Dopolední cukrárna

ANEB PRVNÍ (POKUS O) LOOKBOOK

Jedno naprosto všední dopoledne jsem si udělala radost a jela do Čáslavi, abych se setkala s mou bývalou spolužačkou, dobrou kamarádkou a skvělou blogerkou Míšou. Nejenže jsme se neviděli už celou věčnost, ale Míša si ode mě chtěla půjčit Hostitele, na kterého už zveřejnila skvělou recenzi, tak to nezapomeňte očekovat. 

Vtipná vložka: Musela jsem se nechat vyfotit na průkazky do školy, na vlaky apod. jako první krok k přípravě na stěhování do Brna a veterinu. Paní fotografka začala již při pozdravu básnit o mé hřívě a během focení jsem se dočkala úchvatných komplimentů jako např. "Vy musíte dělat do reklamy! To vám zaplatí studie! Musíte se ke mně přijít nechat vyfotit a někam to pošlem! Vás přesně hledají!" Pak mi vrazila do ruky vizitku a já odcházela z ateliéru se stydlivým úsměvem na rtech, v dušičce pyšná a navenek mi bylo líto Míši, že to vše musela poslouchat. Nebudu vám lhát, první den jsem o tom hodně hodně přemýšlela a představovala si samu sebe na stránkách časopisů, jak dělám reklamu na šampony, ale furt mi to přišlo k smíchu...což mi přijde stále, ale hlodá to ve mně. Hold "bejt modelka" je červotočivá myšlenka a když jsem napsala jiné profesionální fotografce, která mi potvrdila, že to potenciál má, je těžké o tom neuvažovat. Vy to ale berte s úsměvem a nadhledem, je to jen ukázka toho, že i naprosto všední dopoledne se může člověk dočkat něčeho šokujícího. :)

Cukrárnička, kterou jsme navštívili, je naprosto obyčejná, ničím výjimečná, a proto ani kvalita jídla a nápojů není nijak oslnivá. Každopádně v takovém maloměstě jako je Čáslav se drží a svým příjemným interiérem to vylepšuje. Obdařila jsem se ovocno-tvarohovými zákusky, které mám upřímně nejradši, a mým oblíbeným frapéčkem. Během let na gymplu jsem toho vypila hektolitry a nikdy jsem neměla dost. 

S mým fotoaparátem se zatím snažíme skamarádit, protože v minulosti nám to moc neklapalo a naše hádky jsou občas ještě dost zřetelné, tak naše fotografie (hlavně to osvícení) ještě prosím omluvte, na všem se pracuje. 

Já osobně zbožňuji blogy plné krásných, jasných fotek a usměvavých tváří, kdy se blogerka nebojí ukázat i sebe. Posty nadupané obrázky mi prostě zlepšují náladu a když vím, že to nejsou postahované tumbrlácké věci a autorka si s nimi dala opravdovou práci, umím to ocenit. Tuhle atmosféru bych ráda navodila i na svém blogu, ve své "sběrně pokladů". 

Moje dokonale nalakované nehty ignorujte, prosím. :D A tady máme tu "modelku". 

Moje skříň se zrovna nepyšní nějakým úchvatným, originálním oblečením, ale chci vyzdvihnout taštičku z Itálie, kterou mi přivezla babička. A taky se smutnejma očima dodávám, že její zapínání zdobil krásný zlatý trojúhelníček...jenže to bylo ještě před tím, než jsem to nakulená při flámu ztratila. :/

Udržet vážnější nebo alespoň normální výraz byla celkem fuška, takže jsem si občas i zablbla a vyprskla smíchy. 

Tahle fotka je opravdu čistě k pobavení, protože nemám páru, o co jsem se to tam snažila. Mám pocit, že jsem chtěla napodobit známou pózu kulturistů, tak Aneto, budiž no. 

Doufám, že článek se líbil, za fotky mojí maličkosti vděčím Míše a jejímu stroji a můžete se těšit na další články, budu to teď sypat z rukávu jeden za druhym! (snad) 

:)