Páťák na veterině a změnil se mi pohled na veterinu?

Popravdě tento článek píšu především z tradice, protože jsem takový souhrn psala po každém ročníku a mám tak pocit, že bych měla i teď. Nejsem si ale jistá, jestli je o čem. Prostě furt se chodí na cvičení, na přednášky, chodíte na kliniku a potom brečíte o zkouškovém. Nic novýho. V páťáku už prostě nějak víte, jak na tom jste. Už víte, jak se učit, jak se z toho nezbláznit, jste zvyklí na stres, spoustu povinností a mnohem větším strašákem nežli je samotná škola, je vaše veterinární budoucnoust. Aneb...co se mnou doprdele po té škole bude? 

Takže místo toho, abych se dlouho zaobírala tím, co jsme se v pátém ročníku učili a jaké to bylo, bude tento článek především o tom, jak a jestli vůbec se mi za pět let změnil pohled na veterinu. 

Než jsem začala psát, přečetla jsem si skoro všechny své články o veterině a u většiny z nich skoro ani nevím, že jsem to psala já. Ne vyloženě proto, že by se mi změnily názory, ale protože je to už všechno v mlze. Nevím ani, jestli si konkrétně vzpomínám na svoje strasti v prváku. Člověk to tak nějak vyselektoval, že joo, bylo to těžký, ale po pěti letech si taky řikám, "ježiši, to jsme byli ubulení, prostě si sedneš na prdel a učíš se no". :D 

Vlastně všechny ty strachy, který mám teď, se školou ani nesouvisí, respektive mají společný jen to, jak málo jsme připravení do praxe. 

A největší pravdu jsem měla, když jsem do jednoho z veterinárních článků napsala: 

Veterina je šest let ztrácení ideálů a pokusem nezbláznit se z toho. 

Přemýšlela jsem taky dost nad tím, proč jsem tu veterinu šla studovat...no a na nic konkrétního jsem nepřišla. Jen takové to chabé "chci pomáhat zvířatům". A vlastně je to celé o tom, že jste si jako dítě vrazili tuhle představu do hlavy, měli jste rádi chlupatý, mazlivý zvířátečka a BUM - tvé poslání je býti veterinářem. 

Samozřejmě že teď se mi ty důvody rozvětvily, ale jen díky praxi. Člověk může vidět, co to vůbec znamená, o čem ta práce je a proč on sám by ji chtěl dělat. 

Ono to asi ani nejde jinak, nastoupit na školu, o jejíž práci víte úplný kulový, jenom jste možná párkrát viděli Bondi Vet v televizi a přijde vám kouzelný, jak ta magická osoba s fonendoskopem kolem krku párkrát máchla injekcí a domů odchází spokojená paní s úplně zdravým psem.

Tímhle svým sarkastickým výlevem asi chci říct jen to, že všechno, co si před svým nástupem do prváku myslíte, se pravděpodobně změní. Mně se změnil především přístup k učení - v těch prvních článcích jste si možná přečetli, jak je jako hlavní mít na salámu, že se z toho nehodlám podělat, že jde především o to přežít tu školu a potom prostě olala, jsem doktor. Neříkám, že ten přístup byl vyloženě špatnej, protože v mnoha ohledech jsem se díky tomu nezbláznila, když šlo do tuhýho. Nicméně tahle bublina mi s dalšími ročníky rychle praskla a právě v páťáku jsem se často vracela k anatomii, fyziologii a patfýze. Asi tři předměty, kterým byste fakt měli věnovat pozornost. Jenže tehdy člověk nevěděl, co je a není důležitý, šprtali jsme se úplně všechno, hloupě, nesystematicky a nebyl tam nikdo, kdo by ti řekl, co je podstatný. Tam vám naopak budou předkládat totální zbytečnosti jako EXTRÉMNĚ důležitý, ale to, co budete potřebovat, vám v tý hlavě nezůstane. 

No a naopak mi mnohem víc vadí přístup lidí, co se neučí, co chodí na zkoušky totálně nepřipravený a potom si hrozně stěžujou, jak byl zkoušející zlej a jak zrovna jim to nechtěl dát a jak je to všechno nespravedlivý. V páťáku už by přístup "hlavně ať prolezu" za mě neměl co dělat.  Ale popravdě takových už je v našem ročníku na naší fakultě hrozně malinko. Takže i já jsem se právě hodně změnila. Mnohem víc selektuji, nemám černý svědomí, když vynechám přednášky z něčeho, co absolutně nechci dělat a naopak se snažím vzdělávat se v oblasti, které se věnovat budu. A víte co? Ona vás ta škola potom fakt začne BAVIT. 

A nemyslete si, že to je jen o těch chlupatých mazlivých zvířátečcích, ale jde především o práci s lidmi, o komunikaci s lidmi, o tom, jak se naučit tisíce stran a zužitkovat je v praxi, když je problém teď a tady, o penězích a o sebevědomí si o ně umět říkat. A potom, když zvládáte všechny tyto složky, i o zvířatech. Protože pomáhat lze, jen když máte možnost. Budete se totiž pravidelně setkávat s pacienty, které by vyléčit šlo, ale z finančních a komunikačních důvodů to třeba nepůjde. 

V páťáku tedy přichází takový ten opravdový první strach z toho, co vlastně bude následovat. Už to není o tom, bože, jak já tu školu dodělám a jestli zvládnu tuhle zkoušku. Už začnete hodně řešit, jaký typ doktora z vás nakonec bude. 

Co je příjemný, je fakt, že konečně už něco umíte a tolik se neztrácíte. Jako furt se někdy ztratíte úplně, ale už trochu tušíte, o čem se to mluví. Třeba si pamatujete několik léků i s jejich účinnejma látkama a když jste hodně dobrý, i jejich mechanismus! Hodnoty krve nejsou tak děsivej bordel, protože znáte všechny zkratky parametrů a u některých dokonce i poznáte, že jsou faaakt hodně vysoký. Naprosto perfektně umíme vyklízet kotce od hoven, krve a zvratků a ještě lepší jsme ve venčení pejsků na hospitě. To nám jakože fakt jde. 

Už se to prostě všechno propojuje. Ti pacienti, který jste na vlastní oči viděli na klinice, ty výsledky krví, který jste náhodou zahlídli a ty minuty zírání na obrazovku, když doktor dělá sono. Už se to konečně všechno spojilo s těma řádkama v knížce (čti: ve vypracovaných otázkách) a člověk má radost, že si říká "jo, to jsem viděl, to jsem viděl, noo, tuhle operaci jsem sice neviděla, ale viděla jsem psa, co to měl" a tak :) 

Ne, vážně, pokud chcete dělat malý zvířata, tak v páťáku se konečně najdete, protože kromě koní, je to už hlavně o kočkopsovi. 

Jinak co jsem chtěla určitě dodat - v podstatě nikdo, kdo na školu nastoupil, mi už nikdy nenapsal - jsou to vždycky lidi ze střední nebo i ze základky, co hledají informace a ptají se na věci jako "je to vážně tak těžký?" a "co všechno budu muset obětovat?", ale ti, co nastoupí, se už prostě učí hledat sami. Jinak to ani nejde. Každý si musí najít sám svoje tempo a způsob, jak tu školu a vše s tím spojené, zvládnout. Ale napsat mi může každý! ;) 

Mějte se krásně!

:)