Přátelé, předsevzetí č. 1

Přiznávám zcela otevřeně stala se ze mě Puťka Domácí. V mém krásném vztahu s Dávidkem jsem tak nějak zpohodlněla a jako každá správná Puťka jsem všechno vylejvala jemu a na něj. Jenom, když jsme se pohádali, tak jsem buď v slzách volala mamce a nebo si stěžovala kamarádkám. 

Jsem obecně moc ráda doma, doma je bezpečno, pohodlí, můžu být v teplákách, bezostyšně sama sebou a hlavně sama se sebou. To mám ještě radši. Nějak jak jsem starší, dospělejší, víc introvertim. Už mě nebaví vysedávání po hospodách, protože mi přijde, že je nakonec všechno o tom chlastu. Že už se na tý vejšce nechodí ven kvůli lidem, kvůli srandě, ale kvůli tomu, aby člověk vypnul, odreagoval se, aby se nemusel učit, aby se mohl vyřádit jak saň a chvíli na nic nemyslet, tak si prostě vylejou hlavu.
Ono na tom jakoby není nic špatnýho, ale někde se mi v tom ztrácejí ty LIDI. 

A nejhorší je, že vim, že si za to můžu sama. Já sice vždycky nadávám, že mě nebaví udržovat přátelství přes chat, protože kdo dneska denně nepíše svejm friendům, jakoby nebyl, ale v závěru si za to prostě můžu sama. 

Nejvíc jsem si to uvědomila, když jsem se sešla s kamarádkou Sárou, kterou vidím maximálně jednou za rok. Sára je bývalá spolužačka z gymplu a moje osobní Slunce. Je to ten nejvíc usměvavej a pozitivní člověk, kterýho znám a ta nejryzejší duše na světě. Opravdu. Na ní neexistuje nedobré slovo. 

Po večeru s ní, kdy jsme řešili kluky, školu a samé ty stěžovačné holčičí věci, byla jsem přesto tak pozitivně naladěná jako už dlooouho ne. Její společnost byla doslova lékem pro duši. 

A cestou domů jsem si říkala, něco se musí změnit. 

Tohle je jeden z lidí, na který já chci mít čas. A že já těch pár Slunečných duší kolem sebe mám! Nevím, jestli jsem byla tak lenivá nebo mi zkrátka dva roky "stačil" přítel, byla jsem omámená láskou a nikoho jiného jsem nepotřebovala, ale zjistila jsem, že je čas vrátit čas i Přátelství. 

Ale to především takovým lidem jako je Sára. Někomu, kdo má rád zcela a nic za to nečeká. Kdo má srdce na dlani a nebojí se ho předat. Kdo poslouchá, zajímá se opravdově a zajímá se rád, kdo se svěří a důvěřuje a cení si společného času. 

Ne někomu, kdo saje energii, kdo mluví vlastně jen o sobě a nikdy se nezeptá na vás, kdo se chce bavit jen o žbleptech a blbinách a hlavně ne o ničem hlubším, kdo jen zlé na světě vidí a mračí se na ostatní. 

Chtěla bych se prostě vídat s lidmi, se kterými je jenom HEJ a ne jenom "joo, bylo to fajn", s přáteli, se kterými moje já vzkvétá, přemýšlí a je mu hlavně DOBŘE. 

A nejhezčí na tom je, že mi to dává chuť hledat takového přítele i v sobě. Aby i ostatní mohli mít takovou radost, když budou se mnou. Abychom se všichni tak nějak zlepšovali pro sebe i pro ostatní. 

Víc se na sebe usmívali, víc se ptali, víc vzpomínali na drobnosti, které člověku udělají radost, víc se objímali, víc lásky dávali si. 

Protože jak jsem příteli řekla: "Kdyby každej byl víc jako Sára, svět by byl mnohem hezčí."

♥

A co vy? Máte svoji Sáru? Někoho, kdo vám hned zlepší den? A myslíte, že jste takovým člověkem pro někoho jiného?

Mějte se krásně a vstřícně. 

:)