Čím víc toho DĚLÁM, tím míň JSEM

neděle 1. dubna 2018
Strašně moc si přeju, aby tohle nevyznělo jako nějakej stěžovačnej negativní výlev. Ve svý podstatě na tom totiž nic negativního není, necítím za tím žádnou vyloženě negativní emoci. Jen asi vím, že to tak je. Spíš tomu nerozumím, než že by mě to mrzelo. 

Delší dobu se ve mně formujou určitý pocity, který jsem neuměla úplně popsat, vlastně ani cítit. Až co jsme u venčení probírali s Dávidkem veškerý ty důležitý životní věci a úplný blbosti, začal jsem tomu dávat formu. A sama se divila, jak to ze mě vychází ven, protože je to stav prostě  zvláštní. Takže tedy tohle je vlastně taková úprava našeho rozhovoru. 

Poslední dobu mám pocit, že čím víc toho dělám, tím rychleji čas utíká a paradoxně mi tak přijde, že nic nedělám. 

Že tak nějak jako proplouvám a nedělám asi nic, co má šťávu, co by tě tak nějak řízlo do těla, ten proud energie a pocit důležitosti. A teď přichází ta ironie. Já po ničem takovým nijak zvlášť netoužím. 

Jsem zastáncem obyčejnýho života. 

Já doopravdy miluji tenhle svůj dennodenní obyčejnej život, že se ráno budím vedle přítele, že chodím do školy, na kliniku, už mi ani nevadí chodit do práce (!), že večer se jdeme projít a sem tam naplánujeme rande nebo výlet. Že se ve škole pobavím s holkami a zasmějeme se na naprostý kravině. Že si dojedu do Lidlu nakoupit a potom uvařím oběd. Já to mám prostě ráda. 

Mám ráda dobrodružství a určitě je k životu v nějaký míře třeba. Ale nežiju bucket listem, nežiju od jedný dovolený k další, nečekám na další splněný cíl. Žiju prostě tady a dneska. 

Myslela jsem si, že to prostě docela dobře umím. 


Nemám ráda tuhle naší lidskou rozmazlenost, tuhle potřebu po dramatu. Když člověk nemá zrovna žádný velký problémy, žádný dobrodružství před sebou a tak začne hledat. Všechny ty průsery, ze kterých by mohl po večerech smutnit a všechny ty ale a akorát, na který by mohl navázat až řekne "Joo, mám se dobře, akorát...".

Asi na mě totiž leze právě tahle nálada. A je to prostě hrozně hloupý. Protože mi nic nechybí. 

Říkala jsem Dávidkovi, že je to jako bych věčně pozorovala samu sebe. Že vlastně stále sleduju sled činností, který dělám a posuzuju, jestli jsem sama sobě dost prospěšná, jestli u toho odpočívání dost odpočívám, jestli mě to učení, který mě baví, baví opravdu dost a jestli bych neměla jít udělat ještě něco, abych se cítila fakt produktivně. 

Přítel říkal, že když chodil na gympl, přišel domů, něco porobil, šel ven na pole, chytal si cvrčky do dlaní a tak nějak prostě byl a bylo mu dobře - nepotřeboval dělat něco, aby něco dělal. 

A nějak to už neumíme. Dneska stihneme za jeden den jít do školy, na nákup, uklidit, uvařit, podívat se na seriál, číst si něco do školy, a k tomu deset dalších věcí a furt máme pocit, že bychom něco měli. Že bychom ten den, sebe měli vytěžit na naprostý maximum. 

Prostě vyždímat se do poslední kapky. Do toho nejprospěšnějšího já, jaký máme. 

Takže jsem zjistila, že se hrozně pozoruju. Že i když toho dělám hrozně moc, že nejsem moc sebou, ale spíš SE SEBOU

Přestože jsem tak nějak v rovnováze a mám momentálně v životě jakejsi balanc, je tam takovej červík, co mě hlodá. 

Furt to není dost. 

Tak jsem to drama našla. Doprdele. To je děs. Jako člověk fakt asi nemůže bejt jednoduše spokojenej. Achjo. :D

Jsem fakt šťastná, ale mám pocit, že bych měla být víc. Víc šťastná, víc prospěšná, víc úspěšná. No není to úplná ptákovina?

Konstantní zlepšování nás samých a našeho života komplexně. Tak vám teda povím, že to je asi ta největší blbost, co můžete sami sobě udělat. Protože to je tlak, kterej vám nedovolí jen BÝT. To je ten tlak, kterej vás donutí DĚLAT. A problém je, že pořád. Pořád něco dělat. 

Takže prosím vás, prosím tě, Aneto, vykašli se na toho červa a dej ho sežrat slepici, protože tohle nikam vede. Vždyť tě to nutí hledat neštěstí ve štěstí. Na drama tu máme Výměnu manželek. 

Budeme se tedy zlepšovat v nezlepšování. 

...

Mějte se krásně a buďte!

:)

6 komentářů:

  1. Tenhle pocit mám už dlouho a můžu potvrdit, že je vyčerpávající. Ale na rozdíl od tebe neumím jen tak být, spokojeně si žít obyčejný život, takže se toho prostě asi nezbavím :D Ale tobě držím palce, ať to překonáš!

    Ve Vlnách

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To neříkej, třeba do toho musíš jen dozrát! :) Vždyť já si často taky nevím rady, co sama se sebou, někdy mi pomůže dělat toho ještě víc, někdy zas vůbec nic :D

      Vymazat
  2. Posledních pár dní prostě jen jsem. Tady a teď. Neříkám, že jsem se na práci vyflákla, ale to nádobí neuteče a když je to moje mimčo vzhůru, jsem tady a teď. Užívám si ty momenty, protože čas letí a tohle období prostě nepustím.
    Jen škoda, že jsem si tahle neuměla přítomnosti užívat třeba před deseti lety.
    Máme kvantitu a kvalitu. A platí to i na život.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. No, škoda je, že takový prozření přichází až s takovou změnou priorit.

      Vymazat
  3. Jedno taoistické príslovie hovorí "rob všetko na 75%". Ak sa niečo nepodarí, tak to nevadí, lebo človek do toho nedal všetko, a keď sa podarí, bude príjemne prekvapený. ;) A naozaj to funguje. Tvojim pocitom úplne rozumiem, tiež mám potrebu neustále šlapať na 150%, a keď poľavím na 100% už si myslím, že to nie je dosť :D :D pri 75%...hotová "dovolenka"...ale zatiaľ sa vždy vyplatila. Takže v momente pocitu "nedostatočnosti" sa treba len nadýchnuť, vydýchnuť a uznať, že takmer každý z nás robí, čo je v jeho silách, ale prečo by sa mal pri tom zároveň zničiť? To ešte nikomu v živote nepomohlo. Vždy sa nájdu ľudia, ktorí stihnú viac, sú v niečom lepší a šikovnejší, ale ak sa opýtam samej seba či pre svoju vnútornú, tú najhlbšiu spokojnosť duše, potrebujem, to čo majú iní, odpoveď znie nie :) Radšej len poďakujem za všetko, čo mám, dokážem, zvládam a uznám, že táto nespokojnosť nestojí ani za minútu mojej pozornosti. Držím palce, nech sa ti darí ďalej na sebe pracovať. <3

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuju za krásný slova :) Pěkně se to čte, bohužel hůř koná, ale jednou snad! :)

      Vymazat

Děkuji za Váš čas. :)