Papiňák

POD TLAKEM

Mám mimořádně spokojený období, nic mi nechybí, nic mě nezlobí ani netrápí. Přesto se občas přistihnu, jak jsem fyzicky "natlakovaná", přestože za tím není žádný pádný důvod.

Co se stresu týče, radím opravdu jedno, pozorujte svoje tělo. Často nám to dává najevo mnohem dřív, než si toho všimneme. Zatnutí zubů, když přemýšlíme nad seznamem věcí, které musíme udělat nebo křečovité držení kabelky, když jsme doběhli autobus, protože nestíháme - to jsou všechno úplně obyčejné a úplně přirozené věci, ale pozor! Efekt motýlích křídel není žádná báchorka, obzvlášť ne, když stejné blbé zvyky a činnosti opakujeme několikrát za den, každý den v týdnu, měsíc za měsícem. 

Když jsme ve stresu, tělo začne produkovat stresové hormony katecholaminy, které ve vyšším množství po delší dobu působí na tělo jasně negativně. Takže ať mi šílení "realisté" říkají, co chtějí, naše chování má na tělo přímé důsledky. 

Proč to všechno plácám.

Mohla bych vám jednoduše říct, tak se prostě uvolněte. Nech to plavat a prostě buď. Jenže je mi jasný, že takovej zlozvyk, o kterým člověk často ani neví, se asi nenechá snadno plavat, když je pro nás stejně přirozenej jako "Dobrý den". A proto se občas jenom zastavte a doslova pozorujte svoje tělo. Já jsem třeba člověk, co věčně někam pospíchá, protože furt nestíhám. Na cviko, na praxi, do práce, občas i na záchod. 

Tak já vám nevim, hrozně (s)vědomitě jsem si rozepsala tenhle článek o zdraví a potom skončim v nemocnici se zánětem slepýho střeva. Soudruzi někde udělali chybu. 

Teď teda těžko říct, jestli:

a) plácala jsem hovadiny

b) neplácala jsem hovadiny, ale dělala je 

c) ono na tom něco bude, ale někde se mi to zvrtlo

To si takhle s přítelem uděláte hezkej večer - odšroubujete skříňky, připravíte šmirgl papír, štětce, barvy, dojdete koupit bábovku, uvaříte kakao, pustíte Sám doma a děláte si předvánoční pohodu. Potom jdete přežraný spát, ale to je normální, protože to tak máte rádi (protože co je lepší než plný břísko?), akorát teda nějak vás to bolí víc než normálně. 

Potom se pěkně ve čtyři hodiny ráno probudíte už ukrutnou bolestí v celym nadbřišku a sázíte na to, že to kakao, že to pitomý mlíko od krávy, o kterym víte, že byste ho neměli pít, protože kráva je kráva a já nejsem tele, vám vyčarovalo zaražený prdy. Tak tam v tý posteli už fňukáte, jak debilové pouštíte jedno youtube video za druhým a koulíte se z jednoho boku na bok a zkoušíte ty prdy vydolovat ven. 

Ráno už nefňukáte, ale bulíte a prosíte přítele, aby vám došel pro lékárny pro zázrak. Celý den žádnej zázrak nepomáhá, teď už máte pocit, že to nebudou jenom zaražený prdy a začnete vymýšlet společně s Googlem smrtící diagnózu. Akutní pankreatitida, která může skončit smrtí. Jo, to bude ono. 

Tak jedete na pohotovost, čtyři hodiny umíráte na sedačce a všem je to jedno. Po čtyřech hodinách vám doktorka prohmátne břicho, vezme krve, vyšetří na sonu a pošle vás domů s tím, že máte dyspepsii - rozuměj trávicí obtíže. 

To už to teda vnitřně vzdávám a smiřuju se s tím, že slepák snad teda nemám, ale že dneska doma umřu na "podrážděnej žaludek". Spolykám prášky na mojí dyspepsii a v šalině se svalím na sedačku a občas okem zahlídnu manželský pár s holčičkou, kterou držej co nejdál ode mě, protože jsem určitě hnusná fetka, co se právě za rohem sjela a teď neví o světe. Nemám jim to za zlý, určitě jsem tak vypadala. 

Nejsem ani v bytě a zvracím na dvoře a směju se už tomu všemu. Prostě umřu. Moje tělo to prostě tak chce. Volám na pohotovost, že je mi hůř, že chci sanitku. Takovej ten typickej milej pán, co by měl v nemocnici určitě pracovat, mi sdělil, že žádný sanitky nemaj a že si musim poradit sama. Tak jo. Teď už mě v tom břiše píchá jak o závod a já už jenom zoufám, že jak přežiju tuhle noc. 

Naštěstí mě opět vysvobodí spolubydlící a rovnou mi říká "jedeme tam zas", přítel mi balí bačkůrky, kartáček na zuby a já se jenom modlim, ať si mě tam tentokrát fakt nechají. 

A nechali. 

Operovali mě teda až ráno, ale s těma parádníma infuzkama s analgetikama jsem se vyspala snad jako nikdy. Před operací jsem vtipkovala s doktorem, že mě bude uspávat jak psa stejnou látkou a po operaci matně slyšim "Teda, měla jste to pěkně hnusný, jste si ho tam syslila nějak dlouho."

To debilní očekávání, že po operaci vám bude už jenom líp, mě teda pěkně zklamalo. To byla bolest, kterou bych nepřála nikomu. V břiše asi 20 cm hadice a z břicha pytlík, kterej jsem sebou musela tahat dva dny. Jestli mě přítel neopustil tehdy, tak už asi nikdy. Zestárla jsem totiž asi o 60 let během jednoho dne. 

Dneska, po nějakých dvou týdnech už je mi naštěstí zase 22, konečně mám chuť k jídlu a relativně normálně chodim! Člověk by neřekl, že na sebe bude někdy pyšnej, když sní celej jeden rohlík nebo dokáže sejít dvě patra schodů!

...co bych dala za ty zaražený prdy

Tak milá Anetka musela tak dlouho kázat, až si to sama zakusila. Teď už zbývá jenom přijít na to, proč se to stalo tak, jak se to stalo a proč zrovna tehdy. Možná že jsem měla trošku víc řešit to, že jsem měsíc v kuse kašlala jako tuberák a míň to, jak křečovitě držím kabelku. Možná, že jsem si měla víc všímat ZDRAVÍ a nepsat, abychom si ho víc všímali. 

No, hlavní je, že teď už se tomu konečně můžu smát. 

Mějte se krásně a ZDRAVĚ!

:)