Čtvrťák na veterině

Určitě se patří říct, že čtvrtý ročník je úplně jiný než ty předešlé. Nevím, jestli bych to úplně popsala jako změnu ve škole samotné nebo v jejich osnovách, to ani ne, je to spíš o tom, že já sama si už přijdu jiná. Školu beru jinak, praxi vidím rozdílně a řekla bych, že postupně se na tuto rovinu dostáváme všichni. Někdo se tam dostal už mnohem dřív, možná i v prváku, a proto některé rozdíly mezi námi všemi byly tak rozdílné. 

Jde vlastně o to, že mnozí z nás už alespoň vědí směr, kam se chtějí dát, víme už, jak škola chodí, jak se na ty zkoušky naučit, něco už jsme si dokonce zapamatovali a umíme myslet " do praxe", protože tam skoro každý chodíme. 

Zimní semestr je především o velkých zvířatech, což mě vůbec nebere, naštěstí jsem si tam nafrkala samé volitelné exoty, takže se mi to pěkně kompenzovalo. Učení je opravdu málo, alespoň co se testů týká. Letos je to vyloženě o tom, co kdo dělá jako jedinec, co dělá pro sebe a co chce sám umět. 

V tom vidím největší změnu tohoto ročníku, že se učím sama pro sebe. Tenhle semestr jsem sama od sebe knížku otevřela víckrát než za celé tři roky. Vypisuju si věci, které ve škole třeba ani neděláme, ale chci je umět. 

Zkrátka přestože každý říká, že čtvrťák je na lékařství extra easy, toho času vůbec nemám o tolik víc jako předtím. Ono potřebujete peníze na všechny ty semináře a knížky, který sice zatím nepotřebujete, ale hrozně se z nich chcete učit, takže víc chodíte do práce, víc chodíte na praxi a doma, když je nálada, tak právě otevřete tu knihu. To ovšem neznamená, že nemám čas se válet. To já si udělám vždycky. :D 

Vidím i na zkouškách, že se na ně učím jinak. Tak nějak víc pro sebe. Abych to uměla, už ne moc proto, abych udělala zkoušku. Proto se taky může stát, že nejsem s výsledkem třeba tak spokojená, i když zkoušku hotovou mám. Však dřív stačilo Éčko, hlavně abyste to měli. No dneska když vím, že jsem měla na víc, tak mě horší známka trochu mrzí. 

Co si ale budeme povídat, ani řadu Áček nepředčí pocit, když vás někdo pochválí na praxi. A nemusí to být jen doktor(ka)! Když mě třeba paní řekne, že jejich pes nikomu nevěří, ale že mně očividně ano, tak je to taky úplně báječný. Nebo když si prostě jen padnete do oka a s někým si pěkně popovídáte. Ono totiž taková veterina je především o lidech. 

Mohla bych napsat celej samostatnej článek, jak mám tu svou praxi hrozně moc ráda a co všechno se tam učím (především tu práci s lidmi)! A nejenom že ji mám ráda kvůli zkušenostem, ale i kvůli kolektivu (kvůli kolektivu asi hlavně ♥).

A zkoušení nových praktických věcí...na to asi taky nic nemá. Já jsem šťastná vždycky úplně ze všeho, i z úplnejch blbostí. Že jsem třeba dobře zapojila infuzku a ten pitomej buldoček konečně kapal! 

Navíc zjišťuju, že psaní o veterině je čím dál tím těžší. Začínala jsem s tím, jaká je veterina, jaké je studium a občas, možná až zbytečně, jsem věci generalizovala, abych je udělala snažší pro ty z vás, co se na ní chystají. Jenže to už prostě nejde. Už je to spíš o tom, jak to vnímám já osobně a jaké mám třeba zkušenosti a příběhy. Tak si tak říkám, jestli vás to ještě bude zajímat? 

Měli byste zájem o konkrétní zkušenosti? Třeba historky z praxe? Těch bych měla asi dost, protože mně se na poprvý skoro nic nepovede. Ale na druhou stranu byste se museli odprostit od takovýho toho přehnanýho ochranitelství zvířat a brát to prostě tak, jak to je. Že se zatím jenom učím a spoustu věcí neumím. 

Mějte se krásně! 

:)