Áčko my nechceme.

Kdybych měla říct nějakou věc, které ohledně studia veteriny lituju, tak je to, že jsem se neučila víc, respektive jinak. 

Učení, tedy samotná veterina mě doopravdy začala bavit až ve třeťáku a začínám tomu trochu přicházet na kloub. 

První rok se toho na vás sesype tolik, že hlava vám jde kolem, nemáte ponětí, co se po vás chce a po většinu času čtete něco, čemu absolutně nerozumíte a pravděpodobně se to učíte nazpaměť, anižby vám to dávalo nějakou hodnotu. Uděláte si kolča z anatomie za A, B, C, občas to projedete, protože jste měli o víkendu něco důležitějšího (jen se vám nechtělo) a tak si to zopakujete, z histolky uděláte testy, ani nevíte jak. 

Zkouškama buď prolezete nebo se proplazíte a druhák se tváří vlastně tak nějak podobně, akorát rozumíte vícero věcem, ale k tomu doděláváte nedodělky z prváku a furt se tak nějak snažíte najít podstatu všeho. 

Tedy tak jsem to dost zkráceně a satiricky měla já. 

Zaprvé dost dělají lidi. Buď se ocitnete v partě "my na to jebem, nebudem si kazit život" nebo každý den budete poslouchat "celou noc jsem se učila a určitě to nedám". V prvním případě možná i vyletíte ze školy (ale to byste museli být sakra šikovný) a nebo budete mít Áčka, Béčka, ale zaděláváte si na žaludeční vředy. O tom jsem tady psala už bambilionkrát. 

Nezmínila jsem tu ale fakt, že když vám někdo řekne, že se učí na A, protože nechce zahodit příležitost a chce to vážně umět, tak je to prostě úlnej bullshit. 

Ty lidi to dělají buď pro prachy, protože stípko není malý, nebo pro vlastní dobrej pocit, kterej se projevuje různými způsoby - mlátějí to o hlavu těm, co Áčka nemají (i když dost rafinovaným způsobem), řeší si tím svoje vlastní psychický problémy a svojí hodnotu vkládají do svých úspěchů a nebo nemají pro co jinýho žít. 

Jestli jste sem přišli kvůli článkům o veterině, vezměte si tohle. Pokud člověk dělá všechno na 100%, nikdy to není dobrý. 

A co tím chci říct?

Vykašlete se už na ten rádoby dobrej pocit a prolezte tu školu s tím, že vám to k něčemu bude. Mluvím k vám, ale i k sobě, to si tu nebudeme lhát. Mám pocit, že z prvních dvou let nemám nic. Jsou předměty, o kterejch už ani nevím, že jsem měla a jsou předměty, u kterých nevím, jak jsem prolezla. A že jsem se drtila. 

Ale špatně. 

Hrozně se totiž drtíme pro zkoušky a ne pro nás. A lituji toho, že jsem se neučila některý ty předměty jinak - tak, že bych si dneska něco pamatovala. Těžko říct, jestli bych toho byla schopná, když člověk nemá v tu dobu ponětí, co je a není důležitý a co se mu bude jednou hodit. 

Důležitá lekce by každopádně byla - nauč se něco, ale pořádně. 

Že neumíte všechny úpony svalů a tuberositas a biochemie je pro vás španělská vesnice jako byla pro mě? Tak se to všechno neučte, fakt. Radši mít zkoušku za D a vědět naprostý základy, který jen tak nezapomenete, než aby se vám stávalo to, že se s kamarády potom smějete (a vlastně brečíte), že si pletete, co je femur a jestli radius a ulna jsou dole nebo nahoře. 

A to je smutný. 

Když se totiž potom ocitnete na klinice a zjistíte, co se řeší v praxi a co je skutečná podstata tý a tý vědy, budete nejdřív úpět nad tím, že jste promrhali hroznýho času a že jste se učili úplně špatně a potom budete jásat, že teď už konečně VÍTE. 

Nevěřte doktorům, že pro vaše přežití fakt musíte umět všechno. Jsou věci, se kterýma jsme se nesetkali vůbec a potom jsou látky, u kterých mlátíme hlavou o zeď, protože jsme je viděli stokrát a furt si to nepamatujeme. 

Učte se to pro sebe. Věřte mi, že jakmile do toho předmětu vkročíte dost hluboko, začne to být zajímavý, i když na začátku se vám zvedá kufr. Histola pro mě byla velká neznámá, ale když jsem se na ní v prváku vykašlala a ve druháku se ji vážně musela naučit, protože mi hrozil vyhazov, začalo mě to hrozně bavit. Učila jsem se to každej den a člověk si začal věci spojovat a začalo to mít smysl a najednou jste viděli, proč je to důležitý a potom zkouška pryč a mně bylo smutno, že už je to za mnou. 

Jsem vlastně hrozně ráda, že jsem na tu histolu v prváku nešla, protože to byl první předmět, do kterýho jsem pronikla a zjistila jsem, že učení může být zábava. 

A i když teď nad sebou nevěřícně kroutím hlavou, vážně je to tak. 

První semestr patofyziologie jsem myslela, že nepřežiju a s vášní jsem nesnášela každý cviko. Druhý semestr jsem si to určila jako cíl, protože jsem začala chápat, že to je vlastně sakra podstatnej předmět a z tý zkoušky mám pěknou známku. Neumím všechno, ale vím toho celkem dost. A hlavně mě to bavilo. 

Nenechte se zasypat tím kvantem a za každou cenu si v tom snažte najít něco pro sebe. I kdyby to měly být naprostý základy nebo i kdyby jste po zkoušce měli zjistit, že pořádně umíte jenom jeden okruh, stojí to za to. 

všechny obrázky z pinterest.com

A teď už bych se možná i já měla jít učit. 

Mějte se krásně a nenechte si to přerůst přes hlavu. 

:)