Tvoje tělo je jen TVOJE.

Ahoj holky (kluci?), 

dneska se tu pokusím o další motivační článek, respektive se s vámi chci podělit o určité moje myšlenky v oblasti JÁ a MOJE TĚLO. 

Dopředu varuji, že sem nechci zahrnovat všechny oblasti, které by se sem daly zahrnout - jako např. plastické operace, modelace těla skrze piercingy a další a další. Zas tak hluboko se v tom dnes nimrat nechci, nejenom proto, že naprostá většina z nás se takovými věcmi zaobírat nemusí a nechce, ale taky proto, že já sama žádnou plastickou operaci neprodělala a mým jediným piercingem jsou naušnice (pět dírek na naušnice :D a tři mi píchala kamarádka...mimochodem :D)...proto tedy se necítím dost oprávněně, abych vás v tomhle ohledu mohla motivovat nebo v něčem usměrňovat.

Taky bych chtěla říct, že říkat mým článkům natvrdo motivační se mi lehounce příčí a naprosto bych pochopila, kdyby mě někdo nařknul, že si tu hraju na matku Terezu. Jsem holkožena, která stále dospívá, stále se učí a nevlastní titul OnaVíJakŽít. Přesto si ale myslím, že některé věci, co se zrodí v mojí malé hlavě, by mohly někomu pomoci. 

A za další...já vím, těch varování je nějak moc....sami jste si všimli, že už dlouho tu motivační článek nebyl, je to zkrátka proto, že nejsem dcera Slunce, co se každé ráno budí s úměvem od ucha k uchu a rozdává na potkání hrníčky radosti. Ne, ne, ne. Píšu vám jenom to, čím jsem si sama v sobě jistá. Určitě bych nenazývala něco motivačním článkem, pokud by nevycházel přímo ze mě. 

Tak tedy už.

Naprostá většina z nás jsou holky, naprostá většina z nás se chceme jako holky/ženy líbit - nejenom našim mužským protějškům, ale často právě hlavně naší ženské "konkurenci". A naprostá většina z nás říká, že se i tak chceme líbit hlavně sobě....a skoro všechny kecáme. 

Kdyby ne, tak si čas od času nekoupíme Cosmo, abychom věděli, jaké barvy letí nebo se podvědomě nenechávali ovlivňovat od našich ženských ikon. Nekoukali bychom na fashion bloggerky, nedívali se, jak se líčí, jak pózují apod. Děláme to všechny. Inspirujeme se a jsme sběrny barev, materiálů, účesů a katalogů. (Ty, které to nedělají, svůj vzhled vzdali úplně. Do jejich priorit prostě nepatří.)

V tomto momentě se ale ženy dělí do dvou kategorií - ty, které sbírají a následně produkují to, co nasbírali a potom ty, které sice nasbírali, ale půlku vyhodí a druhou půlku přebarví namodro. 

Co tím chtěl básník říci. 

Jsou holky, které si v pohodičce pohodě plaví ve své ulitě a potom jsou tu takové, co odhodí bezpečný domeček a pořídí si křídla. 

No, to jsem to zase nevysvětlila. Tak prostě po lopatě. 

Nebudeme si plést cílené rebelství (které je dnes taky velmi v módě) se zdravým vyzařováním vlastní osobnosti, ok? 
Ale (!) s hlavou na špalku vám říkám, že vaše tělo je jen VAŠE. Pokud chcete nosit každý den růžové kontaktní čočky, červenou rtěnku a barvit si vlasy na zeleno, proč ne. Jestli se vám líbí oblíkat se do květovaných vzorů a k tomu vytahujete pruhovaný zebří sako, proč ne. Ujíždíte na skejtovejch botách, i když všechny vaše kamarádky nosí i k popelnici podpatky? Proč ne!
Ale (!) musíte mít sílu být takové, být takové každý den a neomlouvat se ani vlastním rodičům, že takové jste a chcete takové být. Není třeba nic vysvětlovat, za něco se omlouvat nebo házet stupidně povýšené pohledy "Tohle jsem já." 

Přijde mi hodně hloupý, když se necháme ovlivňovat od ostatních v našem oblékání, v líčení a celkově ve způsobu, jakým se projevujeme. Naše nejistoty a strachy si musíme vyřešit sami. Nikdo za nás ty kila nezhubne, nikdo se nebude smiřovat s naším velkým orlím nosem. Jenom my. Stejně tak nám přece nikdo nebude říkat, co si můžu a nesmím dovolit obléknout a diktovat nám, jak v tom vypadáme. Vypadáme přesně tak, jak si myslíme, že vypadáme. 

A nemyslete si, že já chodím po ulicích a neříkám si "bože, jak si mohla vzít tak nízký kalhoty, když jí z těla visí....další tělo." Jenže ta holka se oblíká na svý svědomí a není to zodpovědnost nikoho jinýho než její samotná. Jen někteří (a ne ti nejchytřejší) si řeknou "jak jí ty rodiče můžou takhle pustit z domu?". Hold od (ne)určitýho věku je způsob projevování se už jen pod zodpovědností toho daného člověka. A my si můžeme říkat, že vypadá naprosto příšerně....ale to, co si už spoustu lidí neuvědomuje je to, že jí to může (a mělo by) být naprosto jedno. 

Nebavím se tu o vkusu a o jakémsi citu pro módu. To jde taky mimo. Jde jen o tu svobodu. 

Já vám to řeknu takhle, já se v podstatě denně setkávám s nějakými námitkami o mém oblečení, vlasech, líčení atd. Jednou to je tetování, že ho mám na pitomym místě, jednou jsou to moje "až moc" velký vlasy. Příště to bude klasicky moje "zmalovaná huba" nebo to, že se oblíkám až moc černě. A věřte mi....mně to bude dneska i zítra úplně jedno. 

Dokavaď já si jsem naprosto, a to myslím 100%, jistá sama sebou, tak všechny tyhle připomínky jdou mimo mě. A každý by to tak měl mít. Je to mnohem jednodušší, než si spousta lidí, namlouvá. Prostě si jednoho dne řeknete, že mně se prostě červená rtěnka líbí a jestliže někomu ne, je to jeho problém. Nic víc, nic míň. 

Jednou jsem se vydala do klubu (maloměstské hospody) s tmavě (až skoro černě) fialovou rtěnkou. Byla to jedna z nejvtipnějších nocí, co jsem ohledně týhle tématiky zažila. Já bych nenapočítala na prstech, kolik lidí mi řeklo, že jsem sice pěkná holka, ale bez tý rtěnky by mi to slušelo víc. Nebo že vypadám jak zmalovaný emo. Že jsem gotička. Nebo "co to proboha máš na tý hubě".
Kdybych si tím nebyla jistá, tak ten večer skončím asi se slzami na záchodě a budu si toaletním papírem rtěnku trapně smazávat.
Já se ale smála a cítila se sebevědomější a sebevědomější. Věděla jsem totiž, že ani jeden z nich by v životě neměl takovou odvahu se opravdu svobodně projevit ve svém vzhledu. Možná to nepotřebují, možná nechtějí nosit černé rtěnky jako já, ale jen nejistý člověk bude upozorňovat druhé na jejich (smyšlené) nejistoty. 

Zdravě sebevědomý člověk si možná řekne, že vám to nesluší, ale nikdy vám do očí neřekne, že by jste měli vypadat jinak. Ví totiž, že je to jen vaše věc. 
Chtěla bych ještě zmínit hledisko kamarádek a maminek a babiček a vy víte, koho. Není nic špatného na tom, říct své dobré kamarádce nebo někomu blízkému, že si myslíte, že tohle tričko/tenhle účes/tahle barva rtěnky jim nesluší. Pokud ale na vás nedají a dál si to nosí se zdviženou hlavou, jděte prostě od toho. To už je potom jejich věc. Stejně tak to berte i vzhledem k vaší osobě. Vaši blízcí mají právo vám říct svůj názor, ale je zbytečné ho opakovat a chtít ho za každou cenu prosadit. 

A nikdy se tím nenechte zahnat do kouta! 

Vy jste VY a nikdo jiný nakonec mezi ty lidi jako VY nepůjde. Na týhle planetě umřete jako VY, ve VAŠEM těle a brát ohledy na něčí názory ve smyslu, co a jak vám sluší, je naprostá ztráta času. Nikdy není moc pozdě a nikdy není moc brzo začít být tím, kým doopravdy jste. Váš vzhled je jen nepatrnou, ale velmi podstatnou součástí vašeho JÁ a projevu vašeho JÁ. Proto noste to, co se vám líbí a nikdy se za to nestyďte.

(P.S.: Stejně vám ty lidi závidí vaší odvahu, i když vypadáte příšerně.)

noste klíďo píďo i R2D2 šaty!

Mějte se krásně a svobodně. 

:)