Bojovníci se smrtí

zdroj - stačí kliknout na obrázek

Je pondělí a já se cejtim jako idiot, slibuju pravidelné nedělní články a neděle utekla a článek nikde. Omlouvám se všem, kdo čekali. Mám sice pádný důvod, který souvisí s tímto článkem, ale vymlouvat se na něj nechci, hold jsem si měla článek přednastavit. Dnes tedy náhrada za včerejšek, spontánní téma, které ve mně vyvřelo za posledních pár dní. 

O čem chci dnes psát? Pečovatelství. 

Proč? Za posledních pár dní jsem se s tím na vlastní kůži potýkala a teprve dnes si mohu oddychnout a nechat vyplynout ten stres, co jsem nasbírala a nemohla dát najevo. 

Přes poslední půlrok a především přes poslední měsíc se to v naší rodině seběhlo tak, že je tu člověk, který se o sebe už nedokáže absolutně postarat - tím myslím naprosto všechno, jídlo, záchod, všechno. Já si tu dřinu zažila jen čtyři dny a jsem naprosto odrovnaná, fyzicky, psychicky, prostě úplně. Dát najevo slabost? Nikdy. To nesmíte ani kvůli člověku, kterého opečováváte, ani kvůli člověku, který takovou práci dělá denně. 

Na jednu stranu mě děsí, že jsem musela odjet a nikdo tam teď nemůže navíc pomáhat, na stranu druhou jsem neskonale ráda, že už jsem doma, sedím u počítače a mám svůj klid. Vře to ve mně strašně. Jsem naštvaná, že se to děje, že si lidi musej zažívat takový utrpení a jsem v šoku, že existují lidé, pro které je pečovatelství práce, kterou chtějí dobrovolně dělat. Hluboce je obdivuji. 


Normálně člověka ani nenapadne, co všechno dělá s takovou samozřejmostí. Chodí, sedne si, dojde si na záchod, vstane, zavře dveře, jde si udělat večeři. Potom se znovu posadí, jí, pustí si televizi a jde si vyčistit zuby. Naklepe si peřinu, nastaví budík do práce, lehne a spí. Co zvládne takový "ležáček" sám? Jen spát. Se vším ostatním buď potřebuje pomoc nebo to udělá s ukrutnou bolestí. 

To ani neberu v potaz pohled samotného pečovatele, navíc právě když je to člen rodiny, nejčastěji syn nebo dcera, kteří se na svého rodiče musejí najednou koukat jako na člověka, kterému mají utřít zadek. Já vím, je to docela "moc", jenže takhle to prostě chodí...a mě to docela otevřelo oči, protože takhle to vypadá, když někdo řekne, že "se musí starat o babičku". Kolem nás chodí takových hrdinů a silných osobností, kteří se nesesypou, ale drží, nestojí o žádné uznání a i kdyby...nikdo o tom vlastně ani pořádně neví...co se děje doma za zavřenými dveřmi. Já jim tímto článkem vzdávám hold.

Nejhorší je, že v naprostý většině případů víte, že bojujete předem prohranou bitvu, že jenom oddalujete nevyhnutelné a snažíte se ze smrti udělat něco míň bolestného. Jenže díkybohu za ní. Smrt je klidná, rychlá a co je po ní, záleží jen na víře člověka. Ale to umírání? To je teprve humus. To je ten hnus, co mi nahání husí kůži a čeho bych se bála, smrt už je nic. 

Ono ne nadarmo se přeje "hlavně hodně zdraví", ono když není zdraví, není nic. A zním jako kdyby mi bylo padesát, co? Jenže oni mají ti naši dědouškové a babičky pravdu.  

Tak do sebe kopněte nějaký mlíko na kostičky a vynechte příště ten biftek a dejte si radši třeba rajče. 

Mějte se krásně a ještě líp. 

:)