Pokreslená obrázky

Když mi bylo čtrnáct, přátelila jsem se s kamarádkou, se kterou jsme se měnili z dětí v mladé slečny. Bavili jsme se o vesmíru, životě, snech a fantaziích a dozrávali jsme v lidi, které zajímal svět. 

Mezi naše hloubavé konverzace a pubertální smích patřilo i vyjmenovávání všech tetování, která si chceme v budoucnu nechat udělat. Přesto, že v tom bylo plno prosté líbivosti, nebylo to pro nás jen pozérství, ale smysl podstaty a chtěli jsme, aby naše tetování byla především o nás. 

K dnešnímu dni mám tetování tři, nelituji ani jednoho a vím, že přibydou další. Jelikož jsou na viditelných místech, často se mi stává, že se na ně lidé ptají a to především na jejich význam. S vysvětlováním trošku zápasím, protože ne vždy je situace vhodná povídat o jednom obrázku tak dlouho, abych já měla dobrý pocit, že jsem to opravdu podala správně. Často se tedy uchýlím k nějaké banální větě, po kterých následuje pohled plný pochybností a trapné ticho. 

Chtěla bych mít místo, kam ty lidi v nouzi poslat, protože jsou tací, které to opravdu zajímalo a zajímá a právě pro ně píšu tento článek. :)

První dvě tetování jsem si nechala udělat v jednom sezení, bylo mi osmnáct, šetřila jsem si na ně skoro celý rok, chodila na hroznou brigádu do pekárny a byla jsem na ně připravená jako nikdy.
Už teď vám rovnou napíšu o tatérovi, kterého jsem vybírala pečlivě a dlouho, ale jakmile jsem našla jeho práci, byla jsem v podstatě zaprodaná v ten první moment. Adam Kremer tehdy tetoval v Tribo salonu v Praze, pravděpodobně v jednom z nejlepších a nejznámějších vůbec. Líbily se mi jeho portrétové a realistické kérky a věděla jsem, že jeho práce je přesně to, co hledám. A to přestože jsem nikdy nechtěla barevná tetování. O jeho kvalitě vypovídá už jen ten fakt, že jsem se musela objednat na rok dopředu. 

Vlk se se mnou prodíral životem už od těch mých čtrnácti let, vždy jsem věděla, že právě jeho si nechám vytetovat napoprvé a skrze ty léta jsem nechávala tu myšlenku zrát, vyvíjet se, až jsem nakonec vybrala fotografii, podle které jsem ho chtěla nechat vyrýt do své kůže. Vzpomínám si, jak jsem ji tenkrát měla všude - na nástěnce, na ploše mobilu i počítače, to pro případ, že by se mi přece jenom okoukal a já si to rozmyslela. To se ale nikdy nestalo. 
Vlci jsou pro mě spojením tajemné divokosti, mateřské něžnosti, neznámého propojení a mlčící řečí. Vše co v nich vidím, nalézám v neurčité míře v sobě a vše co zbývá, mě inspiruje. Nejvíc ze všeho mě fascinuje jejich sociální komunikace, jak se každý člen smečky podílí na výchově mláďat, jak spolu mlčky loví, jak každý pohyb něco znamená. Dojímá mě jejich smutek, když se souží nad zemřelým členem, děsí mě jejich surová násilnost. Ta jiskra v oku, co v každém vzbuzuje něco jiného, přestože se na některé z těch rovin setkáváme. 

Vznešenost, surovost, spojení, smyslnost, tajemnost, čirá divokost. 

S tím jsem se chtěla probouzet, s tím jsem chtěla usínat. 

V7.10.2011, nevím, jestli chci zabíhat do přílišných detailů, protože tohle je ryze osobní a celá ta věc se vtiskla do mě, nejenom do mého těla. Je to jediné tetování, kde nemám potřebu detailně vysvětlovat, co se stalo a proč jsem si tetování nechala udělat. Už jsem se o tom lehce zmínila ve článku, který je na mém blogu zatím nejosobnější. Jako "vzpomínku na kamaráda" tím odbývám dotazy, ale za touto jednoduchou myšlenkou se skrývá přehršel tehdejších emocí, vzpomínka jak na ten daný den, ale i jeho ironický význam. Především je v tom ukryta rozsáhlost bolesti, kterou způsobí člověku nenadálá smrt blízkého, ačkoliv neznámého člověka. 

Ostré utrpení, bezmoc, směšnost života, vteřina věčnosti a nakonec i usmíření. 

Poslední tetování, které prozatím mám, jsem si nechala vytetovat opět od Adama a to přibližně před rokem. Nechávala jsem ho uzrát o něco déle, i když původní myšlenka šla ruku v ruce už s vlkem. I proto jsem chtěla, aby oba obrazy byly vedle sebe a doplňovaly jeden druhého, ačkoliv se vůbec nespojují a určitě jsem neměla na mysli "vlka vyjícího na měsíc". 

Měsíc a les v mlze jsou třemi samostatnými objekty ideálně spojené v jeden. Celý obrázek jsem si jednou nakreslila na papír a po nějaké době jsem si ho vytvořila i v počítači propojením dvou fotografií. Opět jsem ho měla v mobilu na očích a nechávala jsem se tím pomalu vpíjet. Adama jsem musela uhánět, protože budoval svůj první samostatný salon a času moc neměl, potom se mu zničehonic objevil termín a já měla "jen" měsíc na psychickou přípravu. Opravdu to pro mě totiž není jenom hra a malování, musím to cítit, musím vědět. Jela jsem tam tedy lehce na trní, ale odjížděla jsem s širokým úsměvem. 

Horní polovina symbolizuje měsíc, objekt nám velmi vzdálený, ale každý o něm ví. Lítá kolem nás ve vesmíru, kde v rámci všeho je v těsné blízkosti. Přesto ho vnímáme jako palec velké kolo na obloze a jeho mohutnost nám uniká...stejně tak jako nekonečnost celého vesmíru, naše, možná až, bezvýznamnost a maličkost v celém tohle spektru nepředstavitelnosti. Přála jsem si, aby mi tenhle náš malý Měsíc připomínal naši maličkost, aby zmenšoval úzkost našich mohutných problémů a klepal mi na rameno pokaždé, až se nechám unést svým egem. 

Les je pro mne útočiště, kde myšlenky utečou a zůstane smířlivý klid. Spojuje mě s přírodou a s tím cosi velkým, pro co má každý jiné jméno. Směs vůní a zvuků, život ve všech možných podobách propojující všechny jeho velikosti. Bystrost smyslů a ohlušující uvědomění mě samotné. 

Mlha je mé bezpečí. Milovala jsem ty tichá rána, kdy jsem ještě jezdila vesnickým autobusem do školy a musela jsem ráno chodit  v bílém temnu. Vidím v tom něco neuvěřitelně upokojujícího a laskavého pro duši. V daný moment zkrátka není nic. 

Ticho. Smír. Klid. Propojení, uvědomění, život. 

Tak si sebou všude nosím vše, co klidní moji duši. 

A nakonec bych chtěla napsat i něco málo k tomu, jak někteří moje tetování možná vidí, jakou určitou neurčitost v nich možná nalézají a jak se ptají "to je mlha?" "to byl tvůj pes?" a jak ani trošku to ve mně nevzbuzuje ani tu nejmenší nelíbivost. 

Dle mého je báječné, že tetování nezůstávají stejná po celý náš život a že se mění a stárnou stejně jako my. Dokonce oceňuji jejich dokonalou nedokonalost a líbí se mi, že mají nějaké ty své umělecké chyby. Vůbec mi nevadí, že datum se mi už rozpíjí v nečitelné skvrny a že za desítky let tam možná budu mít jen černou šmouhu. Jsou to mé vlastní obrazy, kterým umělec propůjčil i kus sebe a jsou součástí dokonale nedokonalého těla a je pošetilé, aby byly o něco víc perfektní. Mám ráda jejich rozpitost, vpíjící se linky a tak tedy nesoucí originalitu. 

Něco jen mého, vlastního, stále na očích a přeci skryté víc, než některé kouty mě samotné. 

Možná ale, že už ne natolik. ;)

Mějte se krásně a radostně. 

:)