Dva týdny na veterině

Dnešní nedělní článek je součástí projektu blogerky Rachel-Roo, která měla skvělý nápad jak spojit blogery a blogerky úplně všední věcí a to zápisky o našem dni (ups, trochu mi ujela ruka a napsala jsem dva týdny). V podstatě můžete psát o čemkoliv, vyzdvihnout cokoliv a také samozřejmě něco vynechat, je to jen další možnost osobu za počítačem lépe poznat (a to nejen skrz TAGy). Projekt se jmenuje JAK SI ŽIJU. Já mám takové články celkem ráda, protože člověk si potom vážně může udělat takovou reálnější představu o jeho oblíbené blogerce. Takže, co všechno jsem podnikala během dvou týdnů já?

Zhrnuto...aneb jak jsem se zabydlela v Brně.

Možná, že by to mohlo vypadat nějak takhle:

A nebo spíš takhle? 

zvířátka jsou dodaná v editoru, ale byly by to krásný nálepky, co?

Pokud jste ještě nečetli článek o mém stěhování do Brna, pravděpodobně nevíte, že tam už dva týdny bydlím. A to mi věřte, byla to změna. Z vesnice se dvěma sty obyvateli do druhého největšího města v České republice to byl jako Horymírův skok z Vyšehradu. Vypadalo to velmi riskantně, ale naštěstí díky Šemíkovi bezpečně přistál. 


S čistým svědomím vám můžu prozradit, že smutek z prostředí a tak velké změny trval jen jeden den a to hned ten první, kdy jsem se nastěhovala. Pokud něčím takovým procházíte a stále vám je po večerech smutno, trochu vám poradím. Ano, jste v neznámém prostředí a ano, nejspíš skoro nikoho neznáte, ale vždy je možné vzít sebou kousek domova, a to doslovně i abstraktně. Já si srovnala věci, tak jak jsem je měla u sebe v pokoji a ještě první večer šla na pivo s kamarádem, který jako jediný z mé bývalé třídy šel studovat do Brna. A to mi nesmírně pomohlo a vy můžete udělat to samé. Zajít si do podobné kavárny jako u vás doma, proběhnout se v parku jako dřív v aleji nebo si jednoduše udělat čaj do Vašeho hrnku s kytičkami...prostě cokoliv, jen aby to ve vás vyvolalo trochu toho známého a obyčejného. 

Velmi rychle a jednoduše si potom zvyknete na ty nové věci a nové lidi a první společný večer s vašimi spolubydlícímí na koleji či privátě může vypadat třeba právě takhle. 

všimli jste si, jak máme každý úplně jiné vlasy? :D

Mám to štěstí, že jsem narazila na tak skvělé holky, když jsem sháněla bydlení. Navíc všechny chodíme na stejnou univerzitu a G. dokonce na stejnou fakultu jako já! :) Navíc A. je suprově vstřícný a hlavně (!) ohleduplný, protože snášet tři blbnoucí, skákající holky v pokoji, když se připravují na attack brněnské hospody, je docela fuška...obzvlášť když k tomu vyhrávají Beatlesáci na plný pecky a své na tom udělal řízlej džus...ve vší poče(s)tnosti. 

Ovšem a samozřejmě nejsou všechny dny plné smíchu a radovánek a já potom chodím po bytě jako papiňák a snažím se své "panebože, tady je zase bordel/kdo má dneska mejt nádobí/fuj, to je ale humus" držet na uzdě...což mi nejde. Trošku tam hitlerčim a připadám si jak matka národa, když vyvolávám "budu prát" a sundávám ponožky přímo z lidí, abych naplnila pračku (true story), ale (!) snad se to dá ještě vydržet. 

Rozdílnost povah v našem pokoji je vážně zvláštní, respektive naše "levelnatost". Já byla ve společnosti vždycky za tu extrovertní, bujarou a veselou holku, co řve, nahlas se směje a občas tím taky kdekoho se*e. Nikdy jsem si nemyslela, že by mohl být někdo ještě hlasitější, veselejší a bujarejší...no, do té doby, než jsem poznala S. :D A nechápejte to špatně, já ji mám až převelice ráda, jen je to občas jako srážka se zrcadlem. Naopak G. je povahy tišší, mírnější a dodává naší skvadře trochu umírněnosti, což my se S. dost potřebujeme. Přítel S. o nás prohlásil, že jsme takové tři úrovně, tichá-normální-extrém a nejspíš je to pravda. :D 

Tady momentka ze seznamováku, která krásně ukazuje, jak to u nás na pokoji většinou vypadá. Já se S. furt něco řešíme a G. si v klídku obstarává svoje. 

nejsem autorem fotky, fotka je dohledatelná na internetu

To je tak na úvod. Heh, já vím, hold píšu dlouhé úvody.

Teď konečně k té škole, co? 

Čekala jsem naprosté peklo, hrůzu, Sodomu Gomoru a mnohem hůř, ale první dva týdny celkem v klidu (joo, ono tě to, Aneto, přejde). Každopádně to množství činností a akcí mě docela odrovnalo (a odrovnává), takže teď první volný víkend, kdy jsem doma, sedím úplně odrovnaná u počítače a zahnala jsem všechny možnosti jít mezi lidi do kouta. Hold dopadla únava a je to zrovna na očích nejpoznatelnější. Nejradši bych prospala celý víkend. 

Už první den se potvrdila výhružka profesorů z gymplu..."Joo, oni se s vámi na vejšce nebudou mazlit jako tady." A že to je pravda. Nikdo vám už nic nevysvětlí, nezopakuje a tak pondělní dopolední přednášky o chodu školy byly stejnak celkem k ničemu. Prostě spadnete do vody a jestli umíte plavat, zjistíte až potom. Snad se neutopim. 

Moje výuka se skládá z přednášek, povinných cvičení a občasných výjezdů v rámci předmětů zemědělské produkce a chovu zájmových zvířat. Zní to docela zajímavě, co? Ono to dokonce v naprosté většině zajímavé je! Už to není jen sezení v lavici a poslouchání nudných žbleptů učitele, navíc z předmětu, který vás absolutně nezajímá. 

Mám předměty celkem klasické jako je biologie a chemie a samozřejmě předměty tak typické pro jakýkoli medicínský obor - anatomii a histologii. Právě tyto dva předměty nám prý dají nejvíce zabrat, což u anatomie naprosto souhlasím. :D Za týden nám dali za úkol přečíst asi 50 stran (kostra trupu) a všechny názvy jsou v latině - a nemyslete si, ne názvy jako páteř, obratel, pánev apod., ale pojmy jako processus spinosus, extremitas cranialis a další moře a moře názvů. V podstatě se učíte každý záhyb, jamku a plošku na jedné kosti, takže mám momentálně stále hlavu plnou obratlů, dokonce se mi o tom všem asi dvě noci před cvičením zdálo. :D A to nemluvím o dalších 70 stranách, které mám na další cviko. 

Potom jsou tam tedy i předměty jako biostatistika, což je vlastně taková matika s krávami a biofyzika, ze který mi jde hlava stejně kolem jako u normální fyziky. Máme ale i chov zájmových zvířat nebo několik cvičení, kde v podstatě jen mikroskopujeme a to jsou potom hodiny, který tak neskutečně rychle utečou a chodíte z nich s pocitem, že se vážně učíte něco, co budete potřebovat, co by vás mohlo bavit. 

Dokonce jsme byli už na jednom výjezdu - kravín, zemědělské družstvo, velkochov slepic na vejce a návštěva oveček. Když opominu některé organizační nedostatky, určitě mě to obohatilo, především obraz na takové klece, odkud pocházejí supermarketová vejce. HUMUS. O tom by ale mohl být s přehledem samostatný článek. 

Zde nějaké fotky: 

Taky tu byl seznamovák a to byla naprosto skvělá akce. Seznámila jsem se tam s další kopou lidí a našla jsem tam skvělou partu kluků a já kamarády kluky prostě ke spokojenému životu potřebuji. :D Ne, vážně. Nejsem ten typ, který zvládá být jen v kolektivu holek, takže mě seznamovák velmi příjemně překvapil. Hry jako transfuze krve, kde jsme místo krve měli pít víno nebo takové plácání sněhuláka z kravských hoven mě vážně pobavily a určitě patří k momentům, které se budou těžko zapomínat. Měla jsem tam i pár skvělých konverzací se staršími studenty a tak jsem jela ze seznamováku vážně obohacená - o nové lidi, o nové zážitky a dokonce jsem si vezla domů půlku chleba. :D 

Co je na veterině jedinečné jsou zvířata. Říkáte si "cože, to je snad jasný, že jsou tam snad zvířata, ne". Ono je to trochu jinak. Už na tom seznamováku to bylo poznat, když kolem vás běhá asi pět psů, volně, jen tak...hrají si spolu a dovádějí. No a když procházíte kampusem a na trávě se pasou ovce, v parku pobíhají psi a studenti převádějí koně z jedné stáje do druhé, tak je potom každý den docela zážitek. :)

Teď jsem vás seznámila s Aničkou (kravskou lebkou) a Borisem (plakát kostry koně). I takhle totiž může vypadat byt studenta veteriny. Když se navíc sejdou holky, které dávají všemu jména, může z toho vzniknout jedna velká rodina lidí, kytek, kostí apod. :D 

Ráda bych článek zakončila s pár řádky o tom, jak jsem vděčná. Veterinární lékařství patří mezi ty nejtěžší obory vůbec (prosím berte to jako fakt, ne jako chvástání) a já jsem velmi a velmi vděčná, že právě já, obyčejná holka, dostala šanci na takové škole studovat. Neberu to jako samozřejmost a jsem za to zdravě pyšná. Beru vážně fakt, že naším jediným právem je dostávat zadarmo informace, které dostáváme. Jsem vděčná rodičům, že díky nim mám kde bydlet, co jíst, kde spát. A přese všechny stížnosti na obratle si vážně uvědomuji, jaké štěstí mám. Protože já právě teď prožívám svůj sen. Sen, o kterém jsem fantazírovala již od dětství, sen, jež byl mým milníkem řadu let a sen, který mi přišel vždy tak vzdálený. Já jsem se ke svému snu dopracovala a právě teď ho žiji a to beru jako velký dar, protože ne každý má takové štěstí. Teď už jen posouvám své hranice dál a doufám, že za šest let budu moci říct "Ano, opravdu jsem to dokázala." již s diplomem v ruce. Přeji si hodně štěstí a přeju ho všem, kteří jsou na tom podobně jako já a právě tímto měsícem začali novou etapu jejich života. 

Mějte se krásně a učte se! 

:)