme pejska, (pravděpodobně) šestiletého Ferka z útulku. Jedno veliké plus minulého roku. Nebyla jsem na psa připravená a stále v tom nejsem "až po uši". Ferko je především láska přítele, přestože já ho miluji vřele a vroucně, jak jen to umím. Stále jsem se ale nevzpamatovala, že můj první pes, Robin, tu už se mnou není a stále asi nejsem schopná dát 100% své psí lásky někomu jinému. Stále mi to přijde jako zrada a stále mě bolí srdce, když vím, že už ho nikdy nepohladím. Řekněme, že nejsem typ, co jde po smrti psa pořizovat štěně. A to už jsou léta.
Už ale melu páté přes deváté, přitom jsem chtěla hlavně napsat, že jsem za našeho nového člena naší malé rodinky strašně vděčná a že i díky němu je náš vztah mnohem krásnější a plnější.
Co dál?
Mám nakousnout jedno z nejhorších témat roku 2016? Školu? Moje nízké sebevědomí, co se mé kariéry týče/týkalo?
Můžeme tomu asi říkat deprese, ale do psychologických definicí se zrovna neženu. Měla jsem sama se sebou velmi těžký semestr. Ne kvůli předmětům, kvůli obtížnosti, přátelům, profesorům, vůbec nic takového. Prošla jsem si jenom velmi těžkými rozhovory sama se sebou, nekonečnými myšlenkami a přesvědčeními, že prostě nejsem dost dobrá.
Ne kvůli známkám nebo že bych nebyla schopná se to všechno naučit. Ale že na to jednoduše nemám. Že se příliš bojím. Všeho. Že jsem nešikovná. Že z praktického hlediska jsem úplně nemožná.
A opět - radši bych se o tom někdy rozepsala více, protože věřím, že moje slova jednou utěší podobnou holku, jako jsem já, která si tím bude procházet taky a bude si myslet, že je jediná.
Stálo mě to mnoho, mnoho sil dát se jakž takž do kupy. Začít něco DOOPRAVDY dělat. Je to taky to jediné, co jsem pro svojí záchranu mohla udělat. A nejsem zdaleka tak daleko, jak bych chtěla.
A už teď bych každému, kdo si něčím podobným prochází, ať už v jakémkoliv oboru, chtěla říct - ještě není konec. Zítra se můžeš probudit a udělat něco, čím budeš o ten jeden malilinkatý krůček blíž. A já vím, že každý si něčím prochází a na každého přijde ten závan negativity v lehké nebo těžké míře. Nesmíme se ale vzdát.
Rok 2017 pro mě bude rokem, kdy se nepřestanu nevzdávat.
Nechci se hnát za dokonalostí, nechci mít všechno a všechny. Na to nemám čas, energii, peníze. Chci jenom víc úsměvů, úsměvů a smíchu, víc veselých úšklebků, poťouchlého tancování, směšných her, radosti. Chci poklidná dlouhá rána, zaplněná sluncem, mlhou, deštěm a čaje. Chci objetí, vřelá, něžná a pevná a chci jich pro každého tolik, kolik jejich hrudník unese. Chci polibky slibující krásné zítřky a připomínající nádherné včerejšky. Chci vidět samu sebe šťastnou. Chci dělat čest té tvrdohlavé mladé holce, která si vždycky všechno dělala po svém a věřila především v sebe. Chci ji zase najít a říct, že mi chyběla.
Chci víc milosti, víc vřelosti, víc odpuštění. Zní to jako hrozné klišé, ale doopravdy. Šplhám se tady po společenském a intelektuálním žebříčku za vidinou mladé úspěšné veterinářky a neměla jsem čas, ani přesvědčení, že si to můžu dovolit, se zastavit a být na sebe chvíli pyšná.
Dřív jsem po nocích brečela, protože jsem nechápala, proč si zrovna já zasloužím všechno, co mám a ty umírající vyhladovělé děti v Africe, na Haiti, v Indonésii ne. Teď brečím, protože nestíhám. Školu. Být úspěšná. Víc než ostatní. Víc než já včera.
Tahle nová životní perspektiva, kterou svoboda, rozlet a vidina snu přináší, je velmi mocná věc a já bych ji ráda vzala za jiný konec.
Takže až půjdete za svými sny, nezapomeňte na sebe. Na SEBE. Neusmívejte se jen na kolemjdoucí, ale i na sebe. A dejte si tu chvíli a oceňte svoje úspěchy.
Vlastní neláska to je největší neštěstí lidstva. Nejhorší mor. Nejděsivější epidemie.
Chci být víc milá. Na sebe, na ostatní, na lidi, které neznám, na lidi, které myslím, že už znám a nad kterými jsem už zlomila hůl.
A jsem vděčná.
Vděčnost je lék na všechno. Vážně. :)
a díky.
:)
Milá Anetko,
OdpovědětVymazatmoc díky za tenhle článek, za všechna ta slova, ve kterých poznávám část svého já.
(Snad) bývalé já, které se s podobnými myšlenkami pralo několik posledních let. A několik posledních měsíců už jen rezignovaně padalo, aby před pár týdny chytlo za záchrannou brzdu a řeklo si, že chce zpátky "zpátky nahoru".
Pomáhá vidět, že v tom nejsem sama. Pomáhá vidět, jak se s tím snaží vypořádat někdo další.
Takže ještě jednou moc díky a hodně štěstí.
Věřím, že to letos překonáme :)
K.
Milá K.,
Vymazatjá ti děkuji, moc a moc. Vážím si toho, že někdo se jen tak svěří úplnému cizinci a podělí se o věci, které si často nechce přiznat ani sám sobě. Boj se sebou samým je asi tím nejhorším a jak říkáš, doufám, že letos to překonáme. :)
Budu na tebe myslet a přát ti sílu. :)
Jsi úžasná :-)
OdpovědětVymazat