Mohou se doktorovi klepat ruce?

Minulý rok touhle dobou jsem měla celkem silný úzkosti ze své budoucnosti. Příšerně jsem se bála nástupu do práce. Popravdě je na veterině úplně normální a běžný být tak nějak kontinuálně psychicky v prdeli. Někdo má i deprese nebo ty úzkosti, ale vlastně asi každý má chronický stres. Spoustě lidí se to váže ke zkouškovému, což tak bylo i u většiny mých kamarádů nebo u mého přítele. Já jsem vždycky tak nějak věděla, že školu prostě dodělám. Možná to lze brát jako nějaký vysílání pozitivní energie, ale i když jsem se samozřejmě zkoušek bála, někde uvnitř jsem věděla, že to dobře dopadne. Úplně opačně jsem to ale měla s nástupem do práce. Byla jsem naprosto a kompletně podělaná strachy. A ta vnitřní hrůza byla založená na jedné hloupé věci - KLEPALY SE MI RUCE.

Teď se možná smějete nebo nechápete, proč to jako bylo takový drama. No tahle "blbost" mě přivedla k takovýmu zoufalství, že jsem v jednu dobu chodila i k psycholožce (na čemž ale nevidím nic špatného). 

Začalo to ve třeťáku. V podstatě poprvé jsem se dostala k něčemu víc praktickému na farmakologii, kde jsme na některých hodinách měli králíky, u kterých nám bylo "ukazováno, jak některé léky působí". Myslím, že jsem měla tenkrát odebrat krev z ucha, kdy se před nás do menších skupinek postavil králík, hodily jehly a řeklo se "tak odebírejte". Dopadlo to tak, že jsem propíchla králíkovi ucho skrz na skrz. Kdo ví, proč to tenkrát na mě zapůsobilo tak traumaticky, protože ani ten králík z toho potom nebyl tak v hajzlu jako já. Vím, že jsem to doma obrečela a že jsem farmakologii nenáviděla. Myslím, že jsem si tehdy poprvé uvědomila, že nejsem automaticky "šikovná", že to nemám v rukách nebo že nemám talent. Je to úplná blbost že jo. Čekat, že vám hned všechno půjde, i když to děláte poprvý. 

Jenže já to tak měla. Všechno, co jsem si v životě zamanula a fakt chtěla, tak jsem udělala. Chtěla jsem na gympl, dostala jsem se na gympl, chtěla jsem na veterinu, dostala jsem se na veterinu, chtěla jsem být skvělá veterinářka a ono ouha. Ty vole, tobě to nejde, Aneto. 

Všechno se to vždy točilo kolem praktických věcí. A sněhová koule začala padat ze srázu a moje sebevědomí spolu s ní upadat a upadat. Přestože jsem začala ještě ve třeťáku chodit na praxi a doktoři i sestřičky mě tam měli rádi a nakonec mi tam v šestáku nabídli i místo,  já už měla v hlavě zaryto, že jsem nešika. 

Klepání rukou přišlo potom tak nějak nárazově, ale zároveň se to postupně vyvíjelo a gradovalo. Měla jsem strach třeba i z obyčejných aplikací a strašně jsem to doma overthinkovala. V jaký poloze bych měla mít prsty na stříkačce, až budu aplikovat, v jakým sklonu bych měla mít jehlu a podobný úchylnosti. Tím, že se na praxi tolik k praktickým věcem vlastně nedostanete, tak každé to učení nějakého úkonu trvalo dlouho a člověk měl mezi tím spoustu času se zbytečně rozebírat. 

V létě mezi třeťákem a čtvrťákem jsem byla na praxi, kam jsem normálně nechodila a kde jsem se tím pádem necítila automaticky komfortně. Dostala jsem tam za úkol dát subkutánně infuzi kočce v přítomnosti majitelky. Bože, jak mě se tam začaly klepat ruce! V takové míře jsem to nikdy nezažila. Měla jsem pocit, že se mi snad klepe i celé předloktí, takže jsem si ruce musela opřít o samotnou kočku. Komunikačně to na mě snad nebylo zas tak znát a snažila jsem se chovat normálně, ale věděla jsem, že jsem rudá i tam, kam Slunce nesvítí. Bylo mi prostě neskutečně trapně. 

A to byl pro mě bohužel zlom. Od té doby pro mé klepání bylo spouštěčem dělat věci před lidmi - tedy před majiteli zvířat. 

Začala jsem se tak strašně bát té ostudy a toho pocitu, že se mi před někým budou klepat ruce, že se mi začaly klepat ještě před tím, než jsem danou činnost měla vůbec udělat. 

Byl to začarovaný kruh. Naštěstí se mi to nedělo pořád, ale záleželo na tom, jak moc danou věc umím nebo ne. Ze začátku se mi klepaly ruce třeba i při napojování psa na infuze před majiteli nebo při nějakých aplikacích. Potom se tím strachem stály odběry krve a kanylace. 

Bohužel spouštěčem potom nebyli jen majitelé, ale třeba i doktorky, pod kterými jsem na praxi byla a které jsem měla ráda. Začalo to být jako reflex. Jdeš odebírat krve? Je úplně jedno, že ani nevíš komu a před kým, ale už se tak bojíš, že se ti ruce klepat začnou, že už se ti vlastně klepají. 

S každým takovým "incidentem" se moje sebevědomí snižovalo a snižovalo. Byla jsem si jistá, že nástup do práce bude peklo a že si o mě lidi budou myslet, jak jsem neschopná. A bylo úplně jedno, že se mi navenek dařilo. Že jsem měla skvělý známky, že jsem stíhala chodit do práce, že mi začali platit i na klinice jako sestře, že jsem dělala IGA projekty apod. 

Racionálně na mě ale nic nepůsobilo, i když jsem si byla toho všeho vědomá. Uvnitř jsem si připadala strašně neschopná, slabá, křehká. A já taková nikdy nebyla a nesnášela jsem, že se v takového člověka měním. Nejhorší pro mě bylo, že jsem to vůbec nedokázala ovládat. Tím, že se to spouštělo jako reflex a stačilo fakt pár pochybných myšlenek a někdy ani to ne, tak nebylo možný to zastavit nebo tomu předejít. 

Stalo se mi třeba v šestáku během exotího bloku, že jsem měla jít pitvat papouška před svými několika spolužačkami a jednou doktorkou. V tu chvíli jsem vůbec nervózní nebyla a naopak jsem se těšila, že to můžu udělat já. Jenže vlivem toho, že na mě měl někdo koukat, tak se celý kolotoč spustil a já se začala klepat. A potom tomu jedna holka nasadila korunu, když přímo za mými zády "pošeptala" své kamarádce "Ježiši, proč se jí tak klepou ruce?". Jako nebudu vám lhát, myslela jsem, že se otočím a ty nůžky jí zapíchnu do krku, jenže realita byla taková, že se celej ten problém spíš prohloubil a já byla zase o něco víc v prdeli.

Problém byl taky v tom, že jsem se cítila hrozně sama, že nikdo jinej tenhle problém neměl. Lidi se třeba báli zkoušek a ráno kvůli tomu zvraceli nebo byli prostě nervózní u stejných věcí jako já, ale ruce se jim neklepaly. Psala jsem snad všem veterinářům na instagramu, které sledujete určitě taky a všichni mi odepsali v zásadě to samé, že to všechno časem ZVLÁDNU. Jen jedna mi napsala ať jdu k psychologovi, že za tím určitě je hlubší problém. 

A tak jsem jednou už byla tak strašně zoufalá, že jsem se k té psycholožce objednala. Moje ego to tenkrát bralo asi i jako nějakou prohru, že jsem to nezvládla sama, ale jak říkám, byla jsem tak zoufalá, že už jsem jen chtěla ať to skončí, ať se s tím začne něco dít, cokoliv. Byla jsem tam snad jenom dvakrát nebo třikrát. Bavili jsme se o tom, co u toho klepání cítím, co cítím předtím, jestli je někdo v mém okolí, kdo na mě klade nároky a vyvíjí tlak a zjistili jsme, že ve své podstatě si celý problém vyrábím já sama. Když jsem jí řekla, že mě polije horko, zvedne se mi tep, ze ho cejtim až v uších a mám problém dýchat a mluvit normálně, ale že jako asi panický záchvat to není, koukla se na mě tak, že jsem věděla, že jsem asi víc v prdeli, než jsem si vůbec myslela. 

A tak jsme to rozebírali. Jsou to rodiče, co po mě chtějí být perfektní? Ne, ty mě celý život nechávali být, protože viděli, že vše zvládám sama. Je to přítel? Ne, ten mě podporuje. Kdo tedy potřebuje, aby to v té chvíli bylo vše perfektní? JÁ. Proč? No co si o mně budou lidi myslet, když to nezvládnu? A proč to byl pro mě takový problém? Protože jsem problem-solver a mám ráda věci pod kontrolou a tady jsem neměla pod kontrolou vůbec nic. Ani svoje tělo, ani myšlenky cizích lidí. 

Co je hodně důležitý říct, tak návštěvy u psycholožky mi strašně pomohly, ale necítila jsem, že by se to vyřešilo. Cítila jsem jenom úlevu. Nešlo o to, že bych se dozvěděla věci, které mě v životě nenapadli, ale že mě někdo cizí vytáhnul z té mé reality a ukázal mi to z jiného pohledu. Seřadil mi všechny ty racionální i iracionální myšlenky. A co mi hodně pomohlo, bylo, když mi řekla, že nemá smysl tomu klepání vzdorovat, jakmile přijde, že v té chvíli už je prostě pozdě a že každou svoji panickou myšlenkou to jen zhoršuji. Že v té chvíli to prostě mám jen přijmout a přežít. Ne se to snažit zastavit. 

Svou energii mám vkládat do těch chvil, kdy se to neděje. Být na sebe víc hodná. Vděčná za svoje ruce. Najít si každý den čas, kdy se uklidním a vyberu si nějaký druh meditace. Dělat jemnou motorickou práci s rukama. 

Musím říct, že to mi pomohlo hodně k nějakému vnitřnímu uklidnění se. Myslela jsem, že v odpočinku jsem přeborník, oproti příteli, který měl s workoholismem mnohem větší problémy než já v tu dobu, tak jsem si říkala, ze já odpočívám dost. Ale neodpočívala jsem správně, jen jsem si vymývala mozeček. Koukala jsem na seriály, na videa a i když jsem "odpočívala", furt jsem něco konzumovala, něco, co mi vlastní myšlenky zaplácávalo. 

Takže jsem skoro každý den začala meditovat, třeba jen na pět minut. Dávala jsem si pozor, abych nešla spát s tím, že jsem čuměla hodinu do telefonu, ale četla jsem si - v tohle období mě hrozně podržela knížka Najděte si svého marťana. A byla jsem sama víc pro sebe. Dává to smysl?

Potom byl covid, pohovory, státnice a já byla sice víc uklidněná, ale v žádným případě jsem se necítila vyléčená. Té práce jsem se bála STRAŠNĚ. A když se ohlédnu zpětně...vlastně asi jen kvůli tomu klepání rukou...nebo hlavně kvůli tomu. 

Pamatuju si, že úplně první praktická věc, kterou jsem v práci měla udělat, byla aplikace anestetik do žíly kočce - sama bez majitelů, bez jiných lidí, co by na mě koukali...a ruce se mi klepaly jako snad nikdy v životě :D Taková blbost a jak jsem v tu chvíli byla nervní! 

První týden se mi někdy ruce klepaly, ale hodně brzo jsem začala dělat pacienty, jako třeba očkování, drápky, žlázky a podobně a byla jsem tím pádem donucená ty praktické věci dělat hned a čím dál tím víc. Nevím, kdy přesně se to stalo, ale věděla jsem, že došlo ke změně. Cítila jsem to v sobě. Že jsem se rozhodla. Rozhodla jsem se, že to prostě zvládnu. A od té doby se mi ruce skoro nikdy neklepou. 

Neříkám že vůbec nikdy, ale strašně strašně maličko, třeba když byl nějaký konflikt a dohadovala jsem se s lidmi, tak se mi klepaly ruce vztekem :D Nebo když mám den, kdy se prostě necejtim vůbec dobře psychicky, tak mám mírný třes, ale jak jsem řekla na začátku, nemám ruce ani v klidu úplně bez třesu. 

Je mi strašně líto, že nakonec nemám žádnej recept, jak jsem se toho zbavila. Popravdě když mi bylo hrozně a byla jsem z toho zničená, představovala jsem si, jak jednou budu psát tenhle článek, že už to mám za sebou a to mě drželo v naději. A potom ta změna k lepšímu přišla tak rychle jako když vlastně přišla. Prostě jsem si začala věřit. 

A myslím, že to nebylo o nějakém vědomém přemlouvání se, že jsem jako dobrá a že to zvládnu. Ale že jsem samu sebe viděla, že vlastně úplně neschopná nejsem, že jsem do té práce celkem rychle vplula a že s každým praktickým úkonem mi bylo líp a líp. A přišlo to přirozeně. 

Kdybych ale přeci jenom měla vypíchnout, co mi všechno pomohlo - psychicky i prakticky (protože právě ty praktické věci, co se dá udělat, já sama tolik hledala), tak to bude toto:

1. Psycholožka - někdo třetí, vzdělaný v tomhle oboru, kdo se na můj problém dokázal podívat nezainteresovaně a s nadhledem.

2. Přiznat si, proč konkrétně se mi to dělo a čeho jsem se tak bála (což samozřejmě ovlivňuje mnohem víc oblastí v životě než jen klepání rukou).

3. Přijmout, že se mi to děje a dít i třeba bude - a že to neznamená, že se to bude dít navždy. K tomuhle bodu bych napsala i to, že je hodně osvobozující, když to lidem řeknete - třeba doktorům na praxi, kam chodíte. Nebo těm lidem, před kterými něco máte dělat. "Jo, já s tím někdy mám problém." 

4. Obecně se uklidnit - ne v tu chvíli, kdy se to děje, ale doma, což mě přivádí k následujícím bodům.

5. Meditace - ať už vedené, s hudbou, v kompletním tichu, zkrátka aspoň 5-10 minut, kdy jen dýcháte a neděláte nic jiného. 

6. Vědomý odpočinek - žádný seriál, Youtube nebo scrollování na instagramu. Najít si činnost, kde jste převážně sami sebou, máte volnost přemýšlet, zasnít se, ztrácet se a nalézat. 

Pro mě je to třeba čtení knížky, vyrábění alba s fotkami nebo starání se o rostliny. Něco, u čeho si můžete odpočinout, ale zároveň kompletně nevypnete. Jestli víte o pět jazycích lásky, tak si prostě nadělte quality time jen pro sebe. 

7. Mnohem víc se chválit - bohužel to tak bývá, že z toho, co se nám povede, se radujeme podstatně kratší čas nežli z toho, co poděláme. A nejde o to, abyste naprosto odignorovali svoje neúspěchy, ale mnohem víc se radovali ze svých úspěchů. Umět si říct "Tyjo, jsem dobrá/dobrej."

8. Dát si hromadu času - žádná ultimáta. Já osobně jsem si řekla, že první rok bude prostě můj rozbíhající, nečekala jsem od sebe žádné zázraky, takže vlastně všechno, co se mi povedlo, byl úspěch. To stejný může platit pro vás. 

9. A takový poslední malý tip - pozitivní věty na Pinterestu! Možná se to zdá jako blbost, ale byly to takový mantry, na který jsem se koukala, když jsem třeba jela busem do práce a uklidňovala se tím. A když to pomohlo mně, proč ne třeba i tobě.

A kdyby cokoliv, můžete mi napsat a já můžu být tím člověkem pro vás, kdo ten problém fakt měl. 

Mějte se krásně!

:)