Čím víc toho DĚLÁM, tím míň JSEM

Strašně moc si přeju, aby tohle nevyznělo jako nějakej stěžovačnej negativní výlev. Ve svý podstatě na tom totiž nic negativního není, necítím za tím žádnou vyloženě negativní emoci. Jen asi vím, že to tak je. Spíš tomu nerozumím, než že by mě to mrzelo. 

Delší dobu se ve mně formujou určitý pocity, který jsem neuměla úplně popsat, vlastně ani cítit. Až co jsme u venčení probírali s Dávidkem veškerý ty důležitý životní věci a úplný blbosti, začal jsem tomu dávat formu. A sama se divila, jak to ze mě vychází ven, protože je to stav prostě  zvláštní. Takže tedy tohle je vlastně taková úprava našeho rozhovoru. 

Poslední dobu mám pocit, že čím víc toho dělám, tím rychleji čas utíká a paradoxně mi tak přijde, že nic nedělám. 

Že tak nějak jako proplouvám a nedělám asi nic, co má šťávu, co by tě tak nějak řízlo do těla, ten proud energie a pocit důležitosti. A teď přichází ta ironie. Já po ničem takovým nijak zvlášť netoužím. 

Jsem zastáncem obyčejnýho života. 

Já doopravdy miluji tenhle svůj dennodenní obyčejnej život, že se ráno budím vedle přítele, že chodím do školy, na kliniku, už mi ani nevadí chodit do práce (!), že večer se jdeme projít a sem tam naplánujeme rande nebo výlet. Že se ve škole pobavím s holkami a zasmějeme se na naprostý kravině. Že si dojedu do Lidlu nakoupit a potom uvařím oběd. Já to mám prostě ráda. 

Mám ráda dobrodružství a určitě je k životu v nějaký míře třeba. Ale nežiju bucket listem, nežiju od jedný dovolený k další, nečekám na další splněný cíl. Žiju prostě tady a dneska. 

Myslela jsem si, že to prostě docela dobře umím. 

Nemám ráda tuhle naší lidskou rozmazlenost, tuhle potřebu po dramatu. Když člověk nemá zrovna žádný velký problémy, žádný dobrodružství před sebou a tak začne hledat. Všechny ty průsery, ze kterých by mohl po večerech smutnit a všechny ty ale a akorát, na který by mohl navázat až řekne "Joo, mám se dobře, akorát...".

Asi na mě totiž leze právě tahle nálada. A je to prostě hrozně hloupý. Protože mi nic nechybí. 

Říkala jsem Dávidkovi, že je to jako bych věčně pozorovala samu sebe. Že vlastně stále sleduju sled činností, který dělám a posuzuju, jestli jsem sama sobě dost prospěšná, jestli u toho odpočívání dost odpočívám, jestli mě to učení, který mě baví, baví opravdu dost a jestli bych neměla jít udělat ještě něco, abych se cítila fakt produktivně. 

Přítel říkal, že když chodil na gympl, přišel domů, něco porobil, šel ven na pole, chytal si cvrčky do dlaní a tak nějak prostě byl a bylo mu dobře - nepotřeboval dělat něco, aby něco dělal. 

A nějak to už neumíme. Dneska stihneme za jeden den jít do školy, na nákup, uklidit, uvařit, podívat se na seriál, číst si něco do školy, a k tomu deset dalších věcí a furt máme pocit, že bychom něco měli. Že bychom ten den, sebe měli vytěžit na naprostý maximum. 

Prostě vyždímat se do poslední kapky. Do toho nejprospěšnějšího já, jaký máme. 

Takže jsem zjistila, že se hrozně pozoruju. Že i když toho dělám hrozně moc, že nejsem moc sebou, ale spíš SE SEBOU. 

Přestože jsem tak nějak v rovnováze a mám momentálně v životě jakejsi balanc, je tam takovej červík, co mě hlodá. 

Furt to není dost. 

Tak jsem to drama našla. Doprdele. To je děs. Jako člověk fakt asi nemůže bejt jednoduše spokojenej. Achjo. :D

Jsem fakt šťastná, ale mám pocit, že bych měla být víc. Víc šťastná, víc prospěšná, víc úspěšná. No není to úplná ptákovina?

Konstantní zlepšování nás samých a našeho života komplexně. Tak vám teda povím, že to je asi ta největší blbost, co můžete sami sobě udělat. Protože to je tlak, kterej vám nedovolí jen BÝT. To je ten tlak, kterej vás donutí DĚLAT. A problém je, že pořád. Pořád něco dělat. 

Takže prosím vás, prosím tě, Aneto, vykašli se na toho červa a dej ho sežrat slepici, protože tohle nikam vede. Vždyť tě to nutí hledat neštěstí ve štěstí. Na drama tu máme Výměnu manželek. 

Budeme se tedy zlepšovat v nezlepšování. 

...

Mějte se krásně a buďte!

:)