Jarní láska v zoo

Společné bydlení dává, ale také hodně bere. Třeba paniku "co na sebe", nepříjemné zjištění "sakra, zapomněla jsem si oholit nohy" nebo zkrátka to romantické vzrušení, které přichází s každou schůzkou. Snažíme se tedy zachraňovat tyhle malé hezké momenty a hledáme nová a nová místa, která jsme ještě neprozkoumali či se vracíme tam, kde to máme oba rádi. 

Ačkoliv je večer u filmu a s chipsy vždycky ta nejpohodovější verze, u které máte pocit, že nic nekazíte, zjistila jsem, že právě společné objevování a žití života v danou chvíli, na daném místě, ruku v ruce je to, co lásce vrací šťávu a touhu dál poznávat toho po vašem boku - přestože myslíte, že už se nic nového nedozvíte. 

A den v zoo s počasím před duhou na to bylo jak dělané. 

Báječné bylo, že jsme měli na zoologickou celý den a mohli jsme u každého zvířete strávit tolik času, kolik jsme jen chtěli. Snažili jsme si den užívat bez přílišného cvakání foťákem a zachycovat jen ty momenty, které nám byly něčím blízké.  

Třeba jedny z mých nejoblíbenějších zvířat - nosály, na pohled rozpustilá roztomilá skoromedvíďata, ale často také pěkně agresivní šelmy. no, nejsem já nosálka? 

Jaro v zoo je takový nadnesený pohled do disneyovských pohádek o zvířatech - všude květy, zelené stromy a mláďata, kam se podíváš. 

Přítel mi říkává, že jsem opravdu žena. Nahlas se směju, křičím a často brečím. Brečím u reklamy, skoro u každého filmu, když jsem smutná, když skáču radostí. Asi jsem žena opravdová a citově labilní, takže vám nebudu nic zalhávat a prozradím, že když se mi vlk poprvé v životě podíval do očí a potom se usmál, vyhrkly mi slzy do očí asi za jednu milióntinu sekundy. Když jsem se tedy potom otočila na Dávidka se slzami v očích a říkala mu "já brečím", přišla jsem si jako ta nejšílenější šťastná žena světa. 

Je pravdou, že za to nejspíš vděčím našemu o něco méně ušlechtilejšímu chlupáčovi, který všechny zvířata v zoo naprosto upoutal - opravdu a vážně - do zoo už jedině se psem. Ferko totiž trochu jinak pochopil mojí větu "Fejko, pojď se podívat na ty vlky!" a vyskočil na kamennou zídku, což bylo to jediné, co oddělovalo vlky a návštěvníky, smeknout se mu tlapička, zůstane po něm jenom tlapička. 

Takže když jsem se loučila s vlky, došlo mi, co se mohlo stát a jen tak tak jsem zadržela další slzy. Ty ženy! 

Ubrečená to stvoření. 

Zapomínat se, ztrácet se a jen tak být je stejně důležité jako být správně motivovaný, jít si za svým a snít. Křik páva, dusot kopyt, nehybnost varana, vůně chodníku po dešti a propletené dlaně zamilovaných lidí. Každý hledáme něco jiného a občas je nejlepší nehledat nic. 

Víte, říkala jsem si, jestli tohle vůbec psát, že jsou to moje úsměvy, moje slzy, nefotila jsem ty fotky kvůli blogu, a právě proto jsem měla pocit, že je sem musím dát. To zalíbení v někom, koho známe jen pár minut. Všichni ti youtubeři a blogeři, které máme občas rádi až moc. Ty malé, občas neviditelné okamžiky, kdy člověk sdílí něco tak osobního, že přiznává svoji zranitelnost a otevírá svoje pravé já. Přijde mi kouzelné vidět, jak jiní vidí, okusit pohled na svět, který není můj a zažívat momenty, kdy mizí hranice tady jsem já a tady jsi ty. Právě proto nechci psát jen tak něco obecného, nevlastního, asi umím jenom to moje. 

Ale kdo ví, třeba jen tak plácám. Hlavní přeci je dát si langoš a vyfotit se s medvědem! 

Mějte se krásně a jděte do ZOO! 

:)