Veterina - první semestr

neděle 8. února 2015

Jaké je studovat na veterině? Proč tam chci studovat? Je to doopravdy tak těžké? Jak se tam můžu dostat? Jaké je zkouškové? Jací tam jsou lidé? ...a především stojí to za to?

Rozhodla jsem se napsat článek, za který bych před rokem dala kdoví co. Na internetu totiž najdete maximálně nějaký článek z roku 2009 od holky, která vyloženě veterinu nesnášela...a to nebyla přímo ta motivace, kterou jsem před přijímačkami hledala. Chtěla bych zodpovědět na všechny otázky, které jsem si sama před rokem pokládala a na které jsem nemohla najít odpověď. 

Chci vám představit studium na škole, která je svým zaměřením jediná v České republice a proto tedy často opomíjená. 

Každá z podkapitol by se klidně dala rozepsat do samostatného článku, takže pokud budete mít zájem, ráda to pro vás udělám. 

Proč veterina?

Veterinářkou jsem chtěla být už odjakživa. Co si pamatuji, měla jsem vždy tu vizi v hlavě a rodiče mi to potvrzují. Paní veterinářka pro mě tedy byla pojmem už od raného dětství a všechny překážky a otazníky, které se mi kdy postavily do cesty, mě v cestě za svým cílem jen utvrdili. 
Kde se ale vzala původní myšlenka tohoto povolání, nemám tušení. Odmalička jsem byla provázena láskou ke zvířatům, kterou se moje mamka snažila přímo pěstovat. Kupovala mi většinou knížky a dětské encyklopedie o zvířatech a v dalších letech i její, na přírodu orientovaný, manžel mě podporoval ve zvýšení zájmu o vše živé. Těžko říct, zda všechny ty knížky a procházky do přírody byly právě tím zlomem, kdy jsem zjistila, že existuje něco jako zvířecí doktorka. 
Jsem si ale jistá, že velkou roli v mém dětském snění měl můj první pes. Na přelomu čtvrtého a pátého roku jsem dostala psa. Táta s jeho manželkou spojili praktické s užitečným a hlídání nového domu a obdarování mě vyřešili štěnětem. Vždy jsem v sobě pěstovala 100% přesvědčení, že Robin byl naprosto čistokrevný německý ovčák, dnes už vím, že tak čistou krev neměl. Dětské duši to ale dělalo dobře. Mám vlčáka.
Nechci opravdu do jednoho článku napsat všechno, protože bych se mohla velmi rozepsat, ale zkráceně - nemůžu dostatečně zdůraznit, jak úžasný a plnohodnotný vztah může mít dítě se štěnětem, jak neuvěřitelně obohacující je, když spolu mohou vyrůstat a jak velká životní lekce je pro člověka žít a starat se o svého psa...a následně vyrovnat se s jeho ztrátou.
Jsem přesvědčená, že právě i láska k mému psovi, mě v průběhu let tvarovala v to, čím dneska jsem a čím chci být. 

Nejvíce mě asi táhla touha rozumět, pochopit a nebýt tak bezmocná, pokud se děje něco špatně. V přelomu puberty jsem byla často znechucená ze všech dospělých a díky větší dostupnosti internetu se ke mně dostávaly informace, ze kterých jsem byla nešťastná. Testování na zvířatech. Vyvražďování zvířat v Africe. Stahování psů z kůže zaživa v Číně. Tehdy to byly nově otevřené věci a teprve díky internetu se dostávaly k lidem, dnes to děti berou asi úplně jinak, protože takové věci na ně chrlí televize denně. Pro mě to byly šoky, díky kterým jsem byla odhodlaná udělat skoro cokoliv. Psala jsem seminární práce a dokonce jsem se v zápolu vzteku zapsala k dobrovolníkům Greenpeace. 
Chtěla jsem prostě pomoci těm, kdo se nemohou bránit. 
Samozřejmě tam byly další a další faktory a důvody a překážky a otazníky, zda to opravdu chci dělat, o tom všem bych mohla napsat samostatný článek. Napište mi, zda byste o něj měli zájem. 



Jak se na veterinu dostat? Jak udělat přijímačky?

Hned na začátku vás varuji - není to sranda. Každý rok se cca z 600 lidí (dohromady z 800 přihlášených) dostane do prvního ročníku asi stovka, což je 500 lidí, které musíte v přijímacích bojích pokořit - a to není málo. Navíc veterina je stále silně výběrová škola, takže i ta stovka dostane pořádně zabrat.
Zaprvé byste měli vědět, že udělat přijímačky nestačí. Pokud jste ale tak zdatní a máte celou střední průměr 1,0 tomuhle dramatu se úplně vyhnete a máte vstup volný. Většiny z nás se to ale netýká, že jo. :D
To ovšem neznamená, že se můžete na průměr vybodnout, právě naopak, hraje v přijímacím řízení velkou roli - třetina přijímaček stojí na průměru známek, přesněji na průměru z koncového vysvědčení 3. a 4. ročníku + průměr z maturity. 

Dále nepodceňujte ani takové věci jako jsou olympiády (nad kterými každý ohrnuje nos) nebo jazykovými certifikáty, pokud máte možnost, udělejte to. Každý bod navíc hraje roli.
V neposlední řadě samotné testy, dělají se z biologie a chemie. Proto velmi doporučuji vybrat si tyto předměty i k maturitě, protože vám to velmi usnadní učení se na zkoušky. 

Abych řekla pravdu, celé to vlastně stojí na tom, že je to pro lidi, kteří to už nějakou dobu chtějí a mají ten cíl před sebou. Ovšem znám i takové případy, kde se na hygienu dostala slečna z obchodky apod. 

Jaká fakulta?
Nevím, zda já jsem zrovna ten správný člověk, který by mohl v tomhle ohledu dát dobrou radu. Já si dala jedinou přihlášku na jedinou fakultu a všichni mi to vymlouvali. Nic jiného jsem dělat nechtěla, proč si dávat přihlášku někam jinam.
Vím ale, že spousta z vás to tak určitě nemá a hledá. V zásadě jsou tam dvě fakulty - veterinární lékařství a veterinární hygiena. Přestože na první pohled se zdá, že mezi tím takový rozdíl není a polovina hygieniků by vám řekla, že jsou taky praví veterináři, věřte mi, že rozdíl tam je.
Jde především o obsah studia, který se v prvních ročnících zdá být úplně stejný, ale v těch dalších se předměty diferencují a celkově je ta škola postavená tak, že pokud jdete na hygienu, dostanete průpravu k hygieně. Sice to neznamená, že z vás nikdy nemůže být veterinář v ordinaci, ale ta fakulta vás na to nepřipraví tolik jako na lékařství. Takhle je to jednoduchý.
Určitě bych se nechtěla pouštět do nějakých sporů veterináři versus hygienici, můžete si ale být jistí, že si stěžují pouze ti, kdo chtěli jít původně na lékařství a hygienu brali jako záchrannou verzi. (Obecně je lehčí dostat se na hygienu.) Nikdo, kdo chtěl jít na hygienu primárně, vám neřekne, "hygiena je to samí".
Hádám ale, že to si stejně musí okouknout každý sám. Bez pochyb si to ale dobře rozmyslete.
Navíc máte i jiné možnosti jako např. ochrana zvířat a wellfare apod. 




Bydlení v Brně?

Vybrali jste si fakultu, úspěšně zvládli přijímačky a teď přichází krok stěhování. Jít na koleje? Byt? To byly otázky, které mě v létě děsily jako nejhorší noční můry. Například já na koleje nechtěla, zdálo se mi to dost drahé, mám hrůzu ze společných sprch a chtěla jsem mít "svoje" místo.
Přes facebookovou skupinu veteriny jsem si našla moje nynější spolubydlící a hledali jsme o prázdninách byt spolu. Hledání bytu je peklo. Tomu se prostě nevyhnete. 

Upřímně fakt vám nemůžu zaručit, co je lepší. Znám lidi, kteří jsou na kolejích spokojení, ale také jsou tam ti, kteří to vyloženě nesnáší. Záleží prostě na tom, co preferujete.
Přestože momentálně nejsem s naším bydlením spokojená a do detailů zacházet nechci, na koleje to stále nevidím.
V čem vám ale určitě chci dát drobný tip je výběr spolubydlících. Proklepněte si je - může to mít nejmilejší slečna na světě a v pokoji to nebude fungovat, protože každá máte jiný režim. My takový problém máme, jedna se chce učit do dvou do rána a spát co nejdýl, druhá chce jít spát o půl desátý a vstávat v 6. Můžeme si rozumět, jak chceme, problémy z toho jsou vždycky. 


Jaké je studium, je to opravdu tak těžké?

Čekala jsem to horší, v mé hlavě to vždycky vypadalo jako oceány slz a nikdy žádný čas. Věčně zavřená v pokoji, s knihou v ruce a sociální život žádný. Naštěstí to není tak hrozné! :D I když daleko od pravdy to vlastně taky není. 
Velmi záleží na tom, jaký jste studijní typ. Učíte se rádi, máte vždy ve všem pořádek a nikdy neděláte nic na poslední chvíli? Budete to zvládat v pohodě, co se týče výsledků, ale stresovat se budete hrozně. Na všechno kašlete, učíte se den před tím v posteli a jste vždycky první, kdo prohlašuje, že školu nenávidí? Budete se stresovat jen den před testem/zkouškou, ale je skoro 100% pravděpodobnost, že to nedáte. 
Člověk se tady furt musí učit průběžně, klišé které posloucháte každý den od svých středoškolských profesorů, ale až na veterině to začne mít hloubku. Na gymplu jsem se učila jen na testy a důležitá zkoušení, vždy den předem, spala jsem 5-6 hodin denně, ale odcházela jsem s takovými známkami, že jsem si mohla výskat. Tady to prostě nejde. Kupodivu jsem ani neměla takový problém se adaptovat a fakt jsem se vlastně každý den učila. Sice jsem nestíhala, protože bylo potřeba učit se víc, ale furt se to dalo zvládat. 
Fakt se vyplatí být tak někde uprostřed, učit se, moc nebrblat, ale mít i sociální život, i kdyby jen jednou za týden nebo za dva. Vyrazit do ulic, trochu pustit uzdu. Jinak prostě zmagoříte. 
Také pocítíte, že tady se s vámi už nikdo nemaže, žádné domlouváníčko a vysvětlování, jak máte ten domácí úkol udělat. Většinou prostě vědět nebudete. Potřebujete lidi, potřebujete kamarády. Facebooková skupina naší fakulty mě zachránila už tolik stresu a slz, někdo tu informaci totiž vždycky má, nebojte se. Důležitý je se prostě neschovávat ve svý jeskyni, s nikým se nebavit a doufat, že nějak to dopadne. I tady funguje společná práce.


Co vás v prvním semestru čeká a na co si dát pozor?

Mohla bych tu vypsat všechny předměty, něco k nim apod., ale snažím se tenhle článek zestručnit, takže opět opakuji, pokud chcete více info nebo vás to jen zajímá, dejte mi vědět. 
První semestr je jednoduše anatomie. Všechno ostatní tak nějak splyne dohromady, občas se jí bude histologie snažit šlápnout na boty, ale na konci dne si beztak budete v hlavě promítat kosti a svaly. 
Taky je to ten největší neřád právě v tom, že na gymplu jste se s ničím takovým ještě nesetkali. Je to úplně jiný druh učiva. Ze začátku se budete nejdřív snažit pochopit fungování latiny, takže to bude první měsíc vypadat, že se učíte nový jazyk. To ale přejde, věřte mi! Časem už to nějak pochopíte a budete se moci už doopravdy soustředit na význam těch slov. 
Jelikož se budete učit kosti a svaly (a kůži), budete potřebovat i trochu představivosti a na pitevně strávíte hodně, hodně času - obzvlášť před kolokviem na svaly. :D Dá se to ale zvládnout a potom si budete říkat, jak chytří jste, když jste ty miliony názvů do hlavy nacpali. 

Jsou na veterině i normální lidi?

Není jich tam moc. Určitě ne na první pohled. :D Naše fakulta je fakt nacpaná šprtama a lidma bez sociálního vnímání, ale (!) i tak jsou tam lidi, který jsem si zamilovala. 
Tady vám prostě poradím jedno, jeďte na seznamovák.
Jsou tam skvělý lidi, co to organizujou, takže i s nimi si budete moci padnout do noty, ale především si prostě vytipujete lidi, který jsou vám blízcí a se kterými byste se chtěli bavit i v průběhu roku. 
My jsme si během toho víkendu vytvořili tak skvělou partu, že jsme se vídali skrz celý semestr a mám ty lidi prostě hrozně ráda. Navíc jsme namíchaný - jak lidi z veteriny, tak z hygieny, takže mezi námi nepanují nějaké mezifakultivní boje. 

Jaké je zkouškové?

Opět...čekala jsem to mnohem horší. Myslela jsem, že budu denně ležet ve skriptech, brečet jako před maturitou a zkoušky budu několikrát opakovat. Jediný problém, který jsem měla, byl se zápočtem z biologie, jeden z testů jsem musela opakovat třikrát. 
Každopádně já udělala skvělou věc a rozhodila si zkoušky na delší časové intervaly a tak se mi nestalo, že bych někde nestíhala, každý den jsem udělala něco a vyplatilo se. Avšak biologie byla i tak dost silným oříškem, tam toho bylo hodně a měla jsem otázky přečtené jenom jednou. Vylosovala jsem si ne úplně slibné otázky, ale také ne úplně ty nejhorší a ten profesor to ze mě tahal, takže to dopadlo dobře. 
Prosím vás na kolenou, kašlete na známky. Hlavní je, že to uděláte. Žádný vysvědčení na konci roku nedostanete a červenej diplom vám v životě moc neulehčí. Navíc budete více v klidu a ty známky budou lepší, než kdyby jste se stresovali - zkoušky, které byly známkované mi vyšly 1, 1-, 1-, 2! :) Vím, o čem mluvím! :D



Stojí to za to?

Čeho jsem si všimla nejvíce a co považuji za nejlepší radu....dejte si otázku, zda opravdu duší i tělem chcete být veterináři, zda to je opravdu váš životní cíl. Motivace je totiž v tomhle studiu číslo 1. 
Když jsem byla přijatá, dělala jsem si nějakej "průzkum" a spousty spousty holek psalo, jak je veterina strašná a šílená a jak tam nemáme chodit a jak se to nedá zvládat atd. atd. atd. Byla jsem z toho docela špatná, ale potom mi napsal jeden kluk a řekl, že záleží jenom na tom, jak moc to chci dělat. 
Měl pravdu, dneska to vidím taky. Přese všechny stresy do tý školy chodím s vděčností, že mám možnost tam být. Vidím ale ty lidi, kteří už v prvním semestru váhali, jestli to je pro ně, na tu školu už po několika měsících nadávají a mají pocit, že celý svět se spiknul proti nim. Bylo mi jasný, že z nich "rostou" právě ty holky, se kterými jsem měla čest před rokem. 
Tak vás varuji radši dopředu. Vždy se to dá zvládnout, ale chcete vyjít s tím, že něco umíte a víte, že jste vděční, že na té škole jste nebo chcete všechno jen vochcat, abyste to už měli za sebou  budete to brát jako 6 let vyhozenýho života? 
Vždycky je to jenom na vás. Mně to ale stojí za to.

Já upřímně doufám, že těm, kteří to potřebují, to pomohlo a ty ostatní, že to alespoň zaujalo. Byl to velmi dlouhý článek, ale jak jsem sama psala, před rokem jsem hledala přesně něco takového. Snad jsem to nevylíčila jako nějakou procházku peklem, právě naopak jsem se snažila přiblížit, že to není tak hrozné, jak můžete slyšet jinde.
Už jsem na blogu psala o různých výjezdech, stěhování do Brna, o seznamováku apod., tak kdo má zájem, může mrknout i na to! 


Mějte se krásně a pěstujte svoji motivaci (ať jde o cokoliv)!

:)

14 komentářů:

  1. Krásně napsáno a moc Ti fandím. Veterinářka byl jeden z mých hooodně dávných dětských snů, pak jsem ale zjistila, že součástí toho je "dloubání do živých tvorů" a že na to nemám sílu, takže jsem chtěla být alespoň neurčitý "biolog". Někdy v tercii ale přišla na řadu botanika a pak ještě nudnější geologie a já pochopila, že než bych se začala věnovat tomu, co je mi blízké, tak bych se musela prokousat vším okolo.
    Takže jsem skončila u humanitního oboru. Rozhodně si nestěžuji, miluju to a jako historik jsem se naprosto našla, ale čímdál víc mě pronásledují myšlenky, že vlastně neumím nic pořádného. A bojuju s pochybnostmi, jestli bych se vůbec něco náročnějšího dokázala naučit... Nikdy jsem se moc neučila a jsem hlavně okecávací typ, co sází na všeobecný přehled. Proto máš můj naprostý obdiv!
    Tvůj blog jsem objevila nedávno díky náhodnému komentáří, že si netroufáš na Erasmus, strávila pár dní s Tvými články a musím říct, že jsi opravdu zajímavá. Děláš těžkou školu, přiznáváš její nároky i stres, ale přitom stíháš mít i "normální" starosti a zájmy, takže všem ukazuješ, že to jde! :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Možná je občas cesta poslední záchrany tou pravou. Myslím si, že je právě dobře, že už tehdy si zvážila svoje možnosti a přiznala, že na to nejspíš mít nebudeš. To nezvládne každý. Tak jako píšu v článku o lidech, co si neustále stěžují, že tohle a tohle jim stejně bude k ho*nu a pojem veterinář berou jako celek - ne jakou součet částí, ne jako cestu, kterou nejdříve musíš projít, rozumíš mi? Myslím, že rozumíš, protože to ty sis právě velmi dobře uvědomovala. Nemyslím si, že bys měla litovat, pokud jsi šťastná ve svojí momentální situaci - pro lidi s vášní a motivací se vždycky najde místo.
      Tvůj komentář mě doopravdy dojal a bude patřit mezi moje nejoblíbenější. Dala si mi totiž naději. Právě zvládání více věcí je jedna z mých největších nejistot a zároveň velkým přáním být v tom lepší. Pro mě jsou ti nejúspěšnější a nejtalentovanější právě ti, kteří jsou vlastním způsobem renesanční. Zvládají se starat o svoje tělo, o svojí mysl a ještě tvoří pro svět. Dala si mi naději, že možná na tom nejsem tak špatně. :)
      Moc ti děkuji.

      Vymazat
  2. Veterina je krásný obor. Hodně jsem o ní zvažovala, ale moje chápání chemie bylo tak špatné, že jsem se dala na uměleckou. :D Držím palce.
    A s tím spolubydlením máš pravdu. Kamarádka má super spolubydlící v Brně (u náměstí a koukají na "orloj"), ale taky se tam občas projeví nějaké to skřípnutí a ponorka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To si se tedy opravdu s chemií moc nekamarádila. :D Umělecké školy mám ale moc ráda, respektive lidi, kteří se nebojí budoucnosti a i přes strašáky nezaměstnanosti jdou dělat něco, co je naplňuje. :)

      Vymazat
  3. Zdravim bude i clanek o druhem semestru, v zari nastupuji tak bych mela zajem. A jeste vzali me na oe fakulty ale nakonec jsem se rozhodla pro FVL myslis ze je mezi nimi opravdu tak velky rozdil a byla to dobra volba?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, milá anonymko :) Článek bych velmi ráda napsala, ale zatím jsem se k němu vůbec nedostala a bůhví kdy dostanu. Budu se ale snažit! Tvoje dotazy se v něm pokusím zodpovědět, aby z nich mohli čerpat i ostatní. :)

      Vymazat
  4. Ahoj, chtěla bych se zeptat, jestli nevíš, zda na FVL VFU povolují individuální studijní plán při zaměstnání. Před dvěma lety jsem se po hodně dlouhém váhání nakonec rozhodla studovat zubní lékařství, hrozně mě to baví a tuto volbu bych nezměnila, ale trochu mě mrzí, že si veterinou neprojdu taky a nebudu vědět i všechno o zvířecí medicíně. Napadlo mě proto, že bych si po dodělání této školy našla práci v Brně a zkusila veterinu, ale nikde na internetu jsem se nedopátrala toho, jestli by povolili individuál i při práci.

    Pokud bys mi nějak zvládla odpovědět nebo věděla o někom, kdo to takhle studuje, byla bych moc vděčná! Díky a přeji hodně elánu do studia, je to potřeba :-) Každá medicína je neskutečně náročná, ale krásná věda.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Odpověď nalezneš v článku o druhém semestru. :)

      Vymazat
  5. Ahoj,
    Jsem sice teprve v prváku na střední, ale už teď vím, že na vysokou jít chci.
    Tak jako ty mám už od mala v hlavně myšlenku, stát se veterinářkou. Studium je určitě náročné, ale věřím, že když budu mít motivaci, tak to zvládnu. Je to přece to, co chci jednou dělat, 6 let studia nějak zvládnu, pak už bude jenom to dobré a taková odměna, že jsem měla odvahu se do toho pustit.
    Držím Ti palce, ať to všechno zvládneš! :)
    PS: Článek mi pomohl k objasnění několika věcí, díky. :) Nikola.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj Nikčo,

      jsem ráda, že jsi tak odhodlaná a doufám, že ti to vydrží. Motivace totiž postupně ubývá a je důležité hledat smysl i během té školy, ale nebrat ji jen jako nutné zlo, jinak je to velmi těžké.
      Snad se ti zadaří! :)

      Vymazat
  6. Ahoj, pokud sháníte někdo vypracované modelove otazky nebo materiály z přípravného kurzu, tak mě neváhejte kontaktovat na email dvorakova025@seznam.cz

    OdpovědětVymazat
  7. Ahoj, tvůj článek mě utvrdil v tom, že jsem neudělala uplne šťastné rozhodnuti, když jsem si namísto mé vysněné veteriny vybrala humánní medicínu. Rozhodovala jsem se rozumem a ne srdcem, hlavně kvůli tomu,že mě tatka od veteriny odkazoval, protoze vás je hodně a sehnat práci není nejjednodušší, a hlavně on ji má vystudovanou a nakonec se ziví jako farmaceutický reprezentant. Ale máš pravdu,že je to hlavně o motivaci, která mě teď při učení na anatomii opouští. Zatím mě prvak bavil, ale mrzí mě,že jsem se před rokem nechala ovlivnit. Nad vodou mě tady drží vidina, že jednou treba budu mit více finančních prostředků a budu podporovat útulky. Třeba bych ještě příští rok mohla zkusit přijímačky, ale pokud bych se dostala, tak bych mela zahozeny 2 roky. No prostě jsem byla blb a moje láska ke zvířatům bude vzdy vetsi jak k lidem. 😀 Jděte si za svými sny a nenechte se odrazovat, když člověk chce, tak dokáže všechno.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, mrzí mě, že se tak cítíš a že tě ohlodávají výčitky :( Nicméně z druhé strany, tohle byl článek z prvního semestru, četla si i ty ostatní? Třeba bys měla potom jiný názor, nevím. Taťka pravdu nemá, dneska je práce relativně dost a pracovní místa jsou i pro čerstvě vystudované doktory. Možná tě odrazoval, že sám svého cíle nedosáhl, ale já ho nemůžu soudit.
      Nemůžu ti aní říkat, co bys měla nebo neměla dělat, věř, že mě mrzí, v jaké seš situaci, ale je hloupý ti říkat "tak pojď přece na veterinu!"...věřím, že tam někde v hloubce víš, co máš dělat - hlavně aby si to dělala s otevřenou hlavou - beze strachu, bez předsudků, očekávání a růžových brýlí.
      Přeju ti jenom to dobré, ať už to bude cokkoliv! :)

      Vymazat
  8. Hehe :) Tak to doufám, že se k tobě snad i někdy podívám a půjde ti to dokončit :) Vlastně už bys měla touto dobou někdy nějak končit ne? Já jsem si nedávno pořizovala kočičku a logicky k ní i nějakou tu přepravku k veterináři, ale žádný v našem okolí nestojí za něco... Tak bych ráda někdy zavítala k tobě :-)

    OdpovědětVymazat

Děkuji za Váš čas. :)